Peloponeský kruh se uzavírá

Návštěva u Jiřinky a Freddyho v Agios Andreas se nesla ve velmi přátelském duchu, chvíli jsme poseděli my u nich, chvíli oni u nás. Po pár studených dnech ráno navíc sluníčko opět zářilo v plné síle. Naši noví přátelé brzy odjeli shánět novou hadičku, když z té původní začala odkapávat voda, my jsme se vydali na závěrečnou etapu naší řecké cesty.

Při troše obratnosti jsme se v Koroni, jednom z nejmalebnějších městeček Řecka, promotali až do přístavu, kde je možné parkovat přes den i přes noc. Pevnost na skále nad mořem byla ve středověku základnou Benátčanů, mnoho se z ní však nedochovalo. I tak procházka kolem hradeb, přes zahradu funkčního kláštera nebo po útesech, na nichž pevnost stávala, byla pastvou pro duši i pro oči. Kvetoucí barevné keře, stromy plné ozdobných nejedlých mandarinek, daleké výhledy na protější stranu rozlehlého zálivu i na hory, jež i při pohledu z dálky hrozí sněhovými čepicemi a zubatými skalními vrcholky.

Předposlední část: Kam za sněhem? Na samý jih Řecka 

Lekcí trpělivosti jsme prošli při návštěvě pošty. Pohledy jsou ke koupi snad na každém rohu, prodej poštovních známek však zůstal v rukou monopolní a hooodně zaostalé státní společnosti. Tak se stalo, že jsme už před mnoha dny koupili pohled, dosud se nám ho však nepovedlo do Čech odeslat. TEĎ přišla ta příležitost, pobočka je v dosahu a snad týden, který zbývá k našemá návratu, na doručení stačit. Vstoupili jsme do úřadu a postavili se tiše do řady tří "klientů" před námi. Tím jsme, bohužel, převážili síly, úředníci zde pracovali jen tři. Jeden obsluhoval zákazníky, druhý velmi r o z v á ž n ě a pomalu vyřizoval nějaká lejstra, třetí dohlížel, aby nedocházelo k nějakým nepravostem. Vlastní nákup poštovní známky zabral "jen" pět minut, asi proto jsme budovu opuštěli po dlouhých 50 minutách. Naštěstí žlutá dopisová schránka visela na zdi hned vedle vchodu do úřadu, uf, mise byla naplněna.

 

Kontrolní otázka: Jak dlouho pohledu trvalo, než se dostal k adresátovi ve městě sřední velikosti ve středních Čechách? Odpověď je k nalezení na konci povídání. Kdo se trefí do tolerance dvou týdnů, tomu věnujeme lahvinku dobrého vína, pokud si najde čas a vypije si ji s námi. Trochu tvrdá podmínka, na druhou stranu nikoho nebudeme kontrolovat, zda nešvindloval :-).

Doplnit energii po návštěvě pošty jsme chtěli ve Finikoundě, nedaleké malebné rybářské vesnici. Byl tam klid, ticho a opuštěná pláž, v sezoně je to možná jiné, v zimě k návštěvě stačilo pár minut. To sousední Methoni je jiná, i tady stojí pevnost, obrovská pevnost. Bylo už pozdě odpoledne, tušili jsme, že dovnitř se nepodíváme, tedy alespoň zvenku. Brána skutečně na tři zámky zamčená už několik hodin, najednou, když najdnou za masivní mříží poslakuje kouzelný Angličan na nožkách jak hůlkách v krátkých kalhotách, něco na nás drmolí a ukazuje směrem kamsi. Jeho hlas zní naléhavě, nicméně směje se, tam někde ještě musí být jiný, tajný vchod.

 

Než jsme stihli poděkovat, jak se objevil, tak zmizel. Potkali jsme se znovu až u oné díry ve zdi, kterou se při troše ohebnosti dalo do pevnosti vklouznout. Ještě stokrát jsme v dalších chvílích velebili jeho zjevení, tak nádherné představení si pro nás pevnost Methoni ve spolupráci s mořem, zapadajícím sluníčkem a přicházejícími mraky připravila. Přestože jsme se nijak neloudali, projít celý areál zabralo hodinu. A nikde živáčka, jen posledními slunečními paprsky nasvícené polorozpadlé zdi bývalých obydlí, staré obranné věže zakomponované do mohutných obvodových radeb, zbytky města, které v době největší slávy uvnitř fungovalo. Methoni nebylo jen vojenskou základnou, brzy po vzniku se stalo i důležitou zastávkou pro poutníky putující přes Krétu a Kypr do Svaté země. Na tenhle podvečer nikdy nezapomenu...

 

Tou správnou dírou "na svobodu" jsme prolézali zpět už skoro za tmy, nesmírně spokojení a šťastní. Teď jsme mohli odjet do Pylosu, dalšího nádherného města na západním pobřeží Peloponesu. A k další možnosti využít dosud opomíjená kola. Jenže ráno bývá moudřejší večera – dohlednost na metry, vlhkost vzduchu atakující maximum možného a hustý déšť bez sebekraší přestávky. V takovou chvíli lze jen dospat všechny deficity a pak roztáhnout ten největší a nejbarevnější deštník a odebrat se tam, kde dlí všichni místní - do nejlepší kavárny. Když se na stavu věcí nic nemění ani po obědě, když se všechny meteorologické servery vzácně shodují v těch nejpesimističtějších předpovědích a když na nás najednou dolehne sice únava, zároveň však uvolnění z přijetí jediného možného řešení, startujeme Laiku a definitivně obracíme její fiatí čumajdu směrem k České republice. Sice cestou ještě navštívíme nějaká zajímavá místa, od teď však už najisto jedeme domů.

 

Nedaleko Pylosu jsme navštívili Nestorův palác. Když čtu příběh Odysseova syna o jeho návštěvě u mírumilovného a moudrého krále Nestora, o Nestorově pohostinství a snaze pomoci při hledání Odyssea, musím se za sebe malinko zastydět. Když k tomu přidám popis nádhery místa a unikátnosti nálezů, musím se zastydět i trochu víc. Já jsem tady viděl jen obrovskou železnou konstrukci nevkusné střechy nad skoro pravidelnými dírami do země, občas nízké ohrádky připomínající, že tady asi někdy nějaké stavby stály. V průvodci jsem si přečetl, že jako návštěvník Mykén rozhodně musím poznat stejnou orientaci a rozmístění budov a jiné znaky jasně dokazující původ objektu v mykénské době. Nepoznal jsem nic, tady mi to vážně nic neříkalo. Není prostě každý den posvícení.... Pozitivním zážitkem však byl fakt, že pod tou šílenou střechou nepršelo.

 

Jak jsme se pomalu v šedi a dešti probojovávali vesnicemi, horami a oslizlými silničkami vnitrozemí k Olympii, postavila se nám do cesty i starověká Messéne. Jedno z opevněných měst, která vybudoval thébský vojevůdce Epameinondas k obraně proti Sparťanům. Na hradby a opevnění vystavěná ze zčernalých kamených kvádrů jsme narazili už pár kilometrů před vlastním archeologickým nalezištěm. Jenže je to pořád ta stejná písnička, leje jako z konve, muzejní expozice už je uzavřena a stejně nemáme nejmenší chuť v té slotě opouštět vyhřátou "chaloupku" na kolečkách. Pár minut se zdržíme u mohutné brány, skrz kterou prochází i silnice směřující k Olympii. Upřímně, u nás kluci, když je to jen trochu možné, chodí na malou ven, jinak bychom mohli výlevku určenou pro obsah chemických WC hledat každý den. A při té příležitosti jsem zkusil i pár rychlých obrázků na telefon.

 

Kde jsme zastavili na noc, netuším. Pořád pršelo, začalo i dost fičet a teplota se konstantě přidržovala hranici modrých a červených čísel, tma tmoucí a plácek ve vsi. Stála tam taverna, svítilo se v ní, jenže kdo by tam v té slotě chodil. Vybírejte mezi možnostmi "musím vařit a pak mít nádobí" nebo "zmrznu", topení v taverně chybělo. Že bychom rádi něco snědli, pochopil majitel, kuchař, číšník a pokladní v jedné osobě jen z výmluvného gesta, kdy prsty míří k ústům. A jak jsme si vybrali? Dovedl nás do kuchyně, z jediného kastrolu sejmul pokličku a naklonil ho, abychom dobře viděli. Měli jsme hlad a snad bychom odkývali i otruby s medem. Tedy jsme si hupsli do auta pro zimní bundy a prožili jsem večeři, která aspirovala na jednu z nejchutnějších za celý pobyt v Řecku.

 

Ráno na dveře auta buší paní, plynou češtinou nás vítá v jejich vesnici a zve nás, ani nevíme kam. Naše rána jsou vážně pomalá. Snad jsme ji neurazili, chviličku jsme podebatovali, kde jsme se tam vzali a kam dál. Ani jsme ji my nepozvali, dnes mě to mrzí, jenže pomalé ráno a ještě k tomu v poslední den "na cestě", to je pro mě vražedná kombinace. Při odjezdu mi teprve dojde, že tu příležitost už nevrátíme, tak jedeme do Olympie, já s mírnou pachutí vlastní neschopnosti. V kolébce olympijského hnutí se ještě nadechneme k poslednímu výkonu. Tradiční káva s něčím sladkým tady za nic nestojí, prostě turistické centrum i v půlce ledna, v kavárně tuna turistů a žádný místní. Areál stadionu, a že ten je to nejobyčejnější, co je tu k vidění, i veškeré příslušenství (to nám příjde to zajímavé), procházíme s knižním průvodcem v ruce, přesně definujeme každou stavbu, velmi pregnantně si uvědomujeme význam snad každého kamene, zdi, sloupu. Dobrý závěr cesty. Ani atmosféru to tady nepostrádá. Projít "tunelem", kterým sportovci na stadion vstupovali, to vyvolá dojetí a emoce asi u každého návštěníka. Natož toho, který je tady vlastně také v cíli, alespoň té své a ne zcela sportovní výzvy. Najednou zrovínka přestalo pršet, občas vykoukne sluníčko, máme ten nejlepší možný závěr přenádherné vánoční cesty za poznáním Peloponesu. Děkujeme všem antickým i dnešním bohům za přízeň.

1/2019

P.S.: 11 týdnů

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace