Přes Ostrovské skály do Bielatalu

Když Tiské skály praskají ve švech pod náporem návštěvníků, nabízejí se pro trochu klidu další skalní útvary v okolí. Parkování v Ostrově na 50°48´6.609"N, 14°3´2.170"E přestože poměrně velmi zpoplatněné, bývá o víkendech rovněž beznadějně zaplněné. Pak se lze ubytovat v jednom ze dvou místních kempů.

První část pěšího výletu se zdá být trochu dobrodružnější, po červené značce se vracím kousek příjezdovou silnicí, pak do prudkého stoupání odbočím vlevo po staré velkými pískovcovými kameny dlážděné cestě. Těsně pod vrcholem stoupání, pozor, klíčový moment výletu :-), nacházím neznačenou pěšinu namalovanou i v mapy.cz, po ní uhnu znovu vlevo do království ticha a zpravidla samoty, alespoň ve všedním aprílovém dni. K návštěvě skalních měst je nejvyšší čas, vegetace už bujně vegetí a začíná skrývat výhledy na pískovcové stěny. Pěšina věrně kopíruje hranu vysokých skal nad pohraniční vesnicí, desítky uzounkých odboček lákají k dalším a dalším pohledům do údolí i širšího okolí. Dvakrát nebo třikrát zaslechnu hlasy osamělých horolezců cvičících své lezecké schopnosti, ani se nepokouším identifikovat názvy všech věží a stěn. Až vyhlídka na Strážní stěně mění už trochu zevšednělý pohled, údolí pod ní se stáčí k východu, skály na protější straně patří saským sousedům. Hluboko pode mnou prochází státní hranice, po velmi strmém sestupu mě údolím říčky Biela vede úzká asfaltka až k rozcestí saských žlutých značek nedaleko od oficiálně povoleného tábořiště pro trekkaře.

Vede k němu značený chodník a pokračuje dál po státní hranici pod dalšími skalami, vytrvale avšak přijatelným sklonem stoupá. Už nad skalami vycházím na zalesněnou planinu, příjemnou pěšinou po rovině prosluněným lesem dojdu až k asfaltové silničce, kde potkávám i modrou přicházející z Čech. Napojím se na asfaltku klesající do údolí Dürre Biele a můžu se těšit pro změnu na pohledy ze žabí perspektivy, bystrá říčka chůzi dodává patřičnou zvukovou kulisu. Všímám si několika skalních říms, pod kterými jsou stěny zbarveny do bíla, teprve když k jedné z nich přistává velký dravec, dojde mi, že barvivem je jeho trus a hnízdo je nejspíš letité. S patřičným zaměřením pozornosti najdu podobných hnízd ještě několik. Asi v polovině údolí se pokouším napojit na úzkou pěšinu těsně pod stěnami, chtěl bych se tak vyhnout asfaltu a vystoupat k dalšímu výhledovému bodu, stezka je však velmi členitá, špatně schůdná, po několika stech metrech rezignovaně odpočívám na jednom z horolezeckých stanovišť a pak se pokorně vracím na hlavní údolní cestu. Pod Falkenwandem přicházím k rozcestí na dně údolí Bielatal.

Ještě kousek pochoduji po proudu říčky, která se po několika desítkách kilometrech vlévá do Labe pod Königsteinem, pak odbočím vlevo na další žlutou značku, čeká mě poslední stoupání dne. A pak další pěšina po hraně skal, tenktorát s výhledy do míst, která už jsem dnes prošel, ale také na odtud mohutně dominující stolovou horu Děčínský Sněžník. Nejvyhledávanějším místem této části údolí je vyhlídka Grenzeplatte na skále vysoko nad údolím a v místě jeho zákrutu, nabízí tak výhledy poněkud více "do široka". Její název napovídá blízkost státní hranice. Červená a později zelená značka mě po ní dovede na rozcestí Nad Ostrovem, odkud už mi stačí jen po české červené sejít zpět do vesnice a k autu.

4/2024