Poslední norské dny

V severním Norsku nenajdeš historické památky, i když tady lidé žijí od pradávna. Na konci poslední války při ústupu tady německá armáda nekompromistně praktikovala taktiku spálené země.

Protože vše bylo vystavěno ze dřeva, nezbylo ze starých měst a vesnic nic. Naopak pravěcí lovci své sny a touhy zpracovávali do skalních rytin, nejstarší skoro nejsou patrné, mladší už jsou vyvedeny v barvách. Muzeum Alta je jimi známé, zastaví v něm snad každý, kdo do oblasti zavítá. Zápis do knihy světového kulturního dědictví UNESCO však s sebou nese zvýšený počet návštěvníků a po dlouhé době první restrikce pro uživatele obytných aut. Muzejní parkoviště je nám zapovězeno.

předchozí část cesty: Cesta do severního města

Samotná expozice, kde je vše velmi podrobně vysvětleno, mi nic neříká, za to okruh volnou přírodou mezi kameny v blízkosti jezera, kde jsou rytiny k vidění, je jiná písnička. Přes "noc" pršelo, den se probouzí pomalu a my kromě setkání s autokarovou výpravou Číňanů procházíme celou trasu sami. Můžeme zkoumat skalní obrazy, můžeme se dohadovat o jejich stáří nebo o tom, co se jejich tvůrcům odehrávalo v myslích. Oblohu pomalu opouštějí mraky, také okolní krajina je kouzelná. Nikam nespěcháme, hezky si prožíváme zdejšíc chvíle.

Nedaleko Alty máme vyhlédnutý další "bod zájmu" z google earth, hustá síť obrázků nás sem přivedla. A nádherných obrázků, jak jsme se sami mohli přesvědčit. Komsa je kopec na městem Alta, nevedou sem žádné značené cesty, vrchol je plochý, kamenitý, přímo nad fjordem. A okolní hory tajemné, zahalené tmavými večerními mračny, která občas prořízne paprsek nízko nad kopci se po chvílích objevujícího sluníčka. Pokud někdy procházíme ne zcela šťastnými obdobími, je prý dobré si uvědomit, že Slunce z našeho života neodešlo, jen je skryté za mraky. Tady sledujeme názornou ukázku té pravdy jako pomůcku z kabinetu neviditelného učitele.

Náš norský čas se krátí. Míjíme členitou cestou jeden fjord za druhým, někdy je pobřežní silnice vedena tunelem, který cestu výrazně zkracuje, jindy po dvou hodinách jízdy vnímáme nepříliš vzdálený opačný břeh a sledujeme naši minulou trasu. S přicházejícím večerem barvy dostávají sytější odstíny, sluníčko svými paprsky kouzlí iluze světel a stínů. Na hezkých odpočívkách zastavujeme a těšíme se pohledy do hlubokých zátok moře, na podrobnější prozkoumání těch míst však můžeme zapomenout. Chceme alespoň nahlédnout do národního parku Reisa, ani tady nám však není příliš přáno.

V plné nahotě se tady projevuje "norský socialismus", nevím, jak jinak nazvat neochotu udělat něco "pro klienta", když je společnost zaštítěna těmi nejvyššími sociálními jistotami. Malý bochník rozmraženého chleba v přepočtu za 120,- Kč, dva šálky kávy s miniaturní buchétkou za 680,- Kč, velmi skromný oběd nebo kilo jakéhokoliv masa v supermarketu cca 900,- Kč. Jako vrchol té teorie mi přijde litr nafty za 54,- Kč, když za ten peníz se nikdo neobtěžuje přijmout peníze, jen automat blahosklonně rozhodne, zda mu právě Vaše kreditní karta "voní". To se, bohužel, nestává často. Když tu cenu Nor nedostane, nic se neděje, stát ho v tom nenechá, postará se o něj...

Do nitra národního parku Reisa lze jít údolím říčky dvoudenní trek, na ten však nejsme vybaveni. Nebo můžeme najmout motorový člun. Trasu k peřejím říčky dlouhou si 25 km bychom projeli tam i zpět za jedno odpoledne, cena se řídí počtem pasažérů v loďce. O projížďku v tuto chvíli nikdo další zájem nemá, nabídnutá cena je v přepočtu cca 8.000,- Kč pro dva lidi. Když vyjádřím nelibost nad tou částkou, provozovatel atrakce se diví, "vždyť si tam můžeš na půl hodiny zapálit oheň a dostaneš uzenku". Vysvětluji mu, že pokud nenajde alespoň další dva klienty, nikam nejedeme, dávám mu číslo telefonu a odcházíme na krátkou vycházku k vodopádu nad údolím. Alespoň z jeho vrcholu snad uvidíme byť miniaturní část oblasti národního parku.

Telefon zvoní během několika minut, lodivod hlásí, že se přihlásili dva lidé a za hodinu a půl bychom mohli vyrazit. Po dotazu na cenu přichází odpověď přesně odpovídající mé teorii "norského socialismu" – 6.800,- Kč. Jak k tomu výpočtu dotyčný došel? Úplně jednoduše, jede-li loďka zcela zaplněná, vychází cena cca 600,- Kč na osobu, teď se přihlásili dva jiní zájemci, sleva tedy bude 1.200,- Kč. Hodně toužím podívat se do nitra parku, mým snem je prožít v každém národním parku Evropy alespoň jeden den. Skřípu zuby, ale souhlasím.

Cestou dolů od vodopádu je mi stále více nepříjemně, celé jednání vnímám jako nátlak, podvod. I když se hodně snažím, akce mi dává čím dál menší smysl. Ne snad, že bychom ty peníze neměli, se zdejšími cenami jsme počítali už při odjezdu. Jenže jak jsme putovali tou zemí a měli platit ceny, ve kterých jsme ani omylem neviděli hodnoty služeb nebo zboží, postupně jsme se vzdávali některých původně plánovaných akcí. Projížďka loďkou byla jednou z nich, z původně plánovaného rozpočtu jsme nakonec použili něco přes 60%. Lodivod chtěl po nás, z našeho pohledu, nesmysl, nedostal nic, norská země chtěla po nás, z našeho pohledu, nesmyslné ceny za produkty a služby, dostala slabě nad polovinu toho, co jsme měli v plánu. I takové jsou někdy výlety obytňákem....

Do Norska jsme naštěstí jeli za přírodou a ne polemizovat o státní politice. Na poslední noc jsme zastavili symbolicky na břehu fjordu, přes spaním jsme sledovali tichou klidnou hladinu a hory v okolí. Rozloučili jsme se se zemí prohibice symbolickým protestem v podobě veřejně vypité láhve červeného vína. Proč symbolickým protestem? V Norsku je zakázáno pít alkohol na veřejnosti, tedy vlastně kdekoliv venku, když jde nebo jede někdo kolem. My jsme měli láhev vystavenou na campingovém stolku, ten jsme však od silnice oddělili naší vestavbou od Adrie. Tedy jsme si mohli v tichosti a klidu protestovat a nikdo nás u toho nerušil.. :-). A mohli jsme se také těšit na poslední etapu severské cesty, návštěvu švédského Laponska.

7/2013