Poslední hrátky s bělokarpatskou milenkou

Dlouho mi nebylo tak blaženě, jak v ty květnové dny v kopcích nad Nedašovem na česko slovenském pomezí, na jižním okraji země valašské, na severním okraji Bílých Karpat. Jak je komu libo.

 

Přibližoval jsem se k těm místům postupně několik let a vůbec jsem netušil, do jaké krásy to přibližování se bude gradovat. V Brumově – Bylnici, dvojměstí schovaném v údolí Vláry, drobounké říčky proplétající se vesničkami směrem k Váhu, jsme končili velikonoční putování.

Tento způsob svátků velikonočních zdá se mi .... 

S pocitem, že jsem tady něco zapomněl, že mě sem něco silou takřka magickou přitahuje, že to vábení je mi velmi, velmi příjemné. Možná takhle nějak milenka svádí svého chlapce k tajemným nočním hrátkám.

 

Naše hrátky v kopcích začali ve slunečném podvečeru na Královci. K rekreačnímu středisku lze vyjet obytným autem a na malém parkovišti 49°8´9.263"N, 18°2´39.292"E v autě přespat. I v době uzavřených hospůdek tady čepují pivo, kávu a nanuky do ruky. Všechno tady bylo vybudováno nejspíš v době hlubokého socialismu, kdy lidé příliš necestovali a jízda autem byla přepychem. Odpovídají tomu rozměry odstavné plochy, o víkendu bychom na místo ani neprojeli. Ve všední den se však můžeme v klidu vydat na krátkou procházku k některým okolním zajímavostem. Nejprve scházíme po příjezdové silnici společně s červenou značkou, asi po kilometru ostře vpravo odbočuje výrazná lesní cesta. Vede nás k přírodní památce Dobšena, v lesích skryté louce v prudkém svahu. Tuším, že na orchideje je ještě brzy, přesto se nechávám malinko polechtávat nadějí na nějaký ten kvítek.

 

Dlouhodobě mám zažito, že louka by se měla rozkládat na rovině, ty karpatské však mé teorie naprosto devastují. Sklon bývalé pastviny na Dobšené by v některých pasážích nejspíš obstál jako hodně dobrá černá alpská sjezdovka. Všechna tato chráněná území vznikla činností člověka, pastevci vymýtili kousek lesa a začali tu pást svá zvířátka. Ta spořádala nálety semen z okolních stromů, na loukách se naopak začaly prosazovat světlo a slunce milující menší rostlinky a hmyz a motýli, bez kterých by rostliny existovat nemohly. Dnes, bohužel, probíhá buď pastva příliš intenzivní nebo naopak žádná, les se pomalu znovu chápe své moci nad územím.

 

Na orchidejky bylo na Dobšené opravdu brzy, stejně jako v ne příliš vzdálené rezervaci Javůrky. Obě lokality nám však nabídly přenádherné výhledy na okolní krajinu. Dobšena k tomu přidala pár detailů keřů a osamělých stromů v pastvinách, Javůrky zase podmáčenou půdu a v ní kvetoucí blatouchy. Od nich jsme se velmi strmým svahem vrátili na červenou hřebenovku pár set metrů od rozhledny vybudované na nejvyšším bodu kopce Královec. Čtyři patra bohatě dostačují ke kruhovému a dnes opravdu dalekému rozhledu po okolí. Leckde dokážu identifikovat spousty okolních kopců, tady jsem však nachytán "na holičkách". Rozpoznám jen Velkou Javořinu s typickým vysílačem na vrcholu a Povážský Inovec, mohutný i na tu dálku a rostoucí strmě z údolí nejdelší slovenské řeky. Ještě tuším, kde by mohly být Vizovické vrchy nebo Javorníky, tím jsem ale se znalostmi v koncích. A luštit vrcholy z tabulí u zábradlí? Evidentně doba bacilová, kdy spousta lidí musí nuceně zůstat doma, svědčí lokálnímu turistickému ruchu. Překvapilo mě, kolik lidí během těch pár minut, kdy jsme se z rozhledny kochali, vystoupilo nahoru a nebo sešlo dolů. Na hlavu postavené proklamace vrchního hygienika a stranických mocenských strašáků doby, nikdo z nás neonemocněl....

 

Rád bych v okolí navštívil ještě další místa, Hanička naopak potřebuje odpočívat a třeba i trochu pracovat. Je třeba zkoordinovat všechny pohyby tak, abychom byli oba spokojeni. Sedlo nad Nedašovou Lhotou je místo, kam jsem původně chtěl dojet na kole, teď se ukazuje jako luxusní základna k poznávání kopců okolo. Asi po kilometru končí silnice zátarasem uzavřeného hraničního přechodu na Slovensko, provoz je tu minimální. Auto může stát dvě noci na pokraji silnice a louky a nikomu nepřekáží. A já můžu po oba dny vyrazit pokaždé jiným směrem po hřebeni hor, potom někde sejít, a ta úžasná žena si tam pro mě dojede a vyzvedne si mě, abychom zase nějakou dobu mohli být spolu. Myslel bych si, že takovou partnerku mi může kdekdo závidět a zcela neskromně bych k tomu dodal, že každý si svou závist musíme nějak zasloužit :-).

 

První den odcházím po červené značce téměř a později zcela po hranici na Kaňúr, krásnou horu posazenou do luk hlavního hřebene Bílých Karpat. Otevřeným terénem mírně stoupám k vrchu Horní Vysocka, na jejím úbočí leží další z rezervací louka Kaňur. Ani tady orchidejky ještě nekvetou, ale i tak je na co se podívat. Nelituji krátké zacházky, i když teď mě čeká rozhodující stoupání dne. Vypadá to tak, že se ploužím co noha nohu mine do vršku, a vzpomínám na trekové hole povalující se v jednom z úložných prostor obytného Malibu. Marně se snažím dohnat pár seniorů, který se stává třetinou počtu lidí, s nimiž se dnes na cestě potkám. Když už si myslím, že moje fyzička přece jen malinko převyšuje tu jejich, pochopím rychle svůj omyl. Ti dva jsou mi sice blíž horizontálně, vzdalují se však vertikálně. Asi znáte ten druh kopce, na který si můžete sahnout, aniž by bylo třeba sebemenšího předklonu. V praxi to znamená dva kroky a dlouhé vydýchání a hlavně neustálou snahu o udržený balanc. Tak vypadají i poslední metry na Kaňúr.

 

K samotnému vrcholu to ještě kousek mám, ale tady je to magické místo přenádherných rozhledů na moravskou i slovenskou stranu, chvíle odpočinku na improvizované lavičce. Protější hřeben, na kterém jsme už navštívili rozhlednu Královec, poznám celkem snadno, naopak se mi moc nechce věřit, že ty strmé, ale zalesněné kopce nedaleko za hranicí by mohly být skalnatým Vršatcem.

Vršatské bradlá 

Až identifikace skal a obce Červený kameň mi v orientaci dělá jasno. Už ne tolik stoupajícím travnatým hřebínkem ještě vyjdu na samý vrchol, tady jsou však výhledy zastřeny mnoha stromy. Pak se cesta zhoupne dalším sedlem, aby vystoupala na sousední jen nepatrně nižší Kosák. Jako jazykolam na mě působí jméno rozcestí Pod Okršliskem, nedalekým kopcem na slovenské straně, tady se červená stáčí k východním sousedům a já musím pokračovat po žluté. Znovu stoupám tentokrát rozlehlým bukovým lesem, sice ne tak strmě, za to mám pocit, že na Holý vrch snad nikdy nedojdu. Ten své jméno pochopitelně nezískal náhodou a slibuje tak další daleké výhledy. Nejprve se otevírá slovenská strana, kde se předvádějí blízké kopce Bílých Karpat, za Váhem Povážský Inovec a víc na sever Strážovské vrchy. Dál už si tipovat netroufám, hřebeny jsou seřazeny v řadě až do vzdáleného oparu.

 

Podobné defilé nabízí severní obzor, tady je obloha jasnější, ale kopce jsou blíž a tedy není vidět až tak daleko. Řekl bych, že obzor v dálce uzavírají Beskydy, je to však jen moje domněnka. Je to taková zajímavá věc, pojmenovali jsme si všechno kolem nás nějakými jmény a mnohé z nás zajímá, jak se co jmenuje. Stromy, kytičky, kopce nebo třeba souhvězdí. Pravdou ale je, že jak se zaměříme na ta jména, v tu chvíli nám začne unikat krása věcí samotných. Mysl nás navádí ke jmenům a znalostem a tak brání duši vnímat to krásné. Proto vnímáme první okamžiky překvapení z krásy tak krátce. Zvedám své už trochu pohmožděné tělo ze sedátka suché klády, sestupuji západním svahem a identifikuji Chřiby, na jednom z vrcholů rozeznávám siluety hradu Buchlov. A vyrovnávám to pozorováním mě zcela neznámé kytičky :-).

 

Z Holého vrchu už jen strmě klesám po neznačených cestách do Nedašova, kam si pro mě přijíždí Hanička. Výběr toho místa není náhodný, chvilku si oddechnu a zvu Haničku k procházce do blízké rezervace Jalovcová louka. Jak už její název napovídá, je to území s nejhustším výskytem jalovce v Bílých Karpatech a mám pocit, že i v Česku. I tady je to zprvu do kopce, středem území už cesta prochází po vrstevnici a s končícím dnem nám příroda chystá další porci vrcholné krásy k nahlédnutí.

 

Po druhé noci v zapomenutém sedle nad Nedašovskou Lhotou stoupám tentokrát do protějšího svahu. Je sice strmější, než ten včerejší, výhledy z něj jsou od samého začátku ještě hezčí. Holý kopec se jmenuje Láz a na jeho temeni je vystavěn vyhlídkový altán. Pak se červená značka noří do lesa a stále stoupá, aby dospěla k místu, ze kterého vybíhá rozsoha k Ploščině a už jmenovanému Královci. Tento úsek mi včera doporučil místní znalec, zatím však jen mírně zdecimován posedávám na miniaturní lavičce na mezi na Požáru a dívám se na protější hřbet, první z Javorníků.

 

Včera jsem se příliš namlsal, jak samotou a prostorem k "k pobytu v nejlepší společnosti", tedy sám se sebou, tak i dalekými přenádhernými výhledy. Možná i trochu exotickými výhledy, protože v tuto chvíli do zakázaného "zahraničí". Dívat se tam, kde jsem včera pochodoval, je sice příjemnou kratochvílí, jenže tam už to znám... :-). Zase práce mysli... Pohledů na severní stranu je dnes mnohem méně, ale čím se nejvíc nechávám vykolejit, je počet lidí "na trase". Je sváteční pátek, azurová obloha, na parkoviště na Královci to není daleko. Počet návštěvníků zvyšuje i popularita rezervace Ploščiny, obvyklou krásu bělokarpatských luk tady zpestřují shluky mohutných bříz, nižších keřů, z nichž mnohé jsou v plném květu, a semo tamo poházené jalovce. A v neposlední řadě sem lidé chodí k poutní kapli, na několika stromech visí liturgické obrazy. Je úsměvné sledovat, jak ti přírodní turisté ignorují nařízení pánů z Prahy v rouškománii, zatímco ti, kteří sem zbloudili z měst, na ty druhé vyděšeně hledí zpoza skrytých tváří. Aby se téměř udusili v prvním stoupání a roušky zpravidla zahodili.... :-).

