Předjaří na Kaczawách

Severní, polské podhůří pohraničních Krkonoš a Jizerských hor mě vždycky překvapí. Nezajíždím sem výletovat příliš často, možná proto znovu a znovu nacházím trochu surovou a neuhlazenou, na náš vkus možná i malinko špinavou zemi.

Stačí však setřít prach z očí a především z mysli ovlivněné veřejným míněním a rádoby pravdivými médii. Až pak se přede mnou může rozvinout ladná krajina táhlých nevysokých kopců umocněná občasným výčnělkem homole vyhaslé sopky. Příměřeně hustě je pak zem posetá třeba ne úplně do hladka opracovanými drahokamy více či méně významných památek. V předjarním čase kontrasty ještě víc vynikají.

čtěte také: Konec léta v Gory Kaczawske 

Skály "Lwoweckého Švýcarska" jsem objevil kdysi dávno při návratu z nějakého motorkového výjezdu po polských tehdy ještě šotolinových cestách. Už nebyl čas na jejich podrobné zkoumání. Naopak v zimních večerech jsem najisto identifikoval mapové znaky skal kolem údolí potoka nedaleko hradbami ověnčeného města Lwowek Slaski. Proto sobotní březnové podmračené ráno obouváme pohorky pod skalními útvary pojmenovanými jako Lwoweckie skaly. Dnes už si nejsem na 100% jistý místem našeho noclehu a denního parkování, podle obrázků a trasy následující procházky si myslím na parkoviště na 51°6´6.954"N, 15°36´11.405"E. Blizoučko prochází zelená turistická značka mířící na vrch Bukowica, pod kterým spatříme první pískovcové skalní útvary. Svou velikostí a umístěním ani omylem nedosahují rozměrů známých z našich skalních měst, za to je tady absolutní ticho, samota a klid. Po okraji kopce procházíme výběžkem Parku Krajobrazowy Dolina Bobru, obdobou naší CHKO, až ke dvěma vyhlídovým bodům nad údolím říčky Srebrna. Od místa jsem nečekal žádné zázraky, možná proto se mi tady hodně líbilo. Výhledy ze skalní plošiny na chaloupkami poseté okolní stráně. S pocitem dobře začínajícího víkendu jsme seběhli k hlavní silnici a první odbočkou vpravo došli zpět k autu.

 

Do centra okresního města Lwowek Slaski jedeme jen krátký úsek, na parkoviště za hradbami na 51°6´33.622"N, 15°34´57.723"E se vejde i několik obytných aut a k náměstí není daleko. Centrum samotné je poznamenané válečným bombardováním a horkou jehlou šitou poválečnou výstavbou, přesto hradby nebo budova radnice stojí za nahlédnutí. Březen, za kamna vlezem, ocenili jsme možnost netoulat ještě ne zcela jarně probuzeným městem dlouho.

 

Chvíli jsme se ohřáli cestou k hradu Grodziec, možná jsou Poláci víc výletově založení, tady i ta nejzapadlejší historická památka má otevřeno po celý rok. K prohlíce objektu nepotřebujeme průvodce, vnímáme staré hradby, upravené obytné místnosti, občasné výhledy do okolí. Grodziec jako správný hrad stojí na kopci a protože se pohybujeme po oblasti vyhaslých vulkánů, na docela strmém kopci. Auto na nás čeká na kraji lesa, nebál bych se tady ani přespat, kdybychom ještě neměli pár hodin času k dispozici.

 

Využíváme je k návštěvě města Zlotoryja. Podle jména to vypadá, že tady někdo ryl zlato, a není to daleko od pravdy. Dnes už v okolí těží jen stavební kámen, ovšem tabule u příjezdových cest oznamují: Zlotoryja, matka polského zlata. I tady procházíme památkovou zónu, i tady je její celistvost narušena poválečnou výstavbou. Příjemné místo k noclehu nacházíme na 51°7´23.401"N, 15°53´54.995"E, parkovišti u říčky Kaczawy.

 

Jestliže sobota se podnebím jevila jako podmračená s jarními náznaky vylepšování až ke slunečnímu svitu, neděle jako podmračená začala a do večera pokračovala. Ideální čas k občasné procházce, občasnému popojetí, k rychlým výpadům z auta ven a rychlým návratům k jeho Trumě a teplému čaji uvnitř. První zastávku jsme si udělali v Legnickém poli, vesnici postavené na místě těžké bitvy, ve které na jaře 1241 mongolské oddíly rozdrtily polská a česká vojska. V bitvě sice padli všichni vůdci křesťanských armád a země se pak ještě dlouho zotavovala z utržených škod, přesto tatarská a mongolská vojska tady nezůstala a stáhla se zpět na ruská území, která několik dalších staletí okupovala.

 

Na památku bitvy byl v Legnickém poli postaven klášter, veřejnosti přístupný, v neděli však až odpoledne po bohoslužbách, takže jsme jen obešli dokola kol a odjeli do nedalekého Jaworu. I ten je okresním městem se zachovalým historickým jádrem, řekl bych, že z navštívených nejlépe zachovalým. Přesto nejcennější památku je třeba hledat mimo centrum. Hrázděný evangelický kostel míru postavený bez jediného hřebíku za velmi krátkou dobu, jeden ze tří v oblasti. Stavěli si ho sami evangeličtí věřící, právo k tomu jim při podepsání vestfálského míru po třicetileté válce vymohla švédská strana. Naopak císař Ferdinand III. stavby podmínil několika svými požadavky. Kostely nesměly být cihlové, nesměly převyšovat okolní budovy a mohly být stavěny jen na okrajích měst. Dnes jsou kostely zbudované ze silných trámů, slámy a hlíny k vidění v Jaworu a Swidnici, ten třetí v 18. století vyhořel. Pro uměleckou hodnotu bohatě zdobených vyřezávaných interiérů jsou zapsány do knihy světového kulturního dědictví UNESCO.

 

Procházka po náměstí v Jaworu a prohlídka kostela, a tady opravdu stojí za to zaplatit vstupné a podívat se dovnitř, zabere i celý půlden. A protože počasí nejeví žádné známky oteplování, naopak z nebe začíná padat voda, máme nejvyšší motivaci vyrazit na cestu k domovu. I přes vrtochy březnových dní jsme však viděli znovu spousty krásných míst a hlavně neproseděli jsme víkend u kamen.

3/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace