Po zvláštním probuzení krásný den u Dunaje

Ani netuším, kolik je hodin, ranní šero, končící březen a hlučné halekání "guten tag" kolem obytného auta. Občasné zaťukání mě vyhání z postele, v pyžamu ještě poloslepý otevírám dvěře. Kolem nich stepuje ošuntělý Maďar a se širokým úsměvěm mi cosi sděluje v jeho rodné řeči.

předchozí část výletu: Do vinic Szekszardu

Civím nechápavě, začne něco malovat prstem na dlani druhé ruky. Je mi jasné, že chce nějaké peníze, stojím na parkovišti doporučeném věhlasnou aplikací a vůbec si nepamatuji, zda jsem při nočním příjezdu nezaznamenal nějakou "platební" tabuli. Stále ještě trochu v mátohách vyndavám z peněženky jedinou bankovku té zvláštní mnoha nulami opatřené měny, pět tisíc forintů (v přepočtu asi 300,- Kč). Obrýlený mužík ji sbalí, sedá na kolo a ujíždí pryč. Až teď jsem pochopil, že jsem se nechal vzbudit jen proto, abych se nechal také "oloupit". Poněkud "nasraně" se vracím do vyhřáté postele značky Malibu, brzy ale definitivně vstávám a jdu díky vzdálenému přístupu přes síť navštívit mé pracoviště v naději vyrovnání časně ranní ztráty.

Protože víc než nad zahozenou bankovkou truchlím nad svou hloupostí a naivitou, ani práce se mi moc nedaří. Převlékám se do cyklistického a od ramene Dunaje přejíždím do nedalekého města Baja. Průvodce Maďarskem ho zmiňuje jako příjemné vzdušné středisko oblasti tak trochu připomínající středomořská letoviska, hlavní náměstí sousedí s přístavem jachet na dalším splavném dunajském rameni. Pokouším se zachytit ranní atmosféru města rychlou mobilní fotografií, pak s ne vysokými nadějemi projíždím ulicemi a hledám otevřenou pekárnu, kde by mi snad mohli uvařit i ranní kávu.

Jeden z postranních bulvárů pěší zóny mě znovu vrací do ruchu středobodu Baje, když spatřím pruhované markýzy nad výlohami a přes chodník sluncem nasvícenou zahrádku evidentně už v plném nasazení pulzující kavárny. Kolo stavím u plůtku na dosah, sedám ke stolečku a otevírám menu, pár minut na to je mi servírována luxusní snídaně v podobě dvou palačinek plněných lahodným sladkým tvarohovým krémem. Jednou kávičkou snídaňové orgie zahájím, druhou pak ukončím, uprostřed tohoto děje mi pípnutí telefonu oznámí příchozí zprávu. Vedoucí mého oblíbeného semináře osobního rozvoje zadává mně i ostatním účastníkům dobrovolný domácí úkol, "napište esej na téma: Kde se právě teď nacházíte ve svém životě". Fotím plochu stolku s jejím obsahem a s pozadím historických budov města Baja zalitým slunečními paprsky a zarámovaným do modře oblohy, přidávám jediné slůvko: tady.

Uprostřed pracovního týdne na konci března snídám na prosluněné zahrádce kavárny úžasné palačinky, doplněn energií se pak vydám na výlet do lužních lesů Národního parku Duna – Sava, abych spatřil veletok a jeho jarní kouzla v přírodě na vlastní oči. Definitivně mi dochází, že znovu prožívám svůj sen v realitě opravdového života a pokud mi v ní něco málo chybí, pak je mi v ní také obrovskou měrou dáváno. Najednou je mi moc dobře v roli člověka, který se nechal obrat o tři stovky, protože si nesmírně vážím faktu, dokázal jsem se vyhnout jiné roli člověka, který je spokojený, povede-li se mu byť drobným přesto podvodem získat v podstatě nepatrnou částku pro něj možná nezbytnou k dalšímu životu někde blízko zátky lahve nejlevnějšího piva. Až se odpoledne vrátím z výletu, napíšu esej plnou štěstí a radosti ze života, poděkuji tam někam do vesmíru, kde mi v životě pomáhají, a přejedu zase o pár kilometrů dál.

Dunaj je v jižním Maďarsku už hodně širokou řekou, starý úzký a dlouhý most proto využívají pěší, cyklisté, automobilová doprava včetně kamionové i vlaky. Přejet úzkým chodníčkem vysoko nad hladinou není zrovna příjemný zážitek, zastavit a pokusit se o fotku, a při té příležitosti si na vlastní chodidla vyzkoušet neustávající houpání konstrukce mostu pak pro mě ještě nepříjemnější, s radostí si oddychnu na západním břehu. Hned první odbočka hlavní silnice mě odvádí do rovinatých listnatých v teplém dni počínajícího jara se probouzejících lesů. Sotva přejedu hranici Národního parku, můžu obdivovat mohutné kmeny starých stromům, bující podrost lesa, který musí všechny své úkony stihnout ještě než les olistí, drobná kvítka i nejsvěžejší zeleň. Cesta se může po chvíli zdát fádní a jednotvárná, stále však musím "zůstat ve střehu", protože je plná hlubokých děr plných bláta a vody po dlouhotrvajících deštích. Situaci navíc občas zpestří i průjezd těžké lesní techniky nebo alespoň traktoru odvážejícího vytěžené dřevo.

Protože do zdejšího "konání" řeky člověk zasahuje minimálně, je mi po chvíli cesty dopřán pohled na slepé a vyschlé rameno, o pár kilometrů dál se přiblížím k hlavnímu korytu Dunaje a kdybych náhodou nevěřil, že jsem na správném místě, přijíždí po proudu obrovská dlouhá nákladní říční loď opatřená rumunskou vlajkou, její kormidelník mi předvádí manévr nasměřování se do poměrně ostrého zákrutu Dunaje. Pak se má cesta od řeky oddělí, aby mě dovedla na vyhlídkovou věž nad zatopeným ramenem evropského veletoku. Tady vládne absolutní ticho, klid, jen v dálce se srocují hejna vodních ptáků a na protějším břehu jemně šumí suché vysoké rákosí. Ještě jednu rezervaci s vyhlídkou tentokrát na zanikající rameno Dunaje mám v plánu navštívit, dovede mě k němu děravá asfaltová cesta vybudovaná po tělese protipovodňové hráze. Zprvu se lokalita tváří jako uzounká pěšina naučné stezky, vyhlídková věž je ale už skoro shnilá, její střecha se propadla, plošina veže se nebezpečně kýve při sebemenším mém pohybu. Navíc okolí je zarostlé bujnou vegetací, pohled na "zázrak přírody" si tedy spíš představuji než že bych ho prožíval. Můj úprk odtud je rychlý až skoro zběsilý.

závěrečná část vyprávění o cestě do národních parků Maďarska: Národní park mezi řekami Körös a Maros

Poslední část trasy mě má zavést zpět k mostu přes Dunaj v sousedství města Baja, využívám modrou turistickou cestu bohužel však velmi rozrytou pneumatikami těžkých terenních vozidel a lesních mechanismů. I když musím občas kolo vést, je to pořád lepší varianta, než se motat pod koly kamionů na hlavní silnici, navíc za mostem přes další vyschlé rameno Dunaje najíždím na velmi příjemou spíš lidmi vychozenou než někým naprogramovanou cestu, její průjezd si hodně užívám. Cyklistické stezky od mostu na ostrov k odstavenému obytnému autu už znám z ranního startu, zastavím se jen k nákupu pečiva a k ochutnání zmrzliny v čerstvě otevřeném krámku a chystám se k dalšímu přejezdu tentokrát do Národního parku Körös – Maros. Sem se těším obzvláště, protože jihovýchodní část Maďarska jsem dosud nikdy nenavštívil.

3/2023