 

Tento úsek cesty měl být dnes nejkrásnějším a já jsem musel dost intenzivně pracovat sám se sebou, abych si ho prožil alespoň trochu příjemně. Když už jsem měl všeho ouvej, sestoupil jsem kousek boční cestou a našel jsem opuštěnou louku s osaměle kvetoucí hrušní v lesích. Nebo jsem si lehl do trávy kousek pod cestou, něco tam pojedl a pokoukal se na stromy, vesnici v údolí, protější hřeben. I tak mi bylo nejlépe, když jsem prošel kolem parkoviště a sestupoval cestou, kam už míří jen automobilisté stoupající k rekreačnímu středisku, a později do hlubokého opuštěného lesa. Tím mě červená značka svedla do Návojné na 49°6´57.048"N, 18°3´13.074"E, kde na široké skládce vytěženého dřeva jsme našli i dost místa pro další noc v obytném autě v Bílých Karpatech. A také na grilování a později táborák pod hvězdným nebem.

 

Potřebovali jsme vodu a potřebovali jsme změnu. To první jsme nabrali u hřbitova ve Štítné nad Vláří. Možná se může někomu zdát neetické doplňovat vodu do obytného auta ze hřbitova, pro mě je to jedna z absolutně jistých jistot. Naučil jsem se jí kdysi o vánočních svátcích v Maďarsku, když opravdu nebylo kde vzít (až později jsem si všiml obecních studní).

Problematika maďarských studní 

Vodu požíváme vždy převařenou, nestalo se mi, že bych trpěl nějakými žaludečními potížemi. A změna? Nejprve jsme zastavili ve Valašských Kloboucích, mezi bubáky, kterým byly vidět jen vyděšené oči, jsme dlouho nevydrželi. Jen paní cukrářka, když si byla jistá bezpečím před represemi v této době nejdůležitějších orgánů, balancovala na hranici předpisů a svého obvyklého chování. Pak jsme vyjeli na kopec nad Štítnou směrem ke Slavičínu, tam jsme si našli místečko v aleji ovocných stromů a prožili tam pár hodin v četbě, psaní nebo malování, a v rozhlížení se po kraji. Vždyť byly poznat téměř všechny vrchy, které jsem v uplynulých dnech přešel. K odpoledni jsme sjeli zpět do Štítné a odtam se vydali na okruh po cyklotrasách přes kopec do Brumova – Bylnice a podél Vláry zpět. I se zajížďkami sotva 20 km, ten kopec byl však celkem výživný. Na spaní jsme přejeli na tajné místo, které jsme o velikonocích objevili u Hostěnína, sotva se setmělo, spali jsme jak medvídci... :-).

 

Nadešel poslední bělokarpatský den. Asi na delší dobu poslední, nechal jsem se svést krásnou milenkou bělokarpatských kopců a poznal jsem všechny dary, jimiž jí příroda obdařila. Před pár dny mě vábila, připomínala mi neobjevené krásy. Teď, když jsem ty krásy poznal, dává mi svobodu a volnost. Můžu jít a můžu se i kdykoliv vrátit. Takový je poslední můj bělokarpatský den. Den na kolech kolem Slavičína, městečka na planinách, tak jsem si ho v mládí vštípil. Z Luhačovic je to sem opravdový krpál, pak už se krajina jen houpe.

 

Mapka výletu je přiložena, ten zvláštní úhybný manévr ze zelené značky je způsoben dlouhodobou uzávěrou z titulu odstraňování nějaké nevybuchlé munice. Jsme se dozvěděli od bdělé stráže. Nejhezčí úsek je po červené značce od Haluzic po Nevšovou, sice terénní jízda, ovšem krásnou lesní cestou bez výrazných výškových rozdílů zpestřená občasným výhledem. Hanička si tady objevila kouzlo jízdy na kole v terénu, už se těším, jak jí někdy představím nějaký singletrack :-). Na ty pravé vyšší Bílé Karpaty už jsme se dívali jen z dálky, takové poslední zamávání před odjezdem domů. Bělokarpatská milenka se rozloučila zataženou oblohou a počínajícím deštěm. Plakala, abych nemusel plakat já.

5/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace