Přes renesanční klenot do diktátorovy soutěsky

Po neklidné noci přichází další ráno s oblohou vymetenou jak od Popelky. Sassocorvaro je staré město vystavěné na kopci v možná nejzapadlejší oblasti kraje Marky.

Dominuje mu podobná pevnost jako v San Leo, jen ta zdejší je menší. Její tvary jsou velmi zvláštní, při budování nebylo možné využít přirozené ochrany skály, tedy musel architekt Francesca di Giorgio Martini stavět zdi pevnosti “do převisu”. Ponurá pevnost dostala ve svých mohutných věžích tvar přesýpacích hodin. Využívána byla až do druhé světové války, tehdy zde byla ukryta některá významná výtvarná díla, jejich reprodukce jsou tu vystaveny dnes. Nejpůsobivější místností pevnosti je krásné freskami vyzdobené malé divadlo. Z teras starého města pak vidíme jako na dlani a v jasném slunečním svitu pohoří, kde jsme zažili silné žážitky včera v podvečer.



I v kraji Marky lze najít velmi významná umělecká a stavitelská díla, žádný milovník renesance a Itálie by si určitě neměl nechat ujít město Urbino. Ve druhé polovině 15. století stejnojmennému městskému státu panoval Frederico da Montereltro, pracovali pro něj ti nejlepší umělci a stavitelé. Baldassarre Castiglione zde sepsal příručku dvorského chování (je dodnes v paláci uchována), a považoval sídlo za nejkrásnější v celé Itálii. Zdejší dvůr také v té době patřil k nejprestižnéjším v Evropě, palazzo Ducale, v jeho těsném sousedství dóm i celé staré město je toho dodnes důkazem.



Tlustá kniha o Itálii velmi přesně popisuje vše, co je v paláci k vidění i s doporučeními, čemu věnovat pozornost a co lze minout. Týká se to i regionální galerie kraje Marky, velmi rozsáhlé. Nám se tak zadařilo všimnout si pozoruhodných obrazů, k některým z nich jsme dokonce našli i popis situace, za které je malíř maloval. Při prohlížení jsme měli zvláštní pocity, obraz starý skoro šestset let a my víme, co jeho autor prožíval, když stál s paletou a štětcem u rozpracovaného plátna. A žasneme nad tím, jak tehdy lidé měli stejné starosti, které máme dnes my, tedy nejméně šest století se jich neumíme zbavit...



Jak už to na světě bývá, to nejhezčí v celém paláci skrývá ta nejmenší místnůstka, tedy spíš takový malý komplex malých místností. Obýval je sám Frederico a nechal si je vyzdobit nádhernými deskovými dřevořezbami. Jejich tvůrce dokázal tak dokonale pracovat s perspektivou, že kdybyste předem nevěděli, že to dřevěné jsou desky, byli byste přesvědčeni o tom, že se díváte na trojrozměrná díla. Hromádka nahodile navršených knih, každá jinak vyčnívá do prostoru, globus stojící na stole je posunut až k zadní hraně stolu, pootevřený šuplík, a další výjevy, na které byste si nejraději sahli, abyste se ujistili, že jsou “placaté”. V tom vám ale brání provaz ve vzdálenosti půldruhého metru a dobře že tak, kdyby si sáhl každý, co by se nám z desek dochovalo.



Z Urbina jedeme do Gubbia, leží už v kraji Umbria. Asi v polovině cesty můžeme vjet na dálnici, ale to by bylo velkou chybou. Kde dálniční tunel protíná nevysoké pohoří, souběžně s ním prochází soutěska Furlo, tu podle obrázků z google Earth musíme vidět. Soutěsku z části vyplnila malá přehrada, hřeben pohoří, které tady voda přeťala v půli, je hranicí mezi kraji Marky a Umbria. Místo je přísnou rezervací, dá se tu provozovat i nějaká pěší a cykloturistika. Nade všechna ostatní místa to zde miloval fašistický diktátor Benito Mussolini, dokonce mu zde jeho příznivci do skály vytesali plastiku tváře v nadživotní velikosti. Byla po válce odstraněna a na jejím místě je dnes opuštěný vápencový lom.



My sem přijíždíme v časném odpoledni, obloha je sice jasná, strmé skály už vrhají dlouhé stíny. Barvy skal se výrazně mění podle světla a stínu. Soutěsku nejprve projedeme autem, protože rozumné parkoviště leží na západní straně. K prohlídce volím kolo, nejprve zpět po asfaltové cestě, abych si prohlédl celé údolí, pak od parkoviště do kopců šotolinovou cestu, ze které by mělo být do soutěsky vidět i trošku shora. Tady značně posíluji fyzickou i tak psychickou odolnost, říčka to má odtud do moře nedaleko, tedy nadmořská výška údolí je zanedbatelná a okolní kopce mají kolem 800 metrů nad mořem. Cesta zprvu stoupá poměrně strmě, ale jede se po asfaltu. S přibývajícími výškovými metry zapadá sluníčko a já se musím rozhodovat, zda fotit nebo šlapat dál. S každým metrem nahoru se otevírají krásnější pohledy do vlastní soutěsky i daleko na okolní pohoří. Asfalt mizí, šotolinová cesta je místy kamenitá, vymletá od stékající vody, stoupání neustává. Ani zdaleka nejsem na vrcholu, ale touha po jeho dosažení a po obrázcích, které uvidím odtam, mě žene dopředu, stále měnící se světlo, rychlý posun sluníčka za kopce a následná barevná šou na obloze mě nutí stále zastavovat a vytahovat fotoaparát. Se spěchem se krátí dech, a v neposlední řadě myšlenky na návrat po tmě po děravé šotolinové cestě typu vpravo sráz nahoru, vlevo sráz dolů, na klidu také zrovna nepřidá. Navíc dostanu trochu nadáno, protože už jsem měl být u auta a bude o mě strach.



Nakonec všechno dopadlo trošku jinak. Do sedla v nějakých sedmistech metrech jsem se vysápal, plíce i srdce zůstaly na svém místě. Bohužel, sedlo bylo zarostlé lesem, takže z něj výhled byl nula, pláň patrná na google se mi nějak ztratila. Ne že by nebyla chuť pokračovat, ale s přibývající tmou by cesta ztrácela smysl. Cestou nahoru jsem nasekal spousty obrázků, některé lepší, některé horší. Cestou dolů jsem ještě trochu na cestu viděl, takže jsem si nos nerozbil, ani kázání dole nepřišlo. Co si přát víc?



pokračování výletu: Něco málo z Umbrie

Třeba najít nějaký STPL, kde bychom mohli provést běžný karavanistický servis. Ve Furlo by měl být proti restauraci, ta sice byla plná hostů, ale po potřebných stojanech ani památky. Musíme tedy dojet do Gubbia, kde STPL na souřadnících 43°21´02"S 12°33´53"V je. Vejde se sem 50 aut, proto se nám sem až tak na noc nechtělo. Už jsem jednou psal, že Itálie je karavanová velmoc. Jezdí tady všechno od velmi starých aut po poslední modely a je jich opravdu hodně. Převládají alkovny, vestavbu abys pohledal. Lidí jezdí v autech spíš víc než méně. A jak vypadal ten STPL v Gubbiu? Když jsme dorazili, parkoviště bylo plné k prasknutí. Komunikace kolem byla rovněž zastavěna obytnými auty. Rozhodli potřebný servis udělat ihned, bychom mohli vystát pěknou frontu. Nakonec jsme vjeli jsme do sousední ulice, kde kolem sedmé večerní také stálo asi deset karavanů. Kolem deváté, kam oko dohlédlo, parkovala už jen samá obytná auta.

12/2012

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace