Podzimní toulání Hostýnskými vrchy

První říjnová sobota mi znovu dopřála žít život podle mých představ. Probudil jsem se v Hostýnských vrších (49°20´24.671"N, 17°41´27.119"E), ráno jsem mohl nasednout na úžasný bicykl a projet kousek karpatského pohoří.

Počasí slunečné, přesto tolik větrné, připadal jsem si jak ve válce. Občas spadl strom, větve létaly jak šrapnely v bitevním poli. Zvažoval zkrácení výletu, naštěstí na něj nedošlo. Projížděl jsem tak na kole kopce, které jsem mnohokrát v životě viděl při obchodních cestách z jejich úpatí, mnoho let jsem o nich mluvil, jak rád bych je navštívil. Cítil jsem se nesmírně šťastný, zase jednou jsem přestal mluvit a něco udělal. Odměnou mi byly modrá obloha, silný vítr, krásné výhledy. Hodně blátivé cesty a pár vteřinových příběhů, které mi dnes nějak mimořádně do sebe zapadaly.

Karpaty pro mě byly dosud na kole naprosto nedostupné, nedokázal jsem alespoň v relativní pohodě projíždět jejich pořád nahoru a nebo dolů cesty, vymleté od častých dešťů, v součtu nesmírně vysoká převýšení. A tolik jsem toužil po jejich hřebenech, často od pastevců dávných dob vyčištěných, lúčnatých, tedy daleké výhledy poskytujících. Jako kdybych teď slyšel bodrého valašského bikera "tohle tady jezdíme úplně normálně", já jsem to prostě nedával. Teď mi pár měsíců pomáhá motor, už můžu tam, kam borci jezdí "normálně", a jsem za to nesmírně vděčný.

Z Rusavy mě vede žlutá značka prudce vzhůru z velké části po asfaltu, čím výš, tím úchvatnější výhledy. Jen první cíl, památný poutní Hostýn je mi zatím skryt. Pod Bukovinou se odchýlím vpravo na asfaltku, přijíždějí po ní hasiči, dnes to v kopcích opravdu nebude žádná legrace. I silnice pro auta poskytuje díky rozlehlým pasekám výhledy do nitra vrchů, pak už vláčím těžký e-bike do schodů k poutní bazilice Hostýn. Jistěže je možné schody objet, jenže přece nepojedu dvakrát stejnou cestou, přece chci vidět to, co vídají poutníci šplhající sem z nížiny, přece chci mít pro sebe i pro vás alespoň trochu zajímavý obrázek té pouti.

Okružní vrcholová trasa nezabere příliš času, jednak se tu na kole prý nesmí (auty k hotelu však ano), jednak se v tomto prostředí necítím zrovna jako ryba ve vodě. Takže ještě pár letmých pohledů na Jurkovičovu křížovou cestu, k zamčené rozhledně a pryč. Po modré zpět pod Bukovinu, kam jsem dorazil už jednou z Rusavy. Holý hřebínek pod vrcholem, pohledy na okolní kopce i do úrodných nížin Hané, pár set metrů od baziliky bez poutníků i jiných zvědavců, tady už mi je hodně dobře. Trochu váhám, zda ve vichřici pokračovat v trase, únikových variant se však jeví několik, tedy "jedeme".

Modrá chvíli po hřebínku, pak traverzuje úbočí kopce. Od rozcestí pod Skalným mám pokračovat po zelené, mapa mi ukazuje nahoře na vrcholu louky vlevo místo dalekého výhledu. Nikdo tam nejde, je to přece dost do kopce a kilometr zacházka. Tráva je čerstvě posekaná, jedu tam. Najdu krásný palouk, dva tři statné listnáče uprostřed. Také čtyři křížky, ani nejdu pátrat, kdo a proč je postavil. Holou planinu po intenzivní těžbě dřeva na severní straně a hezké výhledy na okolní kopce. Stojím absolutně sám uprostřed té nádhery...

Další vyhlídková louka mě čeká na Klapinově i s dřevěnou sochou portáše. Pokračování cesty se lesníkům dost nepovedlo, by se chtělo povědět. Bláto všude, velí tomu koleje od traktoru, cesta úvozem a hodně nahoru. Nad levým břehem "koryta" si lidé vyšlapali pěšinku, s tou těžkou oranžovou "potvorou" mám co dělat, abychom se vešli. O jízdě nemůže být ani řeč. V dálce za sebou si všimnu "namakaného místního" bikera, pochopitelně bez motoru. Je otázkou málo minutek, než mě dojede, co já jdu pěšky on jistě alespoň z části dá. Včas mu uhýbám, a on ten frajer valí blátem úvozem nahoru, zadní kolo se pod ním protáčí, mu to nevadí, pořád se to celé posunuje nahoru. Svaly napjaté. Symbolicky smekám kloubouk, pro mě neprůjezdné, chvilinku i závidím. Jen díky závisti mi dojde, že mě by se nechtělo jet tím blátem ani kdybych měl vysokou kulturistikou svalstvo vycvičené. Jen prosím, nechtějte po mně výkony, výsledky, tady jsem pro kochání se...

O kousek dál další borec, dře to na nejvyšší převod nahoru, hodně pomalu. Díky motůrku ho brzy dojíždím, k vrcholu stoupání je už blízko. Nebudu předbíhat, sám to nemám rád, zařadím také vyšší převod, zvolním, pošetřím baterii a zvolna za borcem dosáhnu také vrcholu. Z kopce dolů on dupne do pedálů a valí to, moc. A já vidím obrázek, kterým bych si rád třeba za pár měsíců nebo let připomněl můj výlet do Hostýnských vrchů, nutně musím zastavit. Někdy se také nechám strhnout sportem, ale tady jsem si prožil krásnou radost, majestát přírody, kopců, které si klidně můžou nechat říkat "hory". Možná ne výškou, určitě ano krásou a sklonem úbočí.

Hřebínek jsem opustil nedaleko Tesáku, červená do údolí nad Držkovou byla i pro mě málem držková. Vážně krpál drsňák, zmáčkl jsem páčku, sedlovka sjela o pár decimetrů níž a už jsem se bál méně :-). Na asfaltce doprava znovu nahoru a v sedle doleva a znovu nahoru. Moc pěkná zelená cesta, úzká a plná louží, dostatečně tvrdá pro rychlejší jízdu na kole. Jenže kolem mně jen řídký, velmi řídký smrkový les, bylo jím vidět protější kopec asi Kuželek i na Ondřejovské skály po pravé ruce. Mlází a pokus o školku, zbyly jen dřevěné tyče, možná jeden drát, a volná příroda. A metrová béžová suchá stébla trávy, těch snad tisíce, vlnící se podle poryvů větru. Poddajné, přizpůsobivé, krásné, musel jsem se jimi nechat pohladit...

Seděl jsem na pařezu, díval se na vlnící se traviny, okolní les, protější kopec, a nechal hlavou proudit myšlenky. Jak díky úžasné kombinaci baterie a motoru nemusím podávát výkony, přesto jezdím na nejnižší možné stupně podpory. Ne aby mě někdo velebil za skromnost nebo abych utišil vnitřního kritika, že si pomoc nezasloužím. Protože mě to prostě baví a mám pohyb rád. Také trochu šetřím baterii, myslím si, přece nemusí jet pořád na nejvyšší výkon. Připadá mi to fajn spolupráce stroje a člověka. Tichého a neškodného, podpůrného stroje. A snad také tichého, pokorného a vděčného člověka. "Džentlmen í-bajkera"

Někdy v počátcích automobilových závodů lidé začali používat termín "gentleman drivers", tito jezdci dělali sport pro radost a za své peníze. Jeli, jak nejlépe dovedli, prožili si svou jízdu a radost z ní bez ohledu na umístění v závodu. I já už jsem dávno vzdal boj a přiznávám si, že sportovec svalnatec ze mě nikdy nebude. Jízdu na kole, výhledy, hory, přírodu, to všechno miluji a toužím vidět. E-bike byť koupený za cenu pro mě z říše sci-fi mi to umožňuje, aniž bych cokoliv nebo kohokoliv omezil nebo poškodil. Hluboký vděk mi mezi vlajícími travinami prochází srdcem, pak se musím smát mým zabláceným nohám a tomu, kolik úsilí budu muset věnovat "odbahnění bicyklu".

Moc se mi líbí role gentleman e-bikera, a také gentleman campera, protože pro mě je obytné auto a kolo spojené pupeční šňůrou. Nebo gentleman fotografa, realizuji tím svou tvořivost a mám velkou radost, když se líbí mi nebo někomu jinému obrázek, který jsem z přírody zachytil. A gentleman žurnalisty. Je pravdou, že občas mé články otiskne karavanistický časopis, mě však především baví hrát si se slovíčky, vybavovat si všechny pocity prožité na výletě a měnit tu směs do písmenek a řádků. Připustit si myšlenku, že vlastně píšu sobě, abych si uvědomil, co mám rád, co potřebuji k životu nebo naopak co třeba dělám, aniž bych tím chtěl být.

Posledních pár kilometrů po zelené, znovu se zvedá vítr. Vyděsím ještě čtyři vášnivě diskutující turistky, pěkně se vybojím mezi stovkami popadaných silných větví, obejdu tři čerstvě vyvrácené velikány a sjíždím do údolí do Rusavy k autu. Tady se všechno tváří jako ve kteroukoliv jinou slunečnou sobotu. Dlouho hledám nové správné spací místo, kde se mi líbí (49°23´38.623"N, 17°48´52.982"E – teče tu i výborná voda), bojím se padajícího dřeva, kde nepadá dřevo (49°24´50.831"N, 17°48´40.130"E), nelíbí se mi "krajina". Přicházející tma a déšť mi velí, že krajina dnes není nejpodstatnější.

Nedělní výlet měl skvělý plán, krásná příroda, daleké výhledy, vrchol s rozhlednou. Místo toho kapky vody buší do střechy Malibu ještě před polednem a na mě mají velmi, velmi uspávací účinek. Kdykoliv otevřu oči, něco jako by je zavíralo a musí to být obrovská síla, protože i ten pán v taláru, který často velí soudnímu dvoru v mé mysli, dnes mlčí. Místo pozdního oběda snídaně, pak vyjíždím autem pár kilometrů na Troják. Mělké sedlo mezi kopci, malé lyžařské středisko, místo odpoledních vycházek a dnes i pouštění draků. Ještěže parkovací prostory jsou tady rozlehlé (49°21´13.697"N, 17°48´46.880"E). Chvíli ještě čekám na zklidnění turistického ruchu, pak vnímám marnost svého počínání, skládám kolo a vyrážím. Zdá se, že dnes víc času věnuji oblékání a přípravě, než samotné jízdě. Ne snad, že by se mi až tak nechtělo vydat nějaký ten kilojoul, ale asfaltu je na delší výlet málo a lesní cesty jsou jedno velké blátisko. I tak jsem za těch 8 km po hřebeni kolem Trojáku spatřil kopců, hor, vrcholků a pohoří jak jindy za týden. Beskydy, Javorníky, Vsetínské vrchy, asi i Lúčanská Malá Fatra a další slovenské hory, kdesi hodně v dálce opačným směrem nejspíš i Jeseníky. Vizovické vrchy, Bílé Karpaty s Velkou Javořinou, a pochopitelně i galerie těch zdejších Hostýnských. Abych na těle nezchudl, dostal jsem v jedné místní restauraci i borůvkové knedlíky. A protože lidé se soumrakem opuštěli to krásné místo, já tam zůstal do rána.

I proto jsem v pondělí vstával téměř jako pracující lid. Také pro mě pár lidí pracovalo, protože jak my si lidstvo umíme nádherně lhát a jak se ochotně zříkáme odpovědnosti tím, že za sebe necháme rozhodovat jiné, to nějaké to úsilí stojí. Sám jsem přispěl do mozaiky koupí plnících bezpečnostních lahví na plyn. Mám k nim sadu redukcí a zatím jsem je úspěšně naplnil v několika zemích Evropy, jen v Čechách mám potíže. Protože bezpečnostní technik zakázal plnit jakékoliv lahve. A protože jsem je koupil ve Valašském Meziříčí, mohl jsem si naší zemi projet tam a zpět ještě jednou, abych získal pomůcku ke spokojenosti obsluhy čerpacích stanic. Díra do auta, hadička k lahvi, protože ta je k autu připevněna (dvěma "provázky"), stala se z ní nádrž na plyn. Pakárna?

Možná. Mě přivedla na víkend do Hostýnských vrchů, ve Valašském Meziříčí do moc fajn kavárny, kde jsem se dvě hodiny vyhříval na terásce na ještě teplém říjnovém sluníčku. Někdo mi uvařil kaši z ovesných vloček s ovocem a dvě kávy. Celý čas prožitý v kavárně jsem měl pocit, že mě tady rádi vidí, přestože kolem sebe dýchám :-). Cestou zpět jsem ještě prošel zámecký park a přelezl jeho plot, když východ zabrali stavbaři rekonstruující zámek. Ani jsem nevěděl, že to ještě umím. Stále za sluníčka jsem přejel do Ratiboře, cestou jsem si koupil čtyři půlky frgálů. Ani k těm bych se dnes nedostal, kdybych si mohl bez potíží naplnit plynové lahve :-). Cukalo to se mnou, ještě na chvilku někam vyjet, jenže do půl hodiny už zase tloukly dešťové kapky do střechy auta.

Předpověď počasí na poslední den mého hostýnského výletu vypadala velmi přívětivě. Vstával jsem relativně časně, ještě za mlhy, nemusel jsem tedy litovat času "v práci" byť na vzdálený přístup. Desátá rozhodla, to už jsem za sluníčka šlapal podél hlavní silnice do Hošťálkové, odtam po zelené značce do kopců. Čisté svěží ráno, přenádherná krajina, daleké výhledy v průzračném vzduchu. Tak to vypadalo, než jsem se na dlouhou dobu ponořil do hustého smíšeného lesa. Tam skončil i asfalt, baterie i ostatní komponenty kola však statečně snášely všudypřítomnou vlhkost a já jsem si jízdu nesmírně užíval. Na žluté značce nad Pokpopnou Lhotou jsem potkal první dva podobné blázny, na křižovatce tří značek, než jsem stihl vyfotit hřeben Bílých Karpat, jsem se z rádia červeného Zetoru dozvěděl, co zase natropil ten bacil. Motorová pila řvala opodál, nepřehlušila však ten hlas, který hlásal: "bdělé úřady na stráži nás zachrání, i tak bojte se bacilu, to všechno on za všechno může". NOSTE ROUŠKY A NETVOŘTE KROUŽKY !!!

Na cyklotrase pod Humencem už jsem se musel věnovat nejdřív kamenité cestě svahem dolů, pak už méně kamenité svahem nahoru. A dalším výhledům na Vizovické vrchy a Bílé Karpaty, tentokrát ty severní. Vzpomněl jsem na velikonoce, to jsme tam trochu chodili a hysterie se na vlas podobala té dnešní. Všude tam, kde vládnou, jak si myslí, v šedé kůře ukryté lidské mysli. Všude jinde, kam nekontrolovaná mysl nedosáhne tehdy i dnes vládne ticho, klid a mír. Žádný bacil tady nemá, alespoň z dlouhodobého hlediska, šanci uspět.

A pak přišel ten nejkrásnější úsek celých čtyř dnů. Musel jsem trochu vyšplhat na Baťkovou, osadu nad Liptálem o třech domech a mnoha hektarech luk a pastvin. Uzounkou asfaltkou jsem pak ještě mnoho kilometrů pozvolna ztrácel nadmořskou výšku a mohl se kochat výhledy postupně na všechny světové strany. Na Nivách pod Jarošovickým vrchem došlo na loučení, nekonečné řady kopců a lesů do všech stran. Stál jsem na východním konci Hostýnských vrchů, ty nejbližší už se barvily do podzimních okrových tónů. Vzdálené Beskydy a Vsetínské vrchy vypadaly ještě svěží, jak rád bych k nim přišel blíž a odhalil milosrdnost vzdálenosti. Místo toho ještě dva, tři hupy a pak jen padání do údolí Vsetínské Bečvy.

Z bývalého okresního městě mě vyvedla řeka a podél ní vyznačená cyklostezka. Bylo to jak vyklusávat po maratonu, často pohyb mých nohou na hladkém rovném asfaltu překonal sílu elektromotoru, byl jsem rychlejší. A když přišla nerovnost, stroj pracoval jak švýcarské hodinky. Pohladil jsem ho u auta a poděkoval mu za jeho službu. Jen díky němu, bázlivým obsluhám čerpacích stanic a díky mé touze jsem mohl prožít ty překrásné čtyři dny tam, kde to mám nejraději. Na cestě...

10/2020