Před jarem na skok do ráje

Milovníci zimy si na sněhu pěkně polyžují a my opačného pohlaví čekáme na první záblesky jarních dní. Koncem února už takové dny přicházejí, proto můžeme konečně výlety do přírody spojit s cestováním obytnými auty. Méně známé jižní oblasti Českého ráje jsou ještě nezasaženy turistickým ruchem a zpevněné cesty dostatečně vyschly pro první cyklistiku sezony.

V žádném případě dlouhou cyklistiku a v žádném případě příliš kopcovatou cyklistiku, abychom se po zimě moc nezadýchali :-). V Sobotce pod loveckým zámečkem Humprecht poprvé odstavíme obytná auta, vytáhneme kola a vyrazíme po silnici kopírující tu rychlou k Jičínu spěchající a širokou šestnáctku. Zavede nás do Samšiny k pěkné dřevěné zvoničce. U ní se napojíme na cyklotrasu 4364, stále po asfaltu vyjedeme na návrší u Příchvoje. Křižovatka je dobrým důvodem zastavit, vydýchat a ohlédnout se, představí se nám panorama od Trosek, přes lesy chránící Prachovské skály až k rozhledně a kostelíku na hoře Tábor.

Cykloznačky po chvíli další jízdy odbočují prudce doleva a svedou nás k rybníku a přírodní památce Jíkavec, ti odvážnější mohou dojet až k dominantě kostelu v Ostružně. Tam si ale dají čelem vzad a vrátí se zpět až ke kapli sv. Trojice, odtud se musíme držet chvíli žluté značky, pak spíš lepší cesty, která nás dovede na červenou. Po ní odbočíme do Nadslavi, i tam najdeme pěkný kostel a dřevěnou zvonici. Terénně nejnáročnější úsek nás čeká kolem rybníka Mordýř, který je součástí přírodní památky Nadslav, červená nás ale brzy vyvede na silnici k Batínu.

Tady značky opustíme a po silnicích, případně neznačených cestách, to podle chuti k orientačnímu dobrodružství, se vydáme přes Rakov a Markvartice zpět do Sobotky. Ke spaní dobře poslouží parkoviště v nitru Prachovských skal na 50°28´6.944"N, 15°17´6.145"E. Bude sice možná i v nesezoně placené, za to máme skalní město tak blizoučko, že tam lze odskočit i po "zavírací době" třeba jen na pár minut do setmění.

Druhý cyklovýlet nás zavede trochu víc do nitra CHKO, startujeme z Újezdu pod Troskami, kam to z Prachova máme co by kamenem dohodil. Červená cyklistická značka nás dovede k tábořišti Svitačka, kde by nejspíš i mimo sezonu také bylo možné v autě přespat. Přijeli jsme sem po hranici přírodní rezervace Apolena, dnes oficiálně bez turistických tras nepřístupné. Tady mě to trochu zamrzí, jako mírně pubertální jsem tu s pár kamarády bivakoval pod skálou, která svým tvarem věrně připomínala sloní chobot. Červená značka tehdy vedla v její těsné blízkosti. Vařili jsme ovesnou kaši, kterou jsme se zaplácli jak betonem, a vedli jsme odborné pindy na téma kamarádství, tramping a ti divní ostatní. Lecčemu jsem se tam přiučil od zkušenějších i v choulostivějších oblastech života....

Od Svitačky naštěstí nebudeme stoupat k vrcholům hradu Trosky, ale můžeme tam zajet na noc na 50°30´54.451"N, 15°13´50.380"E autem. Parkoviště bude nejspíš placené ve stejnou dobu, kdy hrad bude mít otevřeny své brány pro návštěvníky. Na kolech se však přidržíme žluté cyklistické 4016, svezeme se z kopečka k rybníku Doly, kde hrází začíná také dříve přístupná rezervace Nebákov. Vysoko nad rybníkem tam vedla kdysi pěšina značená modrou značkou, tak uzounká, že se na ní sotva vešel plášť horského kola. Bál jsem se ten den hodně, ještě ne ochranářů, do dob restrikcí bylo daleko, ale pádu strmou strání dolů do rybníka. I samotný pohled na replica watches rybník Doly a okolní lesy a pár chaloupek dodnes stojí za návštěvu, jen kdyby nás nečekalo další stoupání na rozcestí Roveň. Prudší je naštěstí jen krátká úvodní část, navíc křižovatka je přepychovým rozhledovým bodem.

Silnice nás odtud dovede do Mladějova, kde se nám vlevo nad vsí ukáže zdejší zámek, následně červená k zřícenině skalního hrádku Pařez. I tady mám svou vzpomínku, hledali jsme kdysi u schodů ukrytý geo poklad, nápověda říkala, že v jeskyňce. Byla tam jediná, na rozměry mého těla celkem těsná, svítil jsem si čelovkou a přesto jsem netušil. Pod nohama se mi pořád pletl kámen a já nemohl nic najít. Už jsem byl dost nervozní, když jsem si všiml zvláštních kruhů v písku tam, kde jsem postupně odsouval ten kámen. Stačilo otočit jej "vzhůru nohama", zřizovatel skrýše si dal tu práci a vydlabal do kamene díru pro krabici od granka, tam poklad schoval. Mám opravdu hodně rád, když si lidi umí hrát :-).

Od Pařezu po zelené do Pařezské Lhoty, kdyby nebylo málo bláta až pod Hvozdec, jinak raději po silnici a červené cyklistické 4016, ta nás podél přírodní památky Libunecké rašeliniště dovede zpět k autu.

A pro nadšence, kteří nespěchají domů, přidám malý bonus v podobě pěšího okruhu opuštěnými skalnatými údolími, alespoň v únoru opuštěnými. Přespat v obytném autě lze pod Valečovem na 50°30´41.643"N, 15°1´24.805"E, je možné odtud i vyrazit, výlet si o mnoho neprodloužíme. Já jsem však vycházel z Kněžmostu, tehdy tam ještě v domě za náměstím fungovalo vyhlášené uzenářství. Představte si třeba tlačenku z vepřové panenky, uzenou panenku, uzený hovězí rosbíf spousty druhů klobás nebo šunky. Ale také kozí nebo ovčí sýr na váhu... Dnes už jsou oba provozovatelé v důchodu a vchod zdobí jen velká tabule, že opravdu už se tu nedá nic koupit ani ochutnat. Já měl ještě o svačinku na výlet postaráno :-).

V Kněžmostu na návsi je pěkné parkoviště, i obytné auto se sem dá uložit, někde u kostela zajisté narazíme na cyklistickou značku a ta nás dovede ke žluté turististické. Prochází jen okrajem obce, proto ta drobná komplikace. Setkáme se u rybníka Patřín v Suhrovicích, i tam jsem zažil neobvyklou podívanou. Značka vede po silnici, vpravo rodinné domky, vlevo roští kolem potoka zásobujícího vodou zdejší rybníky. Měl jsem pocit jakéhosi neklidu v těch porostech, zastavil jsem a zadíval jsem se tam. Snad patery oči malých selátek divočáků se na mě z křoví dívaly, a když jsem se nehýbal, pomalu vylézaly na palouk před ním. A další a další, po dospělácích ani památky, ale mláďat snad dvacet. Já jsem byl tím, kdo scénu opustil a vydal se na další cestu.

Suhrovické rybníky jsem obešel po značce zleva, v Drhlenách jsem prošel v té době zavřeným, v létě však nejspíš hojně užívaným kempem. Za ním už cesta vstupuje do údolí, zužující se rybník mám pořád po levé ruce. Ještě chvíli je cesta široká, pak se mění v pěšinu a vstupuje do skal. Nejhezčí se mi zdá místo, kde Kněžmostka začíná plnit Drhlenský rybník, cesta jí tu překračuje kamenným mostkem v těsné blízkosti skal, asi tu dřív bývala také nějaká hráz. V sevření skal pak dojdeme až k rozcestí žluté a zelené v Nové Vsi u Komárovského rybníka. Neodbočit nakrátko vpravo a hned vlevo, nejít se podívat na jeho břeh by bylo velkým hříchem. Pohled přes celou hladinu až ke skále na které kdysi stával hrádek Křinec není opakovatelný.

K Valečovu pokračujeme po zelené značce, nejprve asfaltkou, ta brzy přejde na konci zimy v blátivou cestu údolíčkem pod osadou Zápudov. Nedovede nás sice až k hradním zdím, od rozcestí s další žlutou je to k nim ale už hodně blizoučko. Po žluté prudce odbočíme zpět do Kněžmostu. Nejprve takovou kozí stezkou mezi dalšími skalami, později širokým údolím osazeným ovocnými stromy. Než dojdeme k autu, můžeme si nechat zdát, jaké to tu bude nádherné za pár měsíců, až všechny ty stromy pokvetou.

2/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr