Pod ochranou Vitoši

Termín pravoslavných velikonoc se zpravidla liší od toho našeho, bývají pozdější.

přechozí část článku: Trochu ledové bulharské jaro

Pro nás to znamenalo návštěvu mé průvodkyně v domech jejich rodičů a dětí a mých několik osamělých dní. Pohostinní Bulhaři mě však nechali zahálet jen občas přes den, jindy jsem býval součástí jejich života. Jeden den jsem si užíval chvíle ticha a odpočinku na vyvýšeném místě nad vískou Dolní Pasarel v údolí říčky Iskar v těsné blízkosti okrajových čtvrtí bulharského hlavního města. V místní pekárně jsem působil jak zjevení, tady s uživateli obytných aut opravdu nepočítají. Večer jsem byl pozván na večeři do velmi rušného podniku mládeže v samém centru města. Součástí tohoto pozvání byla i letecky rychlá prohlídka historického jádra Sofie, to jádro je spíš moderního rázu, nicméně občas nějaká ta zachovalá památka se tam také najde. Místní jsou na ni po právu hrdí, pak projede kolem stará na kolejích rachotící tramvaj a já se dozvím, že tyto "stoje" byly součástí daru socialistického Československa stejně socialistickému Bulharsku. I na chrám Alexandra Něvského mě nočním městem dovezli se podívat, mohl jsem se pokusit o jednu rychlou fotku mobilovku.

Spali jsme v autě v areálu autoservisu, ne příliš útulném, o to bezpečnějším. Že budu přes noc někde sám, bylo pro naše hostitele naprosto nepřijatelné, ještě před půlnocí telefonovali, zda nám lampy nesvítí příliš silně do oken obytného Malibu. Také mi byla dopřána procházka panelovým sídlištěm kolem přírodního jezírka, které "přežilo" socialistickou výstavbu. Pohled na zchátralé věžáky zrcadlící se v jeho hladině spolu se zasněženým hřebenem pohoří Vitoša v pozadí v tu chvíli ztratil veškerou odpornost, zvláště když jsme si na vyhřáté lavičce dopřávali snídani v podobě tradičního bulharského velikonočního pečiva a "šálku" kávy v papírovém kelímku. A sváteční korzo kolem přehrady Pancherevo, ta byla postavena v místě, kde říčka Iskar opouští úzké údolí, aby mohla z východu obtékat hlavní město nebo se ztratila někde v podzemních tunelech pod moderním letištěm. I na hladině přehrady se zrcadlil bílý vysoký vrchol Vitoši, velehorského strážce všech Sofianů.

Přišlo mi to skoro jako tragedie, tak milí hostitelé, s takovou láskou a péčí se o mě starali, a já, host nevděčný, jsem vzhlížel k okolním kopcům, toužil po troše volnosti a osobní svobody. Opustit město, jeho hustě po ulicích a oblíbených "rekreačních zónách" proudící davy obyvatel, a být tam, kde třeba ne tolik v bezpečí, ale je mně dobře. Musel jsem se svým hostitelům až trochu vzepřít, abych mohl vyjet k vysilači Kopitoto a na loukách, kde se ještě ve stinných místech schovávaly zbytky sněhu a na sluncem prozářených pláních vykvetly stovky fialových krokusů, mohl prožít tichou až skoro mrazivnou noc (42°38´2.235"N, 23°14´13.345"E).

Od parkoviště u vysilače a konečné stanice dávno neprovozované lanovky Kopitoto jsem pak ráno vyrazil k Bojanskému vodopádu. Nejprve kousek nad vysílač k další krokusové louce, nad ní už na mě prosvítal zářivě bílý hřeben jedné z rozsoch pohoří Vitoša, pak jsem lesní cestou značenou stejnými značkami jako u nás došel k chatě a restauraci Momina skala. I tam mezi posledními ostrůvky sněhu prokvétaly stovky krokusů. To v lese už jsem se sněhem občas musel i pobrodit, mezi stromy slunko ještě takovou sílu nemá. Naopak všechno to, co se nahoře rozpouštělo vlivem zářící světelné koule, díky už jarním teplotám protékalo kaskádou Bojanského vodopádu. To byla nádherná, hlučná, dech beroucí podívaná. Mezi tisíci balvany jsem strmou strání doklopýtal až k dopadovému jezírku vytvořenému padající vodou za tisíletí její činnosti, drahnou chvíli jsem tu stál s bradou hluboko pod hrudním košem a tiše zíral. Pak jsem si málem vylomil krční páteř při pohledu do míst, kam musím zpět vystoupat, vyčkal jsem té správné chvíle, kdy můj mohutný organismus nebude překážet mrštným vysokohorským turistům, a vysupěl k můstku, který mě bezpečně převedl přes bouřící říčku. Už tichým lesem, který se pomalu probouzel do jarních dní, jsem výrazně mírněji vystoupal na louku s provizorní lavičkou a výhledem na vrch Ušite téměř atakující dvoutisícovou hranici. Po chvíli odpočinku a zakousnutí do raw tyčinky už mi zbývalo jen skoro po rovině dojít pár kilometrů k autu.

Sjel jsem dolů do Sofie, vyzvedl si tam svou průvodkyni a znovu se setkal s těmi úžasnými lidmi, kteří jsou součástí její rodiny. Jim přišel spontánní nápad ukázat mi geologickou zajímavost, kamenné moře Zlatnite Mostove, je to úplně jiné moře, než na jaké jsme zvyklí u nás. To je rozbouřený oceán, tak velké jsou snad žulové oválné balvany všech tvarů a ten oceán se všelijak rozšiřuje a zužuje podle údolí, kterým protéká jako kdyby mohutná řeka, oceánu proud. Přitéká sem několik potoků vodních, ta voda se pak ztrácí v mohutné klesající eskapádě, aby byla vychrlena přes jedinou silnici v místě, kde jarnímu proudění propust můstku už nestačí.

Přijeli jsme pozdě odpoledne, hlavní návštěvníků dav už začínal řídnout, občerstvovací stánek nás nenalákal ničím zvláštním. Konečně jsem mohl alespoň zčásti oplatit jejich pohostinství těm úžasným Sofianům a dostal jsem obrovskou radost. Poseděli v autě skoro dvě hodiny, zdálo se, že se u nás cítí dobře, a prý už uvažují o koupi obytného auta... Po jejich odjezdu jsme s Majolenkou zůstali úplně sami, jako kdyby v opuštěném mraveništi (42°36´43.428"N, 23°14´16.948"E). Ale nebáli jsme se, i zítra bude v Bulharsku sváteční velikonoční den a na Zlatnite Mostove zamíří po na mnoha místech až příliš děrované silnici spousty, spousty lidí. Až sem do nadmořské výšky 1400 metrů, v tyto dny na hranici jara a zimy, jezdí sofijská autobusová hromadná doprava.

pokračování článku: Rychlíkem přes Centrální Balkán

My naštěstí na účastníky zájezdu dlouho nečekáme a poměrně brzy z rána stoupáme podél jednoho "proudu" kamenného moře a také proti proudu mohutného potoka po modré značce vzhůru k planinám nad Zlatnite Mostove. Postupujeme pomalu, v lesích je hodně sněhu a po něm to ve strmých pasážích pěkně klouže. To naštěstí spousty návštěvníků od cesty hloub do lesa odradí. S postupujícími výškovými metry přibývá i sněhu, na cestě je však dobře udusán stovkami podrážek bot turistů. Na konci stoupání na nenápadné křižovatce by se nám chtělo i oddychnout, čeká nás však sněhová past. Odbočujeme na cestu, která zdaleka není tak často používaná, navíc právě do jejího volného prostoru "skleply" svou sněhovou zátěž všechny okolní stromy. Pět kroků v pohodě, jedno propadnutí nad kotník, dalších sedm v pohodě a propadnutí po kolena. Vyšší váhy mají plné boty sněhu, nižší skoro plné. Lávka přes bouřící potok se tváří jako hodně unavená pod tím nánosem, nás naštěstí ještě podrží. Když už chceme takové ťapkání vzdát, otevře se nám výhled díky opuštěné sjezdovce, ten je signálem blížící se silničky. Přicházíme k chatě Ofeliite, středobodu malé lyžařské oblasti. Okolní louky jsou buď ještě pokryty sněhem napěchovaným při udržování sjezdařských tratí, mimo ně znovu kvetou krokusy. Po tělese pásového vleku k nám přichází mňoukající hladový kocour, chutná mu tvrdé trvanlilé slané pečivo i raw tyčinka, pak ale mladá slečna zvpovzdálí vykouzlí kočičí granule a rezatý mňoukálek jasně ukazuje své priority. K autu scházíme už širokou a místy sněhu prostou cestou, i návštěvníků na ni přibývá. U parkoviště na Zlatni Mostove je boží dopuštění. Pro nás nejvyšší čas opustit oblast kolem bulharského hlavního města.

4/2022