Pil jsem jako Dán

Na Jutský poloostrov jsme zamířili počátkem léta s nadějí, že se vyhneme příliš tropickým dnům. Přivítaly nás teploty pár stupínků nad třicítkou, svěží větřík, vyhřáté mělké moře. Stejně jako mezi Dány i v našem obytném autě stoupala spotřeba tekutin na dosavadní letošní maxima.

Německo dánskou hranici jsme přejížděli v těsné blízkosti ostrova Sylt, kde jsme prožili pár dní sevřeni početnými davy covidovou mašinérií vycepovaných Germánů, a těšili se na snad uvolněnou atmosféru už téměř skandinávské země (Vidět Sylt a zemřít). První překvapení jsme prožili u čerpací stanice, kde cifry na totemu neodpovídaly běžným euro standardům, jen tak jsme si mohli uvědomit potřebu směnit mince a bankovky na dánské národní. Naopak o existenci několika národních parků na území rovinaté země jsme informace k dispozici měli, už ze Syltu jsme pozorovali mělké wattové moře a jeho proměny spojené s přílivem a odlivem. Hranice zemí ani jejich vytyčovači nebo hlídači naštěstí nemohou ovlivnit tísíce let platné přírodní zákony. První kilometry po dánském území jsme proto projížděli co nejblíže k pobřeží, sledovali jeho linii a jedinou odpočívku jsme využili k zastávce a výhledům na Sylt a dánský ostrov Romo.

Brzy odpoledne jsme dojeli do vesničky Vester Vedsted, odkud místní farmáři pořádají projížďky na valnících tažených traktory po odlivem odhaleném mořském dnu. Blízko vsi jsme našli krásný plácek u moře k odpočinku, jako základnu k cyklovýletu do národního parku Vadehavet a do starobylého Ribe, a možná i k noclehu (55°17´45.474"N, 8°39´20.136"E). Ve chvíli našeho příjezdu bylo možné "pěší" cestou mezi mrtvými břízkami, zřejmě ani nejodolnější stromy nedokáží přežít střídání mořského živlu, přejít na ostrov Mando v krátkých kalhotách. Voda sahala nejvýš ke kolenům, mnohem větší prostor však zaujalo bahnité obnažené dno Severního moře. Snadno jsme tak mohli pozorovat malé kraby, spirálky "hovínek", to zdejší specifický druh červa se zavrtává do písku nebo bláta a přebytečný materiál vytlačuje na povrch, nebo zvláštní odolné rostlinky, kterým nevadí střídání slané závlahy a pobyt pod vodou s pobytem na větru, vzduchu, slunci nebo dešti.

Po vydatném cykloježdění na Syltu mi tentokrát stačila kratší vyjížďka do pozdního odpoledne, nejprve podél pobřeží k ústí říčky Ribe, kde je k vidění technické zařízení propouštějící její vody skrz protipovodňovou hráz do moře, pak do stejnojmenného podvečerní pohodou zářícího historického města. A zpět přes Vester Vedsted, kde jsem si v klidu mohl prohlédnout bílým vápnem natřené cihlové domy kryté střechami z rákosí, typicky dánské. Ačkoliv jsem se jízdou příliš nezpotil, koupel v přehřátém moři, které zatím doplnilo zásobu slané vody i na místa před pár hodinami odkrytá, přišla vhod. Musel jsem si lehnout, abych si namočil i ramena, teplota vody připomínající termální lázně však byla odměnou za vynaloženou "námahu".

Na kole jsem projel i Ribe, nejspíš nejstarší dánské město, byla to však taková "rychlovka", proto jsme se na důkladnou prohlídku vydali následující den. Začínal pracovní týden, na hlavní ulici směrem k náměstí, kterému vévodí nejstarší dánská katedrála, to příliš poznat nebylo. Snad jen více otevřených obchodů, všechny venkovní zahrádky kaváren téměř obsazeny, na stolech tu místní pivo, jinde decinka bílého. Milovníci dobré kávy však v Dánsku příliš nepochodí, jako kdyby tady svou konkurenci převálcovaly výrobci nejlevnějších instantních automatů. Hrázděné domky, vedlejší ulice plné květů a prázdné lidí. A šumící říčka Ribe s nejlepší restaurací dopoledne ještě uzavřenou na pravém břehu.

Než se městské ulice stačily rozpálit polední výhní, už sedíme v autě a míříme dál na sever k Jelling Mounds, jednomu z dánských "poutních" míst zapsanému do knihy světového kulturního dědictví UNESCO. Lidé jsou tu hrdí na památky po svých předcích, na všech podobných místech jsme potkali spousty rodin s dětmi, kterým byly vysvětlovány souvislosti s patřičným patosem důležitosti. V Jelling přijal jeden z vikingských králů křesťanství, dal pokřtít sebe a doporučil stejný čin i svým poddaným. Zprávu o tom nechal vytesat do kamene, něco podobného zkusil i jeho syn. Oba kameny jsou vystaveny před kostelíkem, následníkem toho historicky pravého, jež však podlehl zkáze času. Ke kamenům ve vitrýnách i do na můj vkus příliš moderně vyhlížejícího muzea proudí stovky lidí, pro nás jsou příjemné pohledy z uměle navršených pahrbků v okolí kostela.

Kopce nám v Dánsku trochu chybějí, zastoupit je mohou naváté písčité duny národního parku Thy. V jeho jižní části na 56°49´16.887"N, 8°16´1.358"E nacházíme tiché lesní zákoutí ke spánku, ráno vyrážíme na pěší okruh k majáku a mezi duny. Kolem věže je rušno, už od časných hodin sem příjíždějí turisté s podobným záměrem, jako je ten náš. Po spirále schodů stoupáme k nejvyššímu bodu, překvapí nás "špeluňka" strážce majáku dobově vybavená včetně dvou figurín. Místnosti vedlejší budovy jsou naopak zařízeny přepychovějším nábytkem, dobovými fotografiemi, jsme v malém muzeu, jehož součástí je i prodejna upomínkových předmětů, na dánské poměry dobré překapávané kávy a několika druhů sladkého pečiva.

Posilněni vcházíme do řídkého borového lesa, brzy se otevírá pohled na rozlehlou planinu zvrásněnou nekonečnými řadami písčitých suchou travou a nejodolnějšími bylinkami porostlých dun. Jak si myslíme na pohodovou procházku, brzy nás žhavá koule slunce a absence sebemenšího stínu přesvědčí o pravém opaku. Navíc obrázky se brzy stávají jednotvárnými, musím se i trochu "ukecávat" k výstupu na nejvyšší dunu blízko nad pobřežím a panenskou zatím ještě opuštěnou pláží. Znovu za teploty kousek nad třicet se doplahočím k autu a nestačím se divit, kolik písku se vejde do nízké turistické obuvi :-). Prioritou pro další místo noclehu se tak stává stín, pro druhý výlet do nitra národního parku znovu raději volíme kola, na nich přece jen za jízdy zažíváme osvěžení čerstvého vánku.

Parkoviště na 56°58´9.548"N, 8°27´42.613"E je opatřeno lavičkou, mapkou a nějakým naučným textem, především mi však okolní krajina připomíná i přes rovinatý profil obrázky ze Šumavy, Krušných hor nebo z nejvyšších partií vysočiny. Jezírko, zelená pastvina, smrkový les a blankytná obloha. Trasa cyklistického okruhu vede nejprve hlubokými lesy, pak se otevřou první pohledy na pole písčitých dun, které signalizuje blízkost mořského pobřeží. Těším se do rybářské vesničky Vangsa, i když je jasné, že do atmosféry z doby svého vzniku bude dnes mít hodně daleko. Řídce roztroušené domy mezi dunami a rozkvetlými loukami, absolutní klid, mír a ticho, jen na pláži pár milovníků slunění ve větru a koupání "v ledu". Dozlatova opálená maminka malého klučiny "nahoře bez" a znovu boty plné písku.

Podél hlavní silnice pokračujeme vyasfaltovanou cyklostezkou často lesem chráněni před protivětrem do Norre Vorrupor, jediného plážového střediska široko daleko. Kromě totálního zmatku a chaosu tu nacházíme i obrázek starých rybářských loděk a právě otevírající "fast food" restauraci nabízející burger na sto způsobů, z nichž se naštěstí ani jeden nepodobá Mckultuře amerického gigantu. Po obědě se tak rychle snažíme opustit městečko, že si i trochu pobloudíme. Pak už znovu lesy a kolem pěkně zachovalého větrného mlýna šlapeme co nejrychleji k autu. Dva dny v NP Thy zcela postačují k jeho poznání, zdá se nám, najednou nemůžeme ani najít žádný důvod k cestě do nejsevernější části Jutského poloostrova. Za to východní pobřeží nabízí zajímavé cíle, tedy je rychle rozhodnuto o dlouhém přejezdu - K vikingským hrobům a do dánských "hor"

7/2021