Poslední teplé dny Dolního Slezska

Poslední říjnové dny letos slibovaly teplo, sluníčko a barvy, zatímco já si už několik let slibuji procházku kolem zámku Ksiaž, výstup na Slezu, a loni jsem si slíbil vrátit se do údolí Baryczy v Dolnoslezském vojvodství země našich severních sousedů.

Na rozdíl od loňského pokusu, kdy z nebes padaly hektolitry vody, přistává letos obytné Malibu na rozhlehlé ploše pro dnešek neplaceného parkoviště v nedaleké blízkosti třetího největšího polského zámku pod hvězdnou skoro až mrazivou oblohou. (50°50´30.389"N, 16°18´4.313"E). Místo je mezi místními obyvateli nejspíš velmi oblíbené, jak jinak si vysvětlit veselý halas rozbujařelé společnosti ozývající se do brzkých raních hodin z přilehlých parků. Však v areálu zámku funguje několik hotelů, restaurací, stánků, ale také velké koňské stáje.

První cesta vede do zámecké budovy, fasuji česky mluvící sluchátka a pokyn k nasazení náhubku, na speciální výklad průvodce bych se mohl spolehnout, kdybych se přidružil k některé z autokarových výprav. Kdo ví, možná bych zámkem postupoval ještě dnes, tolik se mi zdálo být fundované vyprávění zdlouhavé a nudné, naopak sluchátkový příběh prý zajímavost a přitažlivost nepostrádal. Procházel jsem si interiéry a hledal svou krásu v těch dobově zařízených, sledoval rysy vyportrétovaných obličejů nebo vymodelovaných těl, u těch nejhezčích jsem si i nějakou dobu postál. Závěr expozice už mi trochu připomínal povinnou prohlídku rodinných alb při ne zcela dobrovolných setkáních všeho příbuzenstva na svatebních či pohřebních hostinách, předražená káva a "ciastko" – kousek sladkého pečiva, ukončila kulturní část mého putování kolem Ksiaze. Na tu přírodní jsem se těšil mnohem víc, očekával jsem výhledy na monumentální stavbu z jiných úhlů pohledu.

Dobře jsem si ve svých mapkách označil všechny vyhlídkové body a podél prvního z nich jsem sestoupil do údolí říčky Pelcznica. I tady je možné narazit na zbytky starých zdí, jejichž stavby určitě měly svou souvislost se zámeckým objektem, mně připadaly zajímavější suťové a skalnaté svahy, mezi nimiž se říčka údolím proplétá. Výstup k ruinám starého hradu Ksiaz jsem pak považoval za zcela povinný, jen výhled na zámek byl nejprve zastřený vzrostlým lesem, později skalnatým výběžkem, dosud vyhlídky mnohem víc slibovaly, než poskytovaly. Naopak pohled od polozřícených zdí na jih k Walbrzychským horám překvapil pozitivně. Ještě jednou jsem se musel spustit do údolí Pelcznice a vystoupat na opačnou stranu kaňonu, jeho strmé stěny v těchto pasážích kopíruje uzounká pěšinka často vytesaná do skály a opatřená můstky nebo zábradlím. Ta dovede turisty k jediné opravdové vyhlídce, ze které se zámecký areál Ksiaz předvádí v celé své kráse. Navíc k autu odtud není daleko, čeká mě ještě jedna historická památka a přejezd k další přírodní zajímavosti.

Swidnický hrázděný kostel Míru jsem už jednou navštívil, památka zapsaná do světového kulturního dědictví UNESCO už tehdy ve mě zanechala velmi silný dojem, proto projet v jeho těsné blízkosti a alespoň na chvíli se tu v podzimním čtvrtečním podvečeru nezastavit by nejspíš bylo i pro nevěřícího hříchem. Zájemce o prohlídku stavby, jež byla postavena během jediného roku a bez použití jediného kousku kovu, kamene, zdiva, jsem spočítal na prstech jedné ruky, navíc jsem ke vstupence dostal i poukaz na slevu na kávu v kostelní kavárně, až za šera jsem se vymotával z ulic Swidnice k výraznému masivu hory Sleza.

Na ni lze vystoupat snad ze všech myslitelných směrů, takové množství značených turistických cest k vrcholu směřuje, a není se co divit, vždyť Sleza působí nesmírně dominantně zvláště pro ty, kteří sem míří ze severu, z polských nížin. 717 metrů nad moře, jen o něco málo méně nad hladinu Odry rozvážně protékající nedalekou metropolí Wroclaw. Proto ty stožáry, rozhledna, kostel a kříž na vrcholu, proto i vrcholová chata. Nejmenší převýšení dosahují návštěvníci, kteří stoupájí ze sedla Tapadla, 50°50´48.363"N, 16°41´57.258"E jsou souřadnice nejklidnějšího a nejrovnějšího parkoviště jinak frekventované lokality.

Většina návštěvníků k výstupu používá žlutou turistickou značku kopírující lesní zpevněnou zásobovací cestu, tu nejnudnější, nejfrekventovanější, já po ní stoupám naštěstí jen několik málo prvních desítek metrů, pak už odbočuji skoro po vrstevnici na širokou a liduprázdnou, barevným listím dokonale zapadanou cestu označenou zelenými a modrými značkami. Do strmého svahu vpravo jako první odbočuje modrá, ta však míjí krásnou skalnatou vyhlídku Skalne (571 metrů), proto ještě chvíli pochoduji po vrstevnici až k odbočce značené zeleným psaníčkem. Výstup je náročný nejen svým profilem, je i krásný věčnými zákruty mezi obrovskými balvany, mnohokrát jen velmi intuitivně hledám stezku mezi kameny zapadanou čerstvě poletujícím listím. Vyhlídce Skalne dominuje pohled na souvislý hřeben Sových hor. Chvíli odpočívám, zdá se, že nejhorší výstup mám za sebou, později se však ukáže, jak zdání umí klamat.

Kousek nad vyhlídkou se setkám znovu se starou známou modrou značkou, její vedení k vrcholu zdá se být poněkud kostrbaté a všechno, jen ne krátké a přímé. Za to velmi často překrásné. Občas mě vede po širokých svážnicích kopírujících vrstevnice, jindy přímo proti nim stoupá do svahu dominantní hory. Asi kilometr pod vrcholem se prodírá jako kozí stezka malým skalním městem Olbrzymka, aby brzy vystoupala k vyhlídce, ze které se vrcholový stožár Slezy jeví na dosah. Ještě jednou pár výškových metrů dolů a pak už definitivní stoupání k rozhledně, kterou si turisté postavili na severním vrcholu posvátné hory. Proč posvátné? Protože tady lidé žili od samých počátků osídlení tohoto území, a protože dodnes sem proudí mnoho poutníků poklonit se svým ochráncům do svatostánku na vrcholu. Ne nadarmo bývá hora přirovnávána k českému Řípu. Pro mě se nejposvátnějším okamžikem stala chvíle, kdy jsem ve velmi vzdáleném mlžném oparu objevil známou siluetu krkonošské Sněžky...

K cestě zpět k autu jsem využil červenou a brzy na ni navazující černou značku, možná o kousíček delší, znovu však naprosto bez lidí, v prázdném tichu lesních velikánů. Od místního farmáře jsem si koupil tašku plnou sladkých jablek a s padajícím šerem jsem vyrazil dál na sever do Park krajobrazowy Dolina Baryczy.

Tato poměrně rozlehlá chráněná oblast je pojmenována podle říčky, která jako kdyby tvořila páteř, přesto podstatou ochrany přírody jsou hluboké borové a listnaté lesy a především snad nekonečná řada rybníků všech velikostí a tvarů. Že taková krajina je rájem všeho vodního ptactva není třeba připomínat, a kudy jsem na kole projížděl po zbylé dva dny, tam bylo opravdu živo. I trochu od lidí, především však od opeřenců. Stovky volavek, tisíce divokých husí, jeřábi, občas nějaký dravec. Labutě, kachny a další mně neznámé druhy. Některé hladiny klidné, jiné už jen bahnité nebo i vyschlé po výlovu. Všechny odstíny rezavé, okrové, bordové, na sluníčku letos naposledy teplo.

Prožil jsem tady dvě noci, první na 51°32´14.821"N, 17°20´46.551"E u Rudy Milicke, druhou na 51°30´46.580"N, 17°6´24.274"E v Ruda Sulowska. To první místo je tiché a klidné, druhé naopak rušným rekreačním střediskem. Z obou dvou jsem vyrazil na okružní trasy na kole, mapky jsou přiloženy, naopak do popisů výletů si vůbec netroufám, byly by fádním opakováním stejných slov. Rybník, voda, les, vypuštěný, barevný, ptáci, slunce, modrá obloha. Místo toho raději každému doporučím jednoduchý návod: zajeďte si tam, courejte mezi rybníky klidně i nazdař Bůh, mějte jen oči a srdce otevřené. Počkejte si na klidný barevný a teplý podzim, možná i k Vám příjde chvíle, kdy už nebudete mít potřebu někomu něco vysvětlovat, raději ho pozvete do svého světa.

10/2021