Povltavské toulání

Řeky mi připadají pro krajinu stejně důležité, jako hlavní tepny pro život člověka. Řeky si odedávna tekly podle svého uvážení, než se jim do života začal navážet člověk.

Ten český pod rudou vlajkou vyrobil ze živé řeky kaskádu mrtvých tichých jezer. Alespoň časně zjara tichých. Jako mrtvý strom uprostřed zelené louky na nás může působit krásným dojmem, také vltavské přehrady pořád umějí nabídnout vzpomínku na divoké rokle, živé peřeje a strmé skalnaté břehy řeky. Z vyhlídek nad řekou to trochu připomíná tlustého, přežraného a nehybného hada, po jehož hřbetu občas pobíhá mraveneček, to když hluboko pod námi projíždí loďka. Takhle nějak jsem poznal při předchozích výletech Slapy a zčásti i Orlík, v jejich sevření se schovává téměř zapomenutá přehrada Kamýk. Pod její hrází najdeme i dvě nádherná místa pro přenocování v obytném autě. (49°38´28.498"N, 14°15´20.412"E a 49°38´9.551"N, 14°15´23.584"E)

čtěte také: Podél slapských břehů 

Na výlet jsme počítali tři dny, mohl jsem si tedy splnit sice malé, za to docela dávné přání, projet na kole údolí Kocáby. V Novém Kníně jsme přespali na 49°47´17.867"N, 14°17´27.046"E parkovišti těsně pod náměstím. Ve středověku lidé na několika místech středních Čech jižně od Prahy těžili zlato, Nový Knín patřil k nejvydatnějším nalezištím. Na náměstí je nejhezčí budova muzeem těžby zlata a v okolí městečka je vyznačen tématický okruh po znatelných stopách hornictví. Právě po jeho značkách vyjíždím z Nového Knína na můj cyklo okruh, dlouho se však v sedle neudržím. Stoupání od hřbitovní kaple je strmé a poměrně dlouhé, naštěstí nic podobného na další trase dnes už nehrozí.

 

Značený okruh opouštím u vesničky Krámy, přes Nové Dvory po zapadlých silničkách dojedu na okraj městyse, který dal jméno blízké přehradě. Od Slap jsem se nechal trochu nachytat, původně jsem chtěl udržet "výšku", pak mě zlákal sjezdík po žluté kolem motokrosového areálu a možná i vidina nějakého pamlsku koupeného ve vsi. Je tam i zámek a park, podle mapy nepřístupný. Moje exkurze dopadla tak, že jsem znechucen povinností použít plátěný náhubek nezašel do obchodu, restaurace v době "aféry" nefunkovaly vůbec a k zámku už se mi také nechtělo. Utíkal jsem před bubáky v rouškách do přírody, tam lidé nějak pochopili "vážnost" situace a pokud tu věc vůbec použili, tak jen při těsném míjení se s jinými lidmi. Většina se nás sice držela v bezpečném odstupu od ostatních, ale podívat se vzájemně do tváře jsme se nebáli.

 

Ze Slap jsem si nejprve musel "vyžrat" kopec zpět po modré, odměnou mi byl výhled na Hřebeny a dlouhý sjezd do údolí Kocáby pod Masečínem. Od ústí říčky do Vltavy ve Štechovicích až sem je tok lemován stovkami rekreačních chat, občas domků, pochopitelně už to dnes nemá nic společného s trampským hnutím, které tady za první republiky úspěšně bujelo. Přesto silnička podél říčky stojí za zajížďku, leckde z údolí rostou krásné skály, z jara kvetou křoviny i ovocné stromy. Lidí sice potkávám hodně, i v době karantény je to frekventovaná trasa jak turisty, tak obyvateli chat. Nejsem milovník podobných staveb a už vůbec ne hustých shluků, moc nechápu, co lid pražský vidí na přesunu z jednoho hemžení do druhého, přesto tahle projížďka mě potěšila a bavila.

 

Pak už jsem vyrazil proti proudu Kocáby, pomalu jsem opouštěl její hustě osídlenou část. Pěšinka modře značená v těsné blízkosti říčky, na kole zcela neprůjezdná, byla "hraničním" přechodem do pěkné přírody údolí. Ne snad, že dál už by bylo pusto a lidu prázdno, to při Kocábě nehrozí, zelená značka však věrně kopíruje tok říčky, stoupání je neznatelné, všichni tudy procházejí a projíždějí na kolech ve vzájemném respektu, zdraví se. Od jedné chaty vyběhne klučina v předškolním věku, pochválí mi bicykl, aby hrdě vzápětí prohlásil, že jeho kolo je ale rychlejší. Čím dál od Štěchovic, výskyt chat řídne, údolí vládnou louky a pastviny. Nad Malou Lečicí si říčka musela prorazit cestu šedou skálou, vytvořila tak i malý vodopád. A do Nového Knína už není daleko.

 

Do Kamýku nad Vltavou jsme přejeli za necelou půlhodinku, stání jsme znali předem, zbylo tak dost času na obytkové radovánky tipu gril a ohýnek. To vše na břehu Vltavy a při pohledu na malebné městečko za ní. Nedělní dopoledne se ukázalo jako šedivé, pošmourné i trochu uplakané, ovšem v souladu s předpovědí počasí. Nevěšeli jsme hlavu, nespěchali jsme z postelí a díky dlouhým dnům až později odpoledne vyrazili na pěší výletík k přehradě Kamýk. Po červené a silnici k hrázi přehrady, později už bez asfaltu do lesů a skal nad vltavským břehem. Borový les, spousty kamenů až skalek jak kdyby se tu obrovi protrhl pytlík s kuličkami před obřím turnajem v této prastaré klukovské hře. Nad nejstrmějšími pasážemi vedou tajné pěšinky místních, snad aby nemuseli věčně turisty lovit z vody. Právě sem je třeba sejít pro ty nejhezčí vltavské výhledy.

 

Ještě chvíli postupujeme po úbočí kopce Mráz, pak po neznačených cestách procházíme do Zhoře. Odtud na Vltavu nevidíme, pozornost však věnujeme překrásným středočeským pahorkům, malým loučkám, pastvinám a remízkům, které je oddělují. Některé jejich keře jsou v plném květu, jiné se to nejhezčí ze svého repertoáru předvést teprve chystají. Další už ztratily své okvětní lístky a veškerou energii věnují růstu zatím neznatelných plodů. Jak jejich úsilí dopadne, poznáme v létě a na podzim.

 

Ještě sejdeme z prudkého kopce Radobylky a jsme zpět u Vltavy a za chvíli u auta. Tady se sice nové značení turistické modré vrací k přehradní hrázi, my však díky ne úplné aktualizaci telefonických map použijeme starou, kratší a chodidlům příjemnější trasu.

Ať si kdo chce co chce říká, pondělí je nejhezčím dnem víkendu. To naše prosluněné, znovu teplé, s oblohou vyčištěnou po včerejším přechodu fronty. Po žluté značce stoupáme od Kamýku k Čelákové, znovu nádhernému kopci ozdobenému rozkvetlými keři a stromy. Tady navíc potkáme i bonus v podobě hezkého zatopeného lomu. Je pravda, že leží na soukromém pozemku a že u přístupové cesty na to upozorňuje malá tabulka, jenže v pondělí dopoledne majitel nejspíš někde "hákuje" v robotě a tady je absolutní ticho a klid. Ani já zdejší pohodu nenaruším, jen se pár metrů za tabulkou rozhlédnu, výtvor spolupráce přírody a lidských rukou vyfotím a rychle se vracím zpět. Jsem si jist, že jsem přístupovou cestu příliš neošlapal, snad mi majitel promine. Kdyby byl přítomen, pochopitelně bych mu tykadla do rajónu nestrkal... :-).

 

U křížku u silnice na Třtí odbočíme doleva a neznačenou a krásnou širokou cestou s dalekými výhledy směřujeme ke Zduchovicím. Tady si koupíme každý dva tvarohové nanuky, abychom podpořili místní podnikání, letmo jukneme na zdejší zámek, který se díky svému stavu pomalu začíná podobat zřícenině, a klesáme k Vrškamýku. Velebeny budiž hrady, ke kterým můžeme sestoupit, to nebývá častým zvykem. Pravdou ale je, že my jsme si hradní stoupání dali už ráno, jen trošku jinou stranou. Zajímavá je historie hradu, protože jednak krátká a jednak ne složitá. První zmínka o něm je z roku 1186, to jiné hrady ještě nebyly ani u maminky v bříšku, a stavěl ho král Václav I. jako správní středisko kraje. Dokončil ho Přemysl Otakar II., známý zakladač měst a hradů na celém území tehdejších Čech. A už roku 1306 byl hrad pravděpodobně pustý, i když za zříceninu byl prohlášen mnohem později. Důvodem, proč královští úředníci místo opustili, byly nejspíš statické poruchy obvodových zdí.

 

Těch tady sice zůstalo několik, celkem však mnohem víc času zabere čtení všech informačních tabulí, než prohlídka samotná. Navíc, tady se nelze pokochat výhledem, zbytky Vrškamýku obklopují vzrostlé stromy a lézt na zdi je přísně zakázáno. Upřímně řečeno, při mé panické hrůze z výšky mi tento zákaz život neztrpčuje. Rozhlédnout se bývá možné z rozhledny pod hradem, jen sem nesmíte přijít v době karantény. I přes pondělní odpoledne okolo odpočívá poměrně dost lidí, rozhledna je však uzamčena. A zase s tímto faktem poměrně kladně rezonuji, nějak nechápu význam stavby rozhledny pod kopcem. Naši předci možná byli úplní tupci, když investovali peníze do vybudování rozhledny na nejlepším a nejvyšším rozhledovém bodu v okolí. Jenže tady byl naplněn význam toho slova, lidé se pak rozhlíželi do všech stran. Pravdou ale také je, že tehdy neexistovaly evropské dotace, které je třeba vyčerpat, ať to stojí, co to stojí. Jenže teď už se blížíme zpět k městečku a místo "hloupých" úvah se musíme soustředit na "chytré", sledovat pečlivě okolí a vyhýbat se lidem. Abychom nemuseli vdechovat vlastní odpad a přitom abychom nikoho nevystavovali riziku, že se od nás nakazí tím strašlivým chřipkovým virem, který málem vyhubil celou Evropu. Přikázala nám to .... :-))

4/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace