Přes pláně jižního Alenteja

I když pobřeží Algave vnímám jako jednu obrovskou komerci, opouštíme je s malou slzičkou v oku. Průvodcem v další cestě nám bude řeka Guadiana, kopírujeme španělsko portugalskou hranici.

První "vnitrozemskou" zástávkou je Altoucim, městečko, které jako kdyby z oka vypadlo španělskému sousedovi. V řece se zrcadlí dva protilehlé hrady na kopcích a dvě bílá městečka po obou březích. Doznívá tu přímořská atmosféra, Guadiana je pro menší lodě splavná a vodní cestovatelé možnosti využívají. My projdeme malé centrum městečka, posadíme se na chvíli k vyhlídkovém stolku ještě víc vyhlídkové restaurace, a kocháme se pohledem na španělskou stranu. Pozorujeme dění na přívozu a hledáme očima příjíždějící nebo městečko opouštějící člun.

předchozí část: Jak se liší pohádka a skutečnost na Algarve? 

Na noc zajíždíme ještě kousek proti proudu řeky, tam se na skále vypíná starý maurský hrad Mertola. A pod ním bílé město, u řeky krásný plácek pro parkování obytných aut. Ráno se údolí topí v mlze, ticho ruší jen občasný zvuk z rádia pocházející z nedalekého přesto neviditelného domu na protějším břehu. Pomalu vystupujeme po hrubě tesaných kamených schodech po úbočí skály k městským hradbám, z šedého mléka se jak divadelní kulisy zjevují bílé domy a později uličky z nich sestavené. Nevidět občas někde zaparkované auto, měli bychom pocit, že procházíme mrtvým městem, místní lidé nejsou ranními ptáčaty.

 

Jen hradní pokladní už otevřela brány pevnosti na skále, dříve střežené prostory dnes vítají návštěvníky mnohem přívětivěji. I mlha ztrácí svou sílu, okolní kopce trhají její celistvost a odhalují tak první pohledy k řece, na město i do plání okolního přírodního parku. Byl zřízen k ochraně přírody podél toku Guadiany, která si tu vymodelovala za tisíciletí své činnosti nádherné údolí.

 

Překvapuje mě "maurská" energie městečka i pevnosti, ze všech podobných míst jsem cítil něco jako portugalskou převahu nad těmi, kteří zemi okupovali několik staletí a "my hrdinové jsme jim ukázali...". Tady vnímám něco jako vděk za to, co pro obyvatele i té současné Mertoly tehdejší maurští vládci i jejich poddaní udělali. Za všechno mluví jízdní socha jednoho z arabských šejků u vstupu do areálu hradu. Jeho součástí jsou i římské vykopávky, z těch jsme však úplně moudří nebyli.

 

Při odjezdu z města jsme pochopili, kdy do Portugalska přichází jaro, ukázaly nám to první růžové kvítky mandloní. Ty se v následujících dnech postupně rozvíjely i na jiných místech, která jsme navštěvovali, o to silněji jsem vnímal tlak blížícího se data odjezdu do středoevropské zimy. Dnes jsem ho však ještě ustál na výbornou, pomohla k tomu Guadiana a dobrá nálada v posádce. Jak Hanička kouzlila v autě, tak Guadiana v černých skalách údolí svého horního toku. Na jedno takové místo nás zavedla úzká silnička mezi pastvinami, korkovými duby, po planinách přírodního parku. Závěrečné kilometry po prašné cestě sice trochu nahnaly strach, stejně jako "naoko" uzavřená brána téměř před cílem, nakonec jsme našli uzounkou skalní průrvu, do které padala celá o pár metrů výše ještě široká řeka.

 

pokračování: Za tajemstvím pravěkých kamenů

Jen napnutý časový "rozpočet" nás donutil opustit to nádherné osamocené a tiché místo uprostřed krajiny a nezůstat tady na noc. (37°48´15.282"N, -7°38´3.465"W) Cestou do Monsarazu míjíme provinční město Beja, i tady se musím projít alespoň chvíli ulicemi. Z věže hradu přehlížím rozlehlou okolní pláň, prý nejteplejší oblast země, a gratuluji si k výběru ročního období k návštěvě. V Beje mě neodolatelně přitahuje klášter a především jeho nejslavnější jeptiška. Marianu Alcoforado si můžu podrobně prohlédnout díky její soše před klášterem, který je dnes muzeem. Ač sestra řádu, zamilovala se do francouzského důstojníka, kterého spatřila díky terakotové mříži oddělující klášter od běžného kostela. Její milostné dopisy vyšly jako kniha poprvé v Paříži v roce 1669 a okamžitě si získaly obrovský ohlas. Dokonce takový, že byla mnohokrát zpochybněna jejich pravost, mnoho lidí se je pokusilo napodobit. A já si cestou do Monsarazu s přicházejícím soumrakem jen tak podumávám o tom, co to děvče ve svém životě asi prožívalo....

1/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace