Potulky v lesích a skalách listí i lidu prostých

Český ráj, v létě se mu vyhýbám a prchám, seč mi jen síly stačí. Letošní únor nám nadělil několik prosluněných víkendů beze sněhu, to je pro mě ideální čas pro výlety do skalních roklí, ke známým dominantám nebo do těsné blízkosti v tuto dobu uzavřených mega kempů.

kousíček odtud je i: Když v Klokočí nachumelí

To třeba takové Trosky. Je pravdou, že v zimě se z vrcholové plošiny menší a bachratější věže symbolu Českého ráje nerozhlédnu. V podtroseckých údolích za to potkávám jen opravdové milovníky přírody, máme i čas a chuť se pozdravit. Jedna obytka se při troše dobré vůle vejde k Rotytnickému rybníku (50°31´57.033"N, 15°13´29.044"E), žlutá turistická značka mě odtud vede k rybníku Vidlák a vyhlášené hospodě v jeho blízkosti. I tady lze na 50°31´22.717"N, 15°12´36.222"E v zimě bez potíží a zdarma v obytném autě přespat, dokonce se sem vejde i malý "zájezd" obytných aut. Protože značka kopíruje trasu naučné stezky, z barevných tabulí se můžu dozvědět pár zajímavostí z okolní přírody.

 

Projdu kolem hospůdky a napojím se na červenou Zlatou stezku Českého ráje. Ta mě převede přes hráz rybníka a stoupá do Tachova, malé vísky pod Troskami. Mě zajímá vozová cesta, která pokračuje podél břehu rybníka. Nejpíš bych se nedopočítal, kolikrát jsem stál na hrázi Vidláku, tudy jsem ale ještě nikdy nešel. Tak se ocitám mezi skalami a tichou hladinou rybníka úplně sám jen ve společnosti párku labutí. Směr té cesty mi úplně nevyhovuje, proto volím úzkou pěšinu úžlabinou mezi skalami a mladými stromky. Projít se tu dá, o pohodlné stezce si však můžu jen nechat zdát. Nakonec se vyhoupnu ve správném místě, ale od Tachova mě dělí rozlehlá a dobře oplocená pastvina. Chvíli se potácím podél elektrického ohradníku a balancuji nad strží, brzy pastvina mění tvar a značená cesta je na dohled.

 

Trošku ilegálně překračuji ohradník v místě, které je dostatečně úzké a snad dostatečně skryté zrakům majitelů pozemku případně rozzuřeného pasoucího se dobytka. Nějak si neumím představit, jak bych statnému býčku vysvětloval, že mu tady opravdu nic nechci sníst... Na červené si oddechnu, i když musím šlapat do kopce, a pohled na blízkou siluetu hradu Trosky odvádí mé myšlenky do jiných oblastí. Při průchodu mezi oplocenými pozemky farem mě napadá, jak se věci mění, jak tady bylo pusto, když jsem byl malý kluk, jak potom v době těsně porevoluční tady lidé bojovali spíš sami se sebou a jak dnes je dobrý plot a tabulky žádající i výhružné a především hodně četné (nekrmte zvířata.... ) jedinou ochranou proti letním davům možná i nevědomě neukázněných kolem procházejících. A jak je většina domů upravená a jak mám v sobě pocit, že i chovaná zvířátka se tady mají dobře.

 

Ještě se pohledem pomazlím s překrásnou roubenou chaloupkou, než vystoupám do marastu turismu v těsné blízkosti Trosek. Procházím kolem mírně zdevastovaného, přesto i v zimě v provozu hotelu pod Troskami, zdá se mi, že i na parkovišti 50°30´54.451"N, 15°13´50.380"E by dnes bylo možné zdarma a bez komplikací přespat v obytném autě. I teď se však míjím s hojným počtem lidí, které okolní příroda příliš nezajímá. Mám pocit, jako by sem všichni přijeli na doporučení "dobře se pobavíš v nákupákách na Čerňáku nebo na Zličíně a zkus třeba i ty Trosky". Fascinují mě především ti, kteří objedou parkoviště, ani nevystoupí z aut a raději se vrací do svého světa. Neodsuzuji je, jen bych nechtěl žít jejich životy a oni zase nejspíš můj. Každý máme své hodnoty nastavené jinak, mně je dobře pár set metrů od parkoviště, kde modrá značka těsně míjí hradní vrch. Les je tady řídký, z části vykácený, stromům chybí listí, právě tyhle atributy mi umožňují zajímavý a pro mě neznámý pohled na Trosky ze žabí perspektivy a z těsné blízkosti.

 

Z bufetu pod Troskami se vypotácí trojice mírně podroužených, dvě ženy si předávají plechovku ovocného piva a hlasitě diskutují chraplavými hlasy, muž statečně poslouchá jejich věty a po očku sleduje stabilitu jejich chůze. V případě nějaké nepříjemnosti by však jeho reakce také byla nejspíš zpomalena. Otáčím se Troskám zády a stále po modré sestupuji trasou do Borku. Otevřená louka poskytuje daleké výhledy k Vyskeři, Hrubé skále a ke Kozákovu, Ještěd je už zastřen oparem. Lesní cesta je liduprázdná, ani v závěrečné fázi před odbočkou k hrázi Rokytnického rybníka už na asfaltové cestě nepotkávám mnoho aut. Těším se do toho svého a děkuji za zajímavou procházku i přes všechny změny a nájezdy pořád překrásným krajem.

 

Jako dobré místo na spaní s ohledem na návaznost nedělní procházky vidím parkoviště v lázních Sedmihorky (50°33´15.017"N, 15°11´45.258"E), za únorového večera spíš připomínající promenádu duchů. Všechny budovy v okolí jsou opuštěny. Zelená turistická směřující k Myší díře a na Hrubou skálu je jednou z nejfrekventovanějších cest Českého ráje, proto potkávám víc lidí, než včera. Dnes se nezdraví. Přemýšlím, proč to tak je a kde hledat rozdíly mezi včerejšími a dnešními výletníky. Napadá mě, že tady nikdo není na výletě, všichni si tu odbývají povinnou nedělní odpolední procházku. A na té se lidé nezdraví.

 

Pod Myší dírou pokračuji po modré značce, zužující skalnaté údolí v těsné blízkosti zámku Hrubá skála ovšem hluboko pod ním mě přivádí ke štěrbině, kterou prolézám k Adamovu loži. Také princ Bajaja tady spával, když osvobozoval princeznu z dračích spárů ve známé letité pohádce. Ta skalnímu reliéfu rozhodně neprospěla, z mírného sklonu se postupným drolením pískovce od podrážek všech návštěvníků, kteří museli lože vyzkoušet, a všech dětí, které se tu sklouzly, stala pískovcová skluzavka. Vytesanou postel si už umějí přestavit jen pamětníci nebo lidé s velmi bujnou fantazií. Pokouším se překonat silné světlo nad skalami a temný stín v úžlabině a uložit na kartu foťáku nějakou rozumnou fotku, když slyším hluk lidu přicházejícího úzkým skalním schoditěm shora.

 

Chlapec vystylovaný do černých přilehavých riflí, černých ponožek a úplně nových bělostných, my jsme tomu říkali "botasky", dnes jsou to "konversky"? Za ním děvče, také připravené na rande, i když poněkud střízlivěji, z mého pohledu. Chlapec bujaře seskákal ze skalních stupínků, avšak ouha, na dně údolí padá do pasti, vrstvičky bláta možná i půl centimetru mocnosti. Děvče mu vypráví o skalách a pokouší se jeho pozornost přeorientovat k okolní kráse, jeho však zajímá jen absolutní čistota bílé na botech. Už jsem se chtěl chlapci v duchu pošklebovat, on však dokonale srazil mou pýchu k zemi. Dnes on byl prvním, kdo pozdravil...

 

Cestou k arboretu Bukovina jsem potkal ještě jeden zajímavý pár, patřil spíš do včerejšího výletu. Starší pomenší kulaťoučký pán, bříško v khaki šusťákové bundě hrdě vypnuto kupředu, miniaturní fotoaparátek o bříško opřený. Paní spokojeně kolem něj (opět v mých očích, nikoliv v realitě, ta energie z ní však vyzařovala) poskakující, oba se drží za ruce a opravdu zaníceně si ukazují na okolní skály. Moc se mi oba líbí a jsem opravdu rád, že je potkávám. Usmívám se už z dálky, paní si toho všimla, zdravíme se upřímně a s otevřeným srdcem.

 

Stromy v arboretu jsou dobře popsané, jen já nejsem botanik a nerozeznám, co je tak vzácného na tom, že strom přesazený sem ze severní Ameriky tady prosperuje. Naopak rozeznávám, že stromy jsou statné a snad i zdravé, projít mezi nimi vnímám jako velmi příjemné. Nikdy jsem si nevšiml vyhlídky v zadní části arboreta, dnes je to dobrý cíl a něco pro mě nového. Pak už se odchyluji od "dálnice" Českého ráje a po modré scházím silničkou údolím pod Radčí. Brzy narazím na křižovatku se zelenou, ta mi dovoluje se vrátit mezi skály, i když jejich velikost tady nedosahuje rozměrů těch údolních. Pěšina mezi nimi mě velmi příjemně vede ke kapličce Radeč, pak se bočními údolími propletu zpět k červené Zlaté stezce.

 

Už se připozdívá, možná proto nepotkávám tolik lidí. Valdštejn je však snad v každém ročním období obležen. Dlouho se nezdržuji a silničkou po žluté klesám do údolí pod hradem. Tady mě zastaví sluníčko prosvítající mezi stromy těsně nad skalami a stínem vedená kroutící se silnička. Nevím, zda doba strávená hledáním optimálního záběru přinesla své ovoce, to může každý posoudit v galerii pod článkem, byla však dost dlouhá. Stejně jako ta, která mi zbývala, abych došel pod skalami hruboskalského skalního města a kolem mnoha pramenů nad Sedmihorkami k autu. Tam mi nezbývá, než sobě a přírodě znovu poděkovat za překrásný únorový den a s mírem a radostí v srdci se vrátit domů.

2/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace