Otočte Klíčem

Kdo chtěl i v listopadových sychravých dnech spatřit sluníčko a daleké výhledy do kraje, stačilo mu symbolicky si říci: "Otočte Klíčem"

Tenhle kopec, jeden z nejlepších výhledových bodů na severu Čech, stál v sobotu na pomyslné hranici království Slunce a tepla nad pohořími a šedé lezavé zimy nad středočeskými nížinami. V sobotu nejspíš letos naposledy.

 

Už poslední dva pracovní dny listopadového týdne byly nezvykle prosluněné a lákaly ven do přírody, jenže my měli nějaké ty běžné životní povinnosti a upřednostnili jsme je před výletem. Až s pátečním podvečerem sedíme v obytném autě, které míří do Lužických hor. Sedlo na Jedličné a jeho malé parkoviště určené pro milovníky zimního běžeckého lyžování (50°47´45.576"N, 14°32´35.378"E) je prázdné, i ve tmě nacházíme rovný plácek k nočnímu parkování. Ráno se plocha rychle plní dalšími návštěvníky hor, listopadové sluníčko láká.

 

My vyrážíme krátce před desátou blátivým úvozem do lesa směr Malý Buk, abychom se po troše bloudění a hledání té správné stezky napojili na žlutou značku na Kočárové cestě. Jen tady jsme dnes osamoceni, všude jinde potkáváme nečekaně hodně turistů a běžců. První malebný obrázek nám Klíč připraví spolu s podzimními stromy a paprsky sluníčka na lesní cestě, malé parkoviště u rozcestí Pod Klíčem pro obytná auta nevhodné rozlohou i sklonem praská ve švech. Protože na vrchol lze dojít po značených cestách ze čtyř stran, tušíme, že tady chvíle osamoceného rozjímání dnes neprožijeme. Modrá značka nás prudkým svahem dovede do sedla Pod Klíčem, odtud díky už opadanému listí vidíme první kameny moře, které zdobí západní úbočí mohutné hory. Podél něj lezeme po červené značce k odbočce do Svoru, cesta na vrchol je sice kamenitá a uzounká, poskytuje však první výhledy na Lužické hory a především nestoupá už tolik strmě.

 

A vrchol Klíče? Peklo a ráj. Vrcholová čedičová plošina obsazená desítkami lidí, někteří telefonují a překřikují ostatní, aby vzkázali třeba až do hlavního města, co všechno tu dnes vidí. Další vyprávějí hrdinské příběhy přítomným známým, jiní okřikují skoro dospělé děti. A další jiní ty malinké nechají lozit po skalkách a kamenech zamyšleně hledíce do chytrého telefonu. Jen málo lidí se kochá těmi překrásnými výhledy. I když, nutno dodat, radostní, veselí a uchvácení jsou skoro všichni. Proč? Severním směrem se rýsuje obrys Lužických hor, začíná však stolovými horami Labských pískovců. Potom Růžovská hora, Studený vrch, Jedlová a další. Na Luž a Hvozd navazuje už Ještědský hřbet a za ním Jizerské hory, jenže ty vystupují z mlžného bílého oparu. Vlevo od Ještědu se krčí pár vrcholů už hodně vzdálených Krkonoš, přesto jsou patrná skalní žebra a odlesněné vrcholové plochy. Sněžka královna se cudně kryje za těmi nižšími, nikdy bych si nepomyslel, jak jasně bych jí z téhle vzdálenosti mohl vidět. Dál do kraje už vládne moře nízké oblačnosti, z něj se na výsluní paprsků mračny prodral jen Sokol, velkolomem téměř popravený Tlustec a výrazné Ralsko. Ještě pár ostrůvků v bílých vlnách, jižně vykukuje hrad Bezděz. Západnímu obzoru dominuje Sedlo u Litoměřic a špičatá Milešovka, až vysilač na Bukové hoře nad údolím Labe za Děčínem je ze sevření nízké oblačnosti osvobozen. A vzadu za ním, hřebeny Krušných hor. Žádný popis ani žádná fotka nemůže vystihnout tu nádheru, jen víc ticha a klidu by si ten majestát zasloužil.

 

Jistě by se nám víc líbilo být tu ve všední den sami, ale je mnohem lepší být tu v sobotu s davy dalších návštěvníků, než se sem nepodívat vůbec. Někde jsem četl, že být spokojen s tím, co je teď, je nutný předpoklad k tomu, aby člověk mohl jít dál. Jinak je další cesta totéž jako lít vodu do děravého hrnce. Pomalu scházíme stejnou pěšinou dolů, potkáváme spousty dalších turistů stoupajících k vrcholu. Ještě se zastavíme pod vysokou čedičovou stěnou, ze které se zvětráváním odlouply všechny kameny kamenného moře pod ní, a poděkujeme hoře za všechny zážitky i školní lekci v předmětu "spokojenost s tím, co je teď". Modrá do Polevska je v hodně žalostném stavu po těžbě dřeva, kůrovcová kalamita se projevuje i v Lužických horách. Lidí už potkáváme o poznání méně.

 

Ve vsi se dělíme, Haničku bolí nožičky a k autu nemá daleko. Já bych rád obešel horskou obec a vrátil se po loukách přes Polevský vrch. Cesta asfaltkou mezi domy a do kopce mi nic moc hezkého nepřináší, jakmile však vstoupím do luk a vyjetými kolejemi v trávě šlapu ke kapličce, Klič, Ještěd a především kopce Máchova kraje se mi předvádějí jak modelky na módní přehlídce spodního prádla. Vystupují z lehkých závojů šedavé mlhy přesně tak, aby naznačily své vnady a neukázaly příliš mnoho. Ortel, Slavíček a Ralsko a další.

 

Ke kapličce lze dojet i obytným autem a na 50°47´6.116"N, 14°31´17.563"E by jistě šlo i přespat, východ Slunce odtud musí být překrásnou podívanou. Na Polevský vrch, místo nejhezčích pohledů, to odtud není daleko. Mé kroky řídí žlutá značka, další paseka po kůrovci mi umožňuje ještě jeden pohled na Zlatý a Studený vrch, o kousek dál se přes mlází dívám na Jedlovou a zubaté skály Tolštejna. Stával na nich hrad, z této vzdálenosti však nejsem schopen rozeznat skalní stěny od zdí postavených člověkem. Po zelené už to mám jen pár set metrů z kopečka do auta. Tady uklidím batoh, vyvenčím kočičku, aby z toho výletu na sluníčko také něco měla, a sjíždíme do České Kamenice. Naproti Benzině funguje něco mezi bistrem, pekárnou a prodejnou uzenin. Soudě podle nikdy nekončící řady kupujících oblíbený obchod. My dáváme frankfurtskou polévku ve skle, žitný chlebík a pár kousků slaného a sladkého pečiva. Plus dvě "kapůča".

 

Jedeme pod Zlatý vrch, tam někde bychom rádi přečkali noc a neporušili při tom zákaz nočního vycházení. Žijeme nejspíš ve válce (co jiného je nouzový stav?), proto nechceme sabotovat "nezbytná" opatření. Potřebujeme tiché osamocené místo, kde budeme před bacily bezpečně schováni my a kde ani nepotkáme nikoho, kdo by si případné potencionální bacily chtěl koupit od nás. V aplikaci uváděné parkoviště 50°49´33.278"N, 14°27´51.867"E není svými rozměry a sklonem nic moc, naše poloha 50°49´30.928"N, 14°28´6.873"E sice také vyžaduje použití klínů, jeví se nám však výrazně přijatelnější. Na neděli máme připravený další výlet po vyhlídkách Lužických hor, tentokrát z Dolního Prysku.

Jenže ráno by se mlha dala krájet a dvojka na ukazateli venkovního teploměru také do terénu neláká. Jen nezmar kočka ve chvíli, kdy jí nabídneme volný výběh do okolí, neváhá ani vteřinu. Stejně jako neváhá ani vteřinu, když jí po čtvrthodince nabídneme návrat do tepla obytného auta. Po snídani dáváme taktický ústup znovu do České Kamenice na kávu, když ani jedenáctá nerozhoduje, rozhodujeme se my k poslednímu pokusu vidět něco z Lužických hor. Přejíždíme k chatě pod Luží, což sice nebylo součástí původního záměru, nicméně je to místo položené těsně pod vrcholem nejvyšší hory. Ani tady není dohlednost delší než pár set metrů, navíc ke včerejším davům z Klíče se přidaly další davy z nedaleké NDR, prý dokud k přechodu hranic do hloubky 1,50 kilometru nebudeme potřebovat negativní test. My však nemusíme vystrkovat nos za každou cenu, zvolili jsme taktiku, která se v mých očích stává stále populárnější.

 

Býval jsem docela nepříjemný společník na výletech obytným autem ve chvílích ne zcela příznivých povětrnostních podmínek. Bojoval jsem o čas, konečně mám všechno hotovo, "za odměnu" si můžu "dovolit" výlet. A ono si klidně začne pršet. Musel jsem přijít téměř o všechny vlasy, o pár zubů a na svět se začít dívat přes pár dioptrií, než jsem pochopil alespoň podle mé současné pravdy pravý stav věcí. Že totiž vesmíru je úplně jedno, co jsme si my zvolili "za odměnu", vesmír hry na naše odměny a tresty nehraje. Tam prostě někdy prší a někdy svítí sluníčko. A někdy je mlha, jako třeba dnes. Jak si s tím kdo poradí, jeho věc.

Kočička si našla úžasnou zábavu, promenovala se po přístrojové desce, v Malibu obzvláště široké, a hrála estrádu kolemjdoucím. Jednou hryzala do držáku navigace, podruhé se pokoušela shodit lapač snů, jindy zase prožívala rvačku s plyšovým lvíčkem. Také list spadlý za stěrač byl zdatným soupeřem, stejně jako za sklem poslušně pochodující pejsci. A my jsme si dělali ty věci, které děláme, když na víkend zůstaneme doma. Copak není obytné auto naším druhým domovem? Tak proč bychom se v něm podle toho nemohli chovat? Když je venku, že by ani psa nevyhnal, nebudeme přece vyhánět ani sami sebe. Můžeme si v autě prostě jen tak bydlet.

Zkusili jsme to dvě hodinky, pak jsme zatroubili k ústupu. Taