Povodím Střely, krajem barokních památek, k sopečným kopcům

Krajem barokních památek? Ano, kolem Manětína naši předci vystavěli spousty staveb a mnohé opatrovali tak dobře, že se na ně můžeme podívat i dnes. Povodím Střely? Ano, vlévá se někde tady do Berounky a já jsem se chystal jet na kole i údolími potoků, jež pro změnu ústí do Střely. A krajem stolových hor, o těch jsem netušil, že se na Manětínsku vyskytují.

Rozhlíželo se z nich do okolí moc pěkně, možná proto toho o nich ani dnes moc nevím, informační tabule mi najednou připadaly celkem zbytečné. Sopečné kopce přišly na řadu až třetí den, protože ten čtvtý už jsem vzdal, příliš mnoho lidí mělo ten víkend stejný nápad jako já.

Přijel jsem ve čtvrtek dost pozdě odpoledne do údolí říčky Střely jen pár set metrů nad její ústí, a ještě jsem si odjezd na cyklovýlet zkomplikoval hledáním vyhlídky Karvánka. Ona tam jistě někde je a určitě se z ní hezky vidí na soutok, jen když "spěcháš", nikde poblíž nezastavíš. Dole u mostu, u Piplova mlýna, trochu místa tak akorát na vestavbu by se našlo.

Ze všeho nejdřív musím po zelené po proudu Střely, říčka je spíš potokem, moc Berounku neposílí. Za to skal, skalek, kamenů i širšího údolí najdu i dnes a našel jsem i při jiných výletech nepočítaně. Po pátém popálení kopřivou jsem kolo "zahodil" vedle pěšiny a zbytek došel pěšky, ve čtvrtek odpoledne jsem nepotkal nikoho, kdo by zkusil moje kolo odvézt někam, kde by se stalo kolem někoho jiného :-).

Zelená mi poslouží i pro další putování, jen teď už jedu proti proudu Střely a jsem vděčný za to, že je cesta širší. U ústí Kralovického potoka mi dovolí pokochat se nenápadnou vyhlídkou na skálu, říčku a trošičku do širšího údolí, pak pokračuji do Dolního Hradiště. Cesta pomalu stoupá, proto se i nad vesničkou můžu rozhlížet tentokrát do dalekého okolí. Na parkovišti 49°55´2.931"N, 13°29´26.683"E bych se nebál přenocovat v obytném autě, můj dnešní nocleh ale bude přece jen posunut kousek jinam. Zelená mě vede do Čečína a pak dlouhou rovnou cestou do Nebřezin, tady se znovu potkáme se Střelou.

Původně jsem chtěl do Plasů po silnici, jenže asfalt je pro auta, třeba i pro ta obytná, kolo jsem si koupil, abych jezdil přírodou. Pokračuji po zelené a cesta proti proudu Střely mi ukazuje další skalky i malebné obrázky mělkého říčního údolí. Plasy mi pak připadají jako perlou z půlky ošuntělou. Pivovar a jeho restaurace asi prosperují, však i na mě se dostalo jedno malé s pěnou, a budovy září čerstvou žlutavou omítkou, obrovský klášter však asi ještě spotřebuje hodně péče restaurátorů. V barokně průmyslovém areálu si chvíli odpočinu, pak už mě červená a také svatojakubská cesta vede ke kaolínovému dolu u Kaznějova.

Nedojel jsem tam, i když mě tyhle jizvy způsobené destruktivní činností člověka v krajině nějakým zvláštním působením přitahují, asi jako alkoholika rum. Možná ještě nejsem alkohlikem.... Hodin na ciferníku přece jen přibylo, zkrátil jsem si trasu po neznačené a silnici do Kaznějova a za to jsem se odměnil dvěma kopečky vanilkové se šlehačkou hned u semaforu rozryté silnice první třídy, kde se shromažďovaly řady automobilistů směřujících z Plzně na sever. Chviličku jsem hledal silniční cyklotrasu 2304, aby mě dovedla ke žluté turistické značce ve vesnici Obora. Po ní už jsem, zdálo se mi, pořád rovně a přes vesnici Koryta dojel nad ukrutný pruďák kopec, kterým jsem svedl kolo přímo před nos Mercedesa čekajího u mostu přes Střelu.

Vzorně zrekonstruovanou barokní památku jsem našel u Kralovic, klášter Mariánská Týnice, kdybych pátral, možná bych nejel "náhodou" kolem. Zastavil jsem na chviličku, možná bych se šel i podívat blíž, možná i do interiérů, jenže blížila se devatenáctá hodina a právě po ní si církevní hodnostáři nepřejí nejen návštěvníky v obytných autech na svém parkovišti, nepřejí si žádné návštěníky. Cihlově červeno bílý komplex stříšek, balustárd a věžiček. Jel jsem ještě kousek dál po silnici, pak vlevo odbočovala prašná cesta se značkami cyklotrasy. Nechal jsem se zlákat a dojel jsem na křižovatku s uměle obnovenou alejí podél poutní cesty k Mariánské Týnici a zůstal na 49°58´30.922"N, 13°27´7.597"E na noc. Krásné nic okolo, domy skoro v nedohlednu, do soumraku projelo jen pár cykloturistů. Klášter jsem cítil někde v zádech, přečetl jsem si text informační tabule o obnovené poutní cestě, a spalo se mi hezky.

Druhý okruh jsem si vytýčil kolem Manětína proslulého barokním zámkem, začínal jsem kde jinde, než v údolí Střely u Mladotic. Cyklotrasa 352 mě vedla po úzké silnici do vesnice Pláně a tady se opravdu ten, kdo název vymyslel, příliš nespletl. Kdybych si troufal něco pojmenovávat, okolí bych nazval placatou vysočinou s exceletním výhledem, i kravičky zapózovaly. A stejné to bylo až do Hvozdu, kde jsem přejel na žlutou turistickou značku. Dvůr Libenov je krásné místo, cesta sem přichází z lesa z mírného svahu, pastviny hýří žlutou a zelenou, uprostřed mělkého údolíčka rybník a při okraji protějšího lesa pár starých stavení a novějších chat. Následuje dlouhá pohodová cesta lesem do Plachtína a rychlý krátký sjezd po silnici k odbočce k zámku Nečtiny. První stavba podobného typu tady stála už kolem roku 1550, dnešní vzhled určila poslední přestavba do novogotického stylu ve druhé polovině předminulého století. Dnes zámek patří Západočeské universitě, je možné se tu ubytovat i občerstvit.

Nejhezčí výhled na zámek v Nečtinách však skýtá nedaleká zřícenina starého hradu Nečtiny, kam je to sice dost do kopce po modré tvarové značce, ta trocha lopoty se však vyplatí. Rozhlédnout se můžu i dál do krajiny i zbytky středověkých zdí v souladu s bujným rostlinstvem vrcholného jara se mi líbí. Do městyse Nečtiny přejíždím stále po modré tvarové značce kolem rybníka Baba. Těším se do Manětína, malebného městečka s barokním zámkem, který je mezi historiky velmi ceněný, vybrat si můžu mezi cyklotrasou po silnici a naučnou Mlýnskou stezkou údolím Manětínského potoka. Ta je delší, uzká, chvílemi dost špatně na mohutném biku sjízdná, jenže mnohem zábavnější. Cestou zastavím u zachovalého Puschnerova mlýna, přehlédnu zvoničku v Lešovicích a jednou trochu zabloudím, to abych dvakrát ukázal kolo malému nadšenci cyklistiky, který je tu na procházce s mamkou, babi a o fousíček starší ségrou.

Kolem barokní perly západních Čech se příliš nezdržuji, mnohem víc se mi líbí zadní trakt zámku plynule navazující na další historické budovy náměstí v Manětíně, než prohlídka interiérů, zvláště je-li vedena v zámeckých pantoflích. Nějak už to mám tak nastavené, že ze všech hradních a zámeckých objektů mě vždy osloví ty nejlépe "posazené" v krajině a naopak nedokážu ocenit vzácné sbírku porcelánu nebo obrazů většinou zamračených šlechtických rodů. Ještě se pokochám výhledem na ošuntělý kostel sv. Barbory přes sochu zápasících světců a přes starý most, pak už mě čeká zábava ve formě červené turistické značky údolím Manětínského potoka, než se spojí se Střelou. Zábava, protože brod dost hlubší, než jsem si myslel, a že jsem ho suchou nohou nepřekonal, zábava protože právě u tohoto brodu jsem vyrušil párek černých čápů hledající v potoce něco k snědku, zábava protože široká, uzší, a ještě uzší cesta kolem Frantova mlýna k Čoubovu už na Střele. A zábava proto, že krpál na zelené značce do Strážiště jsem na kole nevyjel ani při použití turbo přípomoci a největšího kolečka na převodech. Sjezd zpět k řece a následná cesta údolím do Mladotic k autu už byla hračkou.

A protože podvečer byl ještě mladý a prudké stoupání kousek před koncem cyklovýletu mi nesebralo všechnu životní energii, rozhodl jsem se ještě k návštěvě první stolové hory, Chlumské, díval jsem se na ni celou cestu z Nečtin do Manětína. Auto je dobré odstavit někde ve vesnici Chlum, já jsem si sice troufl kousek za ní do polní cesty, toto řešení však nemůžu doporučit k následování. Nejprve jsem si došel pro výhledy k vyhlídkové hvězdici na severním úbočí, pak jsem stoupal po neznačené cestě k vrcholu. Vede sem zelená turistická trasa z Manětína nebo z Chlumu, na ni jsem se napojil na hřebínku, pak už bylo snadné dojít k vrcholovému plató. Jižní svah, na jehož okraji jsem stál už v měkkém světle zapadajícícho sluníčka, byl už brzy po válce vyhlášen přírodní rezervací, rostou tu zajímavé kytičky a dokonce endemický (neroste nikde jinde na světě) druh jeřábu. Botanice sice vůbec nerozumím, ale když se rozhlížím na podobném místě, bohatě mi stačí vidět jen všechnu krásu kolem sebe a vůbec mi nevadí, že neznám všechna jména, která by ji chtěla zaškatulkovat do herbářů nebo atlasů rostlin. Na noc se přesouvám do Doubravice, malé parkoviště na 49°59´19.336"N, 13°9´52.781"E těsně pod vesnicí s nádherným výhledem do stmívající se krajiny je tím nejlepším východištěm pro mé zítřejší aktivity.

Červená značka na další stolovou horu vulkanického původu, Doubravický vrch, stoupá strmě a přímo, hned nad vesnicí vcházím do přírodní rezervace Kozelka. Na severní i jižné straně tu horniny a povětrnostní vlivy vytvarovaly třicet skalních věží, které využívají i horolezci, kdo má štěstí, narazí tady na výra nebo zmiji obecnou. V sobotním slunečném májovém dopoledni je ale hora obležena lezci i turisty, užívám si tedy alespoň daleké výhledy do zvlněné krajiny, ticho a klid nacházím na severní straně, kam nevedou turistické značky. Po návratu k autu mám i trochu potíž vyjet z parkoviště, jeho malá kapacita nejspíš v podobných dnech nedostačuje.

V polovině dne jsem si myslel na oběd, jen jediná trochu použitelná restaurace v okolí, ta v Nečtinách na náměstí, praská ve švech pod náporem cyklistů, motorkářů a výletníků. Přesun po silnici mezi Manětínem a Nečtinami hodně v už tak silném provozu zpomaluje jakási jízda veteránů. Na stará auta je krásný pohled, manětínské náměstí je jimi však zablokováno kompletně a šplh za třemi ne zrovna voňavkami dýmícími aerovkami rychlostí 20 km/h do ne úplně strmého kopce na klidu ostatním řidičům také nepřidává. Beru tedy za vděk sýrem a dvěma starými rohlíky z vietnamské prodejny a prchám pryč od husté dopravní tepny. Mým cílem je další sopečný kopec Zbraslavský vrch, ten má tvar celkem pravidelného kužele.

Auto parkuji u přístřešku na 50°1´22.721"N, 13°8´15.636"E, určitě by tady bylo možné i v obytném autě přenocovat, okolí místa je malebné. Následující vycházka sice není dlouhá, o pořádné stoupání však nepřijdu. Nejjednodušší je použít významovou odbočku červnené značky, která by mě na vrchol spolehlivě dovedla, já si ji však ponechám na zpáteční cestu a pokračuji neznačenou travou zarostlou polňačkou ještě kousek na západ, nedaleká odbočka vpravo také neznačená je nápadná především svým sklonem. Trochu si zafuním, než se vyškrábu k prvnímu vyhlídkovému místu, dívám se na sever a zaznamenávám další kopce vulkanického původu, které si doma rozhodně "zatrhnu" do seznamu potencionálních cílů příštích výletů obytňákem. Na vrchol už to nemám daleko a výhled je excelentní, kruhový a daleký, obloha modrá, pole řepky až agresivně žlutá, s tímto odstínem si neví rady ani fotoaparát. Rozhlížím se dlouhé minuty, pak po hraně bývalého lomu sestupuji prudce zpět na širokou cestu a vracím se k autu.

Na poslední den mého výletu na Manětínsko mám v plánu další cyklookruh, jako výchozí bod a také místo noclehu volím velké parkoviště u osady Rohy, výletníci odtud chodí ke hradu Krašov vzdálenému několik kilometrů. Přestože přijíždím až v půl sedmé večer, parkoviště je obsazeno, výběrčí deštník na svém místě a cesta k němu ucpaná těmi, kdo se buď nevešli a nebo nemají chuť platit, právě to byl můj moment, kdy jsem si řekl "dost". Do navigace jsem nastavil heslo domů a za necelé dvě hodiny už jsem se vítal s kamarády ve vesnické hospůdce. Ten večer jsem o noc v obytném autě nepřišel, dlouho po zavírací hodině jsem zjistil, že než chodit domů pěšky, můžu se vyspat v tom druhém doma a ráno poslední dva kilometry v pohodě dojet.

5/2023