Placičky dánských ostrovů

Putovat zemí, kde se moře zdá být snad všudypřítomné, kde celá třetina území se rozprostírá na ostrovech, a nenavštívit žádný z nich, toho bychom nejspíš litovali až do konce svých dnů a nebo alespoň do příští návštěvy dánského království.

Nejzápadnější z těch velkých je s pevninou Jutského poloostrova (K vikingským hrobům a do dánských "hor") spojen mostem a za největší atrakce Fynu je považováno rodiště pohádkáře Hanse Christiana Andersena město Odense nebo renesanční vodní hrad Egeskov. My se už cítíme nějak nasyceni atrakcemi, posledních pár našich dánských dní se chceme kochat, užívat si ticha a klidu. Na jedné z prvních možných odboček uhýbáme z dálnice a projíždíme úzkými cestami co nejblíž pobřeží. Na parkovišti 55°30´46.858"N, 9°56´42.200"E najdeme útočiště na noc, už tu stojí dvě německé vestavby a dánský camper. Celý následující den lelkujeme, odpočíváme, díváme se na moře. Večer se rozhodujeme vrátit se kousek k pevnině, tam stojí snad jediná čerpací stanice s LPG v celé zemi. A používaná rozhodně moc není, obsluha si nějak nedokáže vzpomenout, co je třeba udělat, abychom si plyn mohli doplnit. Při pohledu na cenu se ani nemůžeme divit, vždyť v Dánsku je plyn zatížen stejnou spotřební daní jako ostatní pohonné hmoty a tedy i jeho cena se jim nápadně podobá. Totálně líný den končíme na 55°28´8.871"N, 9°45´19.691"E, sami zabaleni do mikyn a svetrů ve studeném větru sledujeme místní neohroženě koupající se v moři, které nás chladí už jen svou šedí odrážející barvu rychle běžící oblohy.

Ta však ráno jako kdyby zapomněla včerejší den, je modrá a láká k další cestě podél pobřeží. Neujedeme daleko, na pláži u Fonds obdržíme další tmavě béžový hnus v plastovém kelímku vydávaný obsluhou stánku za kávu, pak nás ledový vítr, který vystřídal předchozí horké dny, zahání zpět do auta. Vracíme na přívětivější 55°27´4.114"N, 9°48´14.836"E a znovu podléháme nechuti k jakémukoliv pohybu. Teprve večerní četba v průvodci a informace o Falsled Kro, nedaleké restauraci prý jedné z nejlepších na ostrově, mě probouzí z letargie. Stará budova je nádherně zasazena mezi několik dalších podobného věku, procházka touto části vesnice Faldsled je nesmírně příjemná, jen ty nejpotřebnější dveře jsou pro nás nějak uzavřeny. Že by zraky zkušeného personálu prohlédly stav našeho bankovního účtu? V každém případě jediná možnost zaparkovat je na území nedalekého přístavu, jehož suchozemská část slouží za STPL (55°9´9.626"N, 10°8´35.271"E). Tolik se nám tu líbí, že zůstáváme na další noc.

Když si dnes při psaní těchto řádků připomínám svou "fynskou" pasivitu, nestačím se jí divit, vlastně se pokouším najít nějakou zapomenutou činnost, kterou jsme tu vyvíjeli. Pak mi ale docházejí jiné souvislosti. Přece jen jsme na cestě prožili už skoro dva týdny a snad každý den jsme nějaké aktivity absolvovali, mnohdy ve vedrech pro severskou zemi poněkud netypických. Ale především, po celou dobu naší cesty jsme dostávali zprávy z domova o tom, co vše bude třeba zařídit po návratu. Rok jsme připravovali tři události, jejich realizace byla stále odsouvána z různých důvodů, a najednou vše konečně začalo zapadat do těch správných koleček, bohužel však, všechna ta kolečka se otáčela k jedinému týdnu. Přestože jsme vše trochu přerozdělili, pár dní od návratu jsem se cítil tak unavený, že si ani nepamatuji, kdy jsem zažil něco podobného. A z pohledu zpět, zdá se mi, jako kdyby tělo už vše dopředu vědělo a na ty události se připravovalo právě ve dnech, které jsme prožívali na ostrově Fyn. Zdá se, že často podceňujeme genialitu našich těl, místo poděkování za jejich fungování jim spíláme za jejich rozměry, všemi možnými i nemožnými způsoby se je snažíme vylepšit nebo do nich cpeme nevyzkoušené chemikálie jen proto, abychom měli klid od často až bláznivých rozhodnutí lidí, kteří si připadají nad námi mocní.

Poslední den na Fynu jsme věnovali městečku Faaborg, zaparkovali jsme u starého přístavu a kolem zcela ošuntělých i výstavně nablýskaných lodiček jsme došli na náměstí a do okolních uliček. Cestou nám u jednoho stánku mladík uvařil opravdu dobrou kávu z dobrého přístroje, takže první minuty jsme věnovali posezení u vody a sledování odjezdu několika jachet z přístavu na moře. Na náměstí vozili lidi na voze podobném dostavníku dobově okostýmovaní muži v kožených pláštích a opravdu širokých širácích, nejrozkvetlejší ulička vedla ke kostelu, kde k našemu překvapení přecházel hezky upravený park v ještě hezčí hřbitov. Protože barevný, rozkvetlý a přitom nenápadný a bez pompy nákladných pomníků a hrobek.

Chtěli jsme i do Svendborgu, jen jsme nenašli místo k zaparkování, to se podařilo na sousedním ostrůvku Tasinge, lodě plující průlivem jsme pozorovali z malebné vesničky Troense. I tady jsme museli obdivovat krásné staré hrázděné domy s rákosovými střechami v nádherně udržovaných zahradách. Zámek nám dopřán nebyl, zamčený vjezd na zámecké parkoviště nás naopak donutil několik set metrů odcouvat v úzké silnici, protože ta končila velmi nízkým průjezdem hradbami. Zaskočili jsme ještě na ostrov Langeland a po zoufalém pokusu o návštěvu totálně přelidněného zámku Egeskov jsme na další působení na Fynu rezignovali.

Na zcela k pevnině přimknutý Als jsme dojeli po silnici, která jen velmi těsně míjela dnes symbol dánské svobody, dříve však velmi citlivou tkáň jejich národního sebevědomí. U Dybbolu došlo v polovině devatenáctého století k bitvě, ve které obrovská přesila německých děl totálně zdecimovala armádu menšího státu. Od té doby byla jižní část Jutska pod německou nadvládou až do konce první světové války, více než šedesát let, a Dánové to Němcům dodnes mají za zlé. Právě o tom mě přesvědčily ty průvody dánských rodin, kdy rodiče se pokouší něco vštípit do hlav svých dětí, a ty nejspíš chápou, jak jsou věci pro jejich rodiče důležité, protože tam ani ta nejpubertálnější stvoření nerebelují. Nás naopak, musím přiznat, ponechalo místo zcela chladnými, on i průvodce celkem bez zaujetí připomíná, že tady si to musejí vyříkat právě jen ty dva národy.

Samotný ostrov Als považuji za třešničku na bohatě zdobeném dánském dortu, tam jsem měl pocit, že jsem mezi Dány, nikoliv součástí turistického průmyslu. Knižní průvodce se o ostrově nezmiňuje, místo k noclehu na 55°2´58.773"N, 9°50´25.672"E vnímám jako jedno z top celého výletu. Dodnes je mi záhadou chybějící zákazová tabule, další místa v okolí jí už opatřena byla. Toho jsme si všimli při okružním cyklovýletě po severu ostrova. Kostelík s dřevěnou zvonicí u Svenstrupu, sem tam nějaká lodička pohupující se v jinak opuštěných "zašitých" zátokách, konečně ochutnávka jídla dánské kuchyně v Nordborgu, jediném městečku na severu ostrova. Zmrzlina od Číňana a bílý zámek na břehu tichého jezera. Žili jsme poslední hodiny dánské cesty, když se nám nedařilo najít vhodné místo na spaní na Alsu, přejeli jsme zase kousek blíž k německé hranici, k lesu smrti na poloostrově Skelde (54°51´24.237"N, 9°45´27.976"E). Příboji tam každý rok padne za oběť několik stromů, kterým voda podemele kořeny. Kmeny pak bezmocně padají do moře a ukazují průchozím svou zkázu.

Projeli jsme tím lesem při výletě na kolech, chvíli jsme je vláčeli i písčitou pláží. To se stalo důvodem k opuštění pobřežní turistické stezky a dostali jsme nadáno za průjezd statkem. Omluvili jsme se, ale dnes bych to neudělal jinak. Chápu, že někdo trvá na neprostupnosti své hranice, jen pak se musí postarat, aby neprostupná a především označená také byla. A zase jsme se vrátili na pobřežní stezku, protože už byla průjezdná lépe a byla i hezká. Až kousek před Broager jsme uhnuli na silnici, ve městečku našli pekárnu a cukrárnu a poslední dánský den si osladili. Ještě jsme se sem vrátili na nákup sice dražších potravin, ale nějak úplně jiných, než jsou ty k dostání v našich "super" marketech. Na dálničním přechodu jsme zaznamenali páteční frontu z německé strany, za celou dobu teprve druhou restrikci, v nichž se některé vlády zaštítěny starostí o zdraví veřejnosti tolik v posledních měsících předhánějí. A nasadili na cestu přes celé Německo vstříc našim příštím hektickým dnům.

7/2021