Pod jižní svahy sopečného pohoří

Někdy zima s odchodem nespěchá, pak je dobré pro výlet obytným autem vybrat alespoň trochu teplejší oblast a připravit se na obrázky krajiny v bělejším hávu. Alespoň na ty lesní a severní.

Tak nějak může působit i jižní úpatí Českého středohoří v části východní, vždyť u Liběšic lidé pěstují i vinnou révu a té by se v sibérii nejspíš rodit bobulky nechtělo. A nám se nechtělo někde mrznout v celodenní tůře a současně ani sedět doma, navíc jsem měl takový mladický restík v té oblasti, tedy v pátek sice za tmy, ale přece jen odjezd. Vestavba v sobotu po ránu nikomu na náměstí v Kravařích nevadila a my jsme vyrazili na první procházku obcí v údolí mezi nejsevernějším koutem pískovcového Kokořínska a nejjižnějšími svahy sopečného středohoří. Přípravu jsme měli dokonalou, v pěti ulicích jsme našli všechny tři pamětihodnosti, když k té první stačilo otevřít šoupací dveře Adrie. Na náměstí stojí mariánský sloup, hned za ním v zákrytu žlutá věž kostela. Mně láká roubená architektura, však také v části Víska stojí největší roubený dům, Vísecká rychta. V létě muzeum, v zimě zavřeno, proto se podíváme jen zvenčí a můžeme zkusit najít jeden z barokních mostků přes Bobří potok, s ním se dnes ještě potkáme.

 

Po pěti letech cestování ve vestavbě můžu povědět celkem zodpovědně, počátkem března do ní všemi vraty hodně táhne a ve větru ji nevytopí ani pekelník. Když jí ale potřebuji trošku uklidit, aby nepřekážela na úzké silnici, rád jí ten neduh odpustím. Jako nad Janovicemi, kde ze silnice odbočuje zelená značka proti proudu Bobřího potoka. Vyhloubil tu soutěsku, v horní části byl fakt drsoněm, prodral se čedičovými skalami a nebál se padat z výšky malých vodopádů. Jen ten nejvyšší má na svědomí bezejmenný přítok. Tuto část toku chrání přírodní památka. Chtěl jsem se sem podívat už od vojny replica watches, kdy jsem o soutěsce četl v malém turistickém časopisu, pak jsme jeli skoro kolem pod plachtou V3S na ostré střelby (které jsem na rozdíl od ostatních zelených bytostně nesnášel) a nakonec jsem si skoro 30 let počkal, než jsem ten kousek padající vody viděl.

 

Lesní údolí ještě bylo plné sněhu, jak jsme se ale po "splnění úkolu" vraceli stejnou cestou zpět, cítili jsme už ve vzduchu jaro, a procházka památkovou rezervací Úštěk po náměstí a k ptačím domkům byla už celá ve slunečním jarním duchu. Nakonec jsme se soumrakem vjeli do areálu rybníku Chmelař, sice oploceného, ale tak chatrně, že nám nic nepřišlo divné. A tam pozorovali za horu Sedlo zapadající rudý kotouč.

 

Po tiché a klidné noci vlastně v kempu jen ze strany pláže :-) nás ani ráno nikdo nevyháněl, protože počasí se natolik změnilo, že ani psi by své páníčky k ranní procházce nechtěli vyhnat. Mlha, vítr, zima, stupínky na teploměru se krčily někde na rozhraní červených a modrých číslíček. Přejeli jsme do Liběšic v naději, že z dnešního dne něco turisticky hodnotného vykřešeme. Stačilo tu obejít náves, zámek a kostel, což je kroků, že by se daky na prstech zdejších obyvatel dopočítat, a po pár minutách venku jsme ještě v autě u kamen zuby drkotali. Místo dalšího výletu do přírody jsme dojeli do Roudnice, tady se na Labe podívali z auta z vysokého mostu, na zámek z jednosměrky dolů k náměstí. Tam jsme Adrii zaparkovali co nejblíž k cukrárně a byli schopni jen dojít si tam na kávu. Takové bývají březnové dny, vědí to i sněženky, proto vystrčí svá kvítka na prvních ostrůvcích, kde zmizel sníh, a kdyby nějaký zase přišel, umějí se rychle stulit do tepla země.

3/2013

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace