Pod hráz Orlíka a pak na Onen svět

Stalo se to tenkrát, když jsem neposlouchal sebe, ale dělal věci, abych se jedné zavděčil.

Ne zrovna přítel velkých kempů, rekreačních středisek a poutí, ocitl jsem se uprostřed léta a uprostřed městečka většinou obstarožních na doživotí sem umístěných karavanů, mezi pouťovými atrakcemi a těmi nejhoršími sezónními bary a hospodami. Na Orlíku. Takhle nějak to vidím dnes.

 

I v té době jsem měl v sobě alespoň trochu pudu sebezáchovy, těch dní nebylo mnoho. Naštěstí jsem věděl, že stačí pustit vodu z dohledu, abych si užíval mnou milované přírody, výhledů, krajiny.

Okolí přehrad sice není vždy úplně nejlepší volbou pro výlety na kole, kopce tu bývají strmé a časté, cesty málokdy po vrstevnici sledují hladinu. A když tohle víte, tak se prostě nadechnete a jedete, první kopec od auta u přehrady do obvyklé okolní krajiny.

 

Tak jsem vyjel z Trhovek a má trasa vedla po modré na hráz. Je ze všech přehrad u nás nejvyšší a funguje na ní výtah pro lodě, to je hodně dobrý důvod tam na chvíli zastavit. Auto uprostřed léta zaparkovat není kam, lidí je moc a všichni něčím přijeli. Kolo stačí nepouštět z dohledu nebo někam šikovně přizamknout. A výhledy jako všude z výšky jsou tu přenádherné. Navíc, kdo se dívá shora dolů, může zkusit i pohled opačný, stačí sjet po silnici do Solnice. Asi bych tu nechtěl bydlet, možná bych se v noci budil při pomyšlení, že právě teď tam v té hrázi někde nějaká jen malinečká prasklinka ....

 

Na kole rychle přejedu lávku a po zelené, vůbec neujíždím, je to úzká pěšina podél vody. Řeka tady také neteče, už v těchto místech se začíná vzdouvat další přehradní jezero Kamýk. A když mám pocit, že mě vážně nebaví vláčet kolo podél sebe, dojdu/dojedu k pořádnému stoupáku. Ten se vyplatí, nahoře přímo proti mě za zákrutem Vltavy z lesa vykukují krásné ostré skály. Úplně moc pozornosti jim však věnovat nemůžu, značená pěšina vede pastvinou a zrovna dnes se tady pase obstojné stádečko. Jak mě skot zmerčí, pomalu míří ke mně. Čím víc a intenzivněji šlapu do pedálů, stádo zrychluje, já už tolik nemůžu, ovšem za ohradou jsem si vážně oddychl, měl jsem to o fousek. I dnes by mě zajímalo, kdo se bál víc :-).

můžete si také přečíst: Povltavské toulání

 

Od Šefrovny jedu znovu po asfaltu, uzounkém a taky pěkně strmém, pochopitelně nahoru. Na rozcestí u Jarošů se hodně rozmýšlím, lákala by mě červená podél vody, hustota a četnost vrstevnic mě však značně od toho počinu odrazuje, i cesta je namalovaná jako spíš pěšina. Nakonec vyměknu a přes Přední Chlum sjíždím do osady Hřebeny. Nechce se mi stejnou cestou zpátky na Trhovky a nechce se mi ani do přelidněného letoviska, proto cestu trochu protahuji a po zelené a silničce stoupám už mírněji do Milešova a pokračuji ke Koubalově Lhotě. Ještě před ní odbočuji doprava do Klenovic. Na Trhovky už to nemám daleko a výlet mě natolik zmohl (nejhorší je vážně kopec na konec... :-), že se nakonec těším do zázemí obytného auta, byť v tuto chvíli postaveného pro mě na zcela nevhodném místě.

 

Druhý výlet jsem si vymyslel malinko delší a docela odlišný ať už rázem krajiny nebo absencí honáckého dobrodružství. Znovu jsem vystoupal z Trhovek po modré značce, tentokrát však jižním směrem. Příjemná lesní cesta se celkem vzdaluje od hladiny přehrady, její výškový profil proto není tak drsný. U Kamenice se otevřou první výhledy, u Voltýřova další. Zajímavou pamětihodností je zachovalá tvrz Holešicích, jen její návštěvnost zcela nekoresponduje s mojí touhou odpočinout si od lidí. Od Chrastu už znovu stoupám a zbaběle se vyhýbám původnímu plánu sjet do údolí Žebráckého potoka. Silnice je sice nudná, ale ušetřil jsem si jeden kopec. V Žebrákově stojí několik roubených chaloupek, takové vesničky jsou mi vždyky na pohled zvlášť milé.

 

A pak už mě červená značka nekompromisně stále nahoru vede na Onen svět. Pelechy, Záhořany, Laškovice, alespoň že větší část po asfaltu. Na rozcestí Tužka už si připadám vyčerpáním opravdu na hranici onoho světa, naštěstí to k rozhledně není daleko ani vysoko. Ta je tady vstřícná pro vyplašené výškou, naopak ne příliš pro motorizované návštěvníky. Na zaparkování obytného auta můžeme zapomenout. A výhledy? Moc tomu nerozumím proč, mám tu středo/jiho českou pahorkatinu moc rád. Pokaždé se ptám, co na ní vidím a odpovědí je mi jen zasněný pohled někam do dálky. Vypadá to všechno podobně, skoro jako stejně, kdyby mě někdo vysadil kdekoliv mezi těmi kopečky, naprosto bych se nedokázal orientovat. Jenže se mi tu moc líbí, proto se tolik kochám a ukládám na kartu foťáku několik obrázků.

 

A také vydechuji, vypadá to už jen na cestu dolů, takže není až tolik kam spěchat. Nejdřív po zelené do Plané, potom takovou směsicí cyklo a neznačených cest zpět na Trhovky.

Já vím, že někdo má tuhle atmosféru ruchu a zábavy rád, ovšem lidem se mnou stejného založení můžu doporučit jediné. Orlík a Trhovky super volba, na listopad, prosinec, leden. Možná. Ostatní místa také super volba, už na kdykoliv.

8/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace