Prehistorie, historie i příroda okolo Loun

Výletovat obytným autem v období adventu je trochu náročnější, však se také spousty výletníků v té době soustředí na zcela jiné pro mnohé zásadně důležitější činnosti. My jsme si vybrali v předvánočním čase víkendovou cestu do okolí starobylého města Louny.

Snad velký ruch na silnicích kolem nákupních středisek, možná podvečerní průjezd hlavním městem, největší měrou však pozdější výjezd z domova se podepsal na skutečnosti, že úzkou štěrkem vysypanou polní cestou na malou odstavnou plochu někde kolem souřadnic 50°24´37.456"N, 13°47´29.290"E stoupáme opatrnou jízdou za hluboké tmy pozdního večera. I přes relativní blízkost důležité silnice prožíváme tichou a klidnou noc, ráno pak z okna auta můžu pozorovat můj dnešní hlavní cíl, vrchol přísnou rezervací chráněného kopce Oblík. Stoupá k němu zelená turistická značka ze dvou stran, od Loun a Dobroměřic nebo z mnohem bližší vesnice Mnichov. Já od auta vycházím neznačenou cestou nejprve úvozem, později starým ovocným sadem, na značku se napojím někde nad samotou Oblík v místě, kde se láme svah téměř pravidelného kužele do opravdu strmého stoupání.

 

Občas mi pod nohama křupe čerstvý sníh, jinde trochu klouže bláto, to jak se úzká pěšina vine úbočím kopce v několika zákrutech a přechází tak ze severní a západní strany svahů k těm jihovýchodním přece jen trochu chráněným od chladných větrů. Výhledy jsou zatím zastřené mlžným oparem, přesto nejbližší kopce Raná a Milá vidím zcela zřetelně, vzdálenější hřbet vrchoviny Džbán jižně od Loun vystupuje z mraků zatím velmi cudně, k jeho odhalování se přispívají ostré paprsky slunce procházející nepatrnými trhlinami v hradbě mraků. S příbývajícími výškovými metry se suché traviny mění na jinovatkou obalené, po centimetrech přibývá i sněhu. Vrcholovou plošinu krásného kopce zdobí jakási sloupová plastika a turistický rozcestník v místě výhledu na protější Srdov a Brtník, tam je také uložena schránka s vrcholovou knihou. Vše je částečně pokryto hustými a poměrně vysokými křovisky nebo lučinami s vysokou suchou trávou a poctivými deseti centimetry čerstvého prašanu. Výhledy i přes oblačné nebe a zamlžený kraj v nížině kolem řeky Ohře jsou poměrně daleké, kromě už zmíněných blízkých kopců můžu identifikovat i vzdálenější a ne tak výrazné vrcholy zdejší části Českého Středohoří, vrchovina Džbán už vystavuje svůj plochý hřeben v plné kráse i díky kontrastu tmavších odstínů šedé na jejím obzoru a světlejších na obloze. Sluníčko by se rádo ujalo své vlády, prosincové nebe však víc straní občasnými trhlinami proděravělé vysoké oblačnosti.

 

Sestup k autu si "vylepšuji" nejprve klouzáním prudkou cestou dolů do vesničky Mnich, odtud je v mapách nakreslena neznačená cesta západním směrem. Z patřičného nadhledu z vrcholového plató Oblíku jsem si všiml několika dalších vyježděných kolejí, naivně jsem si tak myslel, jak vše nějakým způsobem propojím. Snad proto jsem byl poněkud udiven ukončením vozové cesty u velkého krmelce, potupný návrat do vsi mi však přišel zcela nehodný pro "vyspělého" tuláka, za kterého se chvílemi považuji. Jako adekvátní odměnu jsem si vybral několik desítek minut trvající prodírání se na první i každý další pohled neprostupnými křovisky po stezičkách vyšlapaných v měkké půdě srnčí zvěří s tristným výsledkem – vždy návrat k výchozím místu u krmelce. Až slizkým zeleným mazlavým čímsi mezi mechem a lišejníkem obalená softshellová bunda, čepice, rukavice a brašna fotoaparátu (na batoh jsem ještě neviděl) mě dokázaly přesvědčit k obejití porostů po volném poli, v tu chvíli jsem si blahopřál k mírným mrazům minulých dní. K autu, které jsem v dálce viděl jako titěrný bod uprostřed bílých zvlněných ploch, jsem dorazil po další půl hodince špinavý, mnohde brčálově zelený, ale hodně s výšlapem spokojený.

 

Po krátkém odpočinku a konzultaci s debutujicím členem posádky něžného pohlaví (v tu chvíli jsem jí byl hodně vděčný za neochotu se mnou šplhat na Oblík :-) ) jsme se rozhodli navštívit ještě archeologický skanzen Březno (50°21´34.857"N, 13°44´43.521"E), jednu z mála i v prosinci veřejnosti přístupných atrakcí v okolí. Na uvedených souřadnicích je možné v obytném autě i přespat, my jsme je však využili jen k zaparkování k prohlídce expozice. A ta zvláště při absenci dalších návštěvníků jevila se nám zajímavá, postupně jsme nahlédli do všech "domů", přečetli si informace o dalších zařízeních jako pec na chleba nebo nízký kužel, který dávní obyvatelé tohoto místa používali k tavení železné rudy nalezené v okolí. V místě skanzenu bylo objeveno pohřebiště našich předků, i o něm informuje jedna z naučných tabulí. Všechny "mrtvé" exponáty pak oživuje chov zvířátek co nejvíce podobných těm, které chovali původní obyvatelé území.

 

Prosincové dny jsou velmi krátké, i proto jsme po prohlídce vyrazili hledat nocležiště někde v přírodě a blízko k cílům, které nás zajímaly pro nedělní den. Známá aplikace toho v okolí mnoho nenabízí, místa, která bych obvykle vyhledal v mapě se pro dnešek spíš topila v blátě a příjezd k nim byl značně komplikovaný, vzal jsem tedy za vděk metodou, jíž jsme s oblibou používali při cestách na motorkách. Silnice, odboč do úzké silnice, pak do ještě uzží a když to půjde, ještě jednou, tam něco být musí. Už skoro za tmy se před světly auta objevily dvě koleje vyjeté čtyřkolkou do něčeho, co možná ještě v létě bývalo polní cestou, než vše zarostla vysoká tráva v adventu už slehlá zpět k zemi. Zajel jsem jen tam, kam jsem si troufal, aby auto nezapadlo, a přesně to stačilo, aby jeho záď nepřekážela případným uživatelům zpevněné cesty k řece a samotě o třech domech na jejím břehu (cca 50°20´13.509"N, 13°37´38.392"E). Tento postup pochopitelně nemůžu doporučit nikomu z uživatelů obytných aut, i pro mě vše už bylo hodně na hraně, výsledek se však dostavil ohromující. Prosluněné ráno s pohledem do mírně zvlněné krajiny nejbližšího okolí zbarvené do okrova až hněda od trav, spadaného listí, okolních křovin. A v dálce vše lemoval borový les, nad ním modrá obloha. Ještě v pyžamu jsem musel vystoupit z auta ven, bez ohledu na mrazivou teplotu se pokochat těmi obrázky, několik jich zaznamenat na kartu fotoaparátu.

 

Už jen co by kamenem dohodil a zbytek dojel obytným autem nám odtud chybělo do Stekníku, zdá se, docela zapomenuté obce mezi chmelnicemi nedaleko břehů Ohře. Náves je vyhlášena vesnickou památkovou rezervací, kousek od ní v rozlehlém parku trůní hlavní budova i několik dalších hospodářských zámeckého areálu. Rokokový zámek, ač vypadá poněkud zanedbaný, je jednou z našich nejvýznamnějších staveb tohoto stavebního slohu, v sezoně je možné si ho prohlédnout při několika okruzích interiéry i exteriéry, pro nás však zůstaly jeho brány zavřené. To nám ale nezabránilo se projít po Cestě historie Stekníku, tématickou zelenou značkou vyznačené okruhové trase. Z ní jsme si mohli zámek prohlédnout z několika úhlů pohledu, spatřili jsme i vzdálené Krušné hory i několik méně významných za to však velmi malebných budov obce. A všude přítomné teď však rostlin prosté chmelnice.

 

Ještě jeden cíl jsme si vytýčili pro dnešní den, u nedaleké Drahomyšli v polích stojí druhý největší menhir České republiky, kámen zvaný Zakledý mnich. To jméno mu dala lidová pověst, vypráví se však mnohem kratší dobu, než kterou kámen pamatuje. Cesta k němu ze vsi je velmi dobře patrná i značená, přesto dnes hodně severním větrem profoukaná, ani sluníčko už nemělo svou ranní sílu. A korunu všemu nasadil průchod posledních snad ani ne celých sto metrů dlouhou v poli vyšlapanou pěšinou. Jak mráz zpevnil její půdu v uplynulých dnech, od dnešního rána sluníčko stačilo rozpustit její tenkou vrstvu těsně pod povrchem. Díky tomu jsme se k vozové cestě po prohlídce kamene a pokochání se nádhernými výhledy na kopce Českého Středohoří i vzdálenější hřebeny Krušných hor vrátili v botech o váze desetinásobné oproti té původní, kdy jsme obuv odnášeli z obchodu, a snad nás místní zemědělci nenařknou z úmyslné devastace polností erozí a odnosem značné části úrodné ornice. Však jsme jí také většinu nechali na okraji vsi v trávě a nalepenu na desítkách klacíků, které jsme potřebovali alespoň k částečnému odbahnění.

 

Možná, že adventní výlety obytným autem nejsou nabity spoustou kulturních nebo přírodních zážitků, možná i ony nás trochu vybízejí k utišení, klidu a zpomalení, jak život v tomto období žili naši předkové. O něco podobného jsme se v okolí Loun pokusili i my, snad právě proto jsme domů odjížděli opravdu spokojení.

12/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace