Poklid i zážitky z lednové Elby

Po třech dnech v toskánských kopcích sjíždíme do přístavu v Piombinu tmou s úmyslem najít si místečko k přenocování a ráno se přeplavit na Elbu. K našemu překvapení ještě jeden trajekt k ostrovu vyplouvá za třicet minut.

Trajektový navígator na mě s absolutní jistotou pokřikuje "way, way, way", já si však velmi dobře uvědomuji světlou výšku našeho auta a vysílám něžnější polovinu posádky, aby zjistila situaci. Ve chvíli, kdy mi oznamuje, že spodek auta dělí od nájezdového můstku jen centimetry, vlna můstek zhoupne a pod podlahou vestavby něco mocně zapraská. Z výkuku od toho okamžiku vycházejí hrozné zvuky a já s jiskřením zpod auta couvám z můstku zpět. Najíždí ještě několik náklaďáků a dodávek, zřízenci se pokoušejí náš výfuk nějak připevnit a přinášejí nové další rohože, které usnadňují nájezd do lodi. Najednou jde vše bez problému, jen poškození auta už nikdo nevrátí.

 

S chrochtajícím výfukem zajíždíme na první volnou plochu u přístavu a před spaním zvažujeme další možnosti. Po neklidné noci na radu prodejce Fiatů zajíždíme do servisu Peugeot. Nastiňujeme náš problém, po zvolání jakéhosi italského jména sledčnou od recepce se ale dlouho nic neděje. Najednou po zvuku spláchnutí toalety ze strmých schůdků patra sbíhá chlap jako hora a šine se k našemu autu. K upřesnění diagnostiky zarachtám téměř upadlým výfukem, dotyčný mi vytrhne z ruky klíče od auta, skáče do něj a odjíždí pryč. Je docela zvláštní pocit dívat se, jak ulicí odjíždí naše auto se vším, co máme na výletě s sebou, u chodníku stojíme jen v tričkách a mikině. Než si stihnu uvědomit, že na malém ostrově se auto s českou SPZ jen tak ztratit asi nemůže, mou pozornost upoutá skřípavý zvuk z útrob dílny. To na zvedáku stoupá naše auto ke stropu.

 

Následovalo něco jako koncert České filharmonie. Přestože je pátek novoročními svátky zkráceného týdne a za pár hodin začíná další víkend prodloužený o den Tří králů, všichni tři přítomní mechanici opouštějí rozdělanou práci a vrhají se k Adrii. Dva demontují poškozené díly, třetí vyráží na mopedu je kamsi koupit. Po několika desítkách minut se dozvídáme, že poškozený je i nástupní schůdek, ale že už ho sundavají, opravují závity všech šroubů a za chvíli bude hotovo. Hodinu a půl po "zaklepání na dveře" platíme částku velmi srovnatelnou s cenami v České republice a s precizně opraveným autem můžeme vyjet poznávat krásy Elby.

 

Jako první bod jsme vybrali mys Enfola, po příjezdu si pomalu uvědomujeme výhodu termínu naší návštěvy ostrova. Parkoviště na úzké šíji sotva stačí na otočení vestavby a zaparkováním zabereme čtvrtinu veškeré volné plochy. Tentokrát sám vycházím na krátký okruh, cesta mě dovede nejdříve ke skále s krásným výhledem zpět k Portoferrariu, pak se z jednoho zárkutu dívám na přenádherný obrázek otevřeného moře, úzké šíje a klidné hladiny zátoky, kterou vytvořil právě výběžek Enfola svým kopcem. Středomořskou vegetací zarůstající památky na důlní činnost zpestřují už tak uchvátnou procházku.

 

Postupně se snažíme obkoužit celý ostrov po silnících co nejvíce se přibližujících k moři, podle informačního letáku vyhledáváme možnosti krátkých pobřežních treků. Za tři dny na Elbě potkáváme pouhá tři obytná auta, všechny parkovací automaty jsou vyřazeny z provozu, v jedné kavárně v Porto Azzurro zaslechneme z úst dvou dam ve středním věku němčinu, což je za celou dobu jediná připomínka skutečnosti, že na ostrově nejsme jedinými cizinci. Střídáme krátké návštěvy pláží a městeček s procházkami do přírody. Ta nám servíruje nejhezčí obrázky z mysu Cabo Vita nedaleko městečka Cavo. Podvečerní obloha se zatáhne těžkým černým mrakem, v něm si však sluničko najde skulinu a nasvítí nesmírně silnou září zátoku u Portoferraria, kterou navíc právě projíždí trajekt z pevniny. Chvíle na kterou se nezapomíná.

 

Jako základnu využíváme parkoviště u lanovky na nejvyšší vrchol Elby Monte Capanne, podle informací z tabulí u lanovky by měla být v provozu každý den od 10 hodin, po dva dny je však v tento čas budova zcela opuštěná a sedačky lanovky se nepohnuly ani o centimetr. Třetí den už trochu poznáváme mentalitu ostrovanů, dochází nám, že všichni místní vědí, že lankovka v zimě nejezdí a cizinci tu žádní nejsou, tak proč se obtěžovat docházkou do práce nebo nějakou dodatkovou informací. Pokud se chceme rozhlédnout ze střechy Elby, musíme na její vrchol vystoupit po svých.

 

Auto posouváme na nejvyšší možný bod, kam nám dovolí vesnička Marcianna, a za ranní mlhy vcházíme do piniového lesa. Vyfotili jsme si mapu s vyznačenými cestami a podle ní, jak jsme ji měli zaznamenanou na displeji fotoaparátu jsme stoupali k sedlu v nadmořské výšce asi 900 metrů. Dnes už není k uvěření, že v té době jsem mohl žít bez mnou nesmírně oblíbeného serveru mapy.cz a aplikace v chytrém telefonu. Výhledy cestou i ze sedla samotného byly uchvacující, vrchol Monte Capanne takřka na dosah, jeho 1019 metrů nad mořem už slibovalo pohodovou cestu...., právě ta je na dnešních mapách označena jako "Ferrata la Galera"

 

Jsem člověkem, který opravdu nedává hluboké propasti pod sebou, mnoho rozhleden je mi z toho důvodu zapovězeno. Tady jsme směle vyrazili do úzké pěšinky k vrcholu, první technické pomůcky ve formě řetězů a kramlí jsme brali s lehkým mrazením v zátylku jako úžasné zpestření cesty. Ta se však stále zhoršovala, železa ve skalách přibývalo, občas jsme ztratili značení. Vlastně už jsme jen lezli stále nahoru a dolů a náš vyměřený čas se najednou velmi zkracoval. Na cestu zpět nebylo pomyšlení, zdála se mnohem delší, než nějak dokodrcat k vrcholu a pak se nejkrajší pěšinou spustit pod lanovkou zpět do vsi. Pak nás zastavil opravdu náročný úsek lezení nad hlubokou propastí. Zkoušeli jsme najít nějakou "obchádzku", ta ale neexistovala. Tři pokusy jsem potřeboval ke zdolání toho úseku a vybál jsem se tam ukrutně. Naopak nahoře na skále opatřené symbolicky třemi kramlemi a dlouhým ocelovým lanem se mi dostavil obrovský nával energie a najednou mi bylo jasné, že nejhorší máme za sebou.

 

Vrcholu jsme dosáhli krátce po třetí a protože se v lednu stmívá v Itálii před pátou, neměli jsme času nazbyt. Jen malou chvíli jsme odpočinuli, snědli poslední zásoby a spustili se cestou pod lanovkou dolů. Vůbec nebyla jednoduchá, velmi strmá, často špatně schůdná, navíc má tehdejší přítelkyně pojala jakousi podivnou jistotu, že už není kam spěchat. Stálo mě obrovské úsilí jí neustále popohánět, špatně se mi vysvětlovalo, že ve tmě nemáme šanci se dostat po téhle cestě k autu.

 

Všechno dopadlo nakonec dobře, poslední stovky metrů už jsme se orientovali podle rozsvícených lamp Marcianny, do sedadel auta jsme zapadli s posledními náznaky šedého světla před černou nocí. Ještě dnes mám pocit, že toto byl nejkrizovější pěší výlet mé "kariéry". Zážitek však nemusí být pozitivní, ale především intenzivní, aby si ho člověk dlouho pamatoval. Na tenhle já jistě nikdy nezapomenu, ať už pro úchvatné obrazy, Monte Capanne připomíná alpský štít, tak pro dění v mém nitru.

 

pokračování výletu: Zklamání roku nese jméno Pisa

Ráno jsme opatrně sjeli do přístavu v Portoferrariu, tentokrát bez potíží se nalodili na trajekt zpět na pevninu a pak už jen se smutkem a nostalgií z krásných chvil na Elbě pozorovali vzdalující se obraz města, pevnosti a hor. Elba je díky trajektu pro posádky obytných aut hodně drahým špásem, já jsem však nezalitoval ani vteřinu a moc se mi na ostrově lednu líbilo.

1/2013

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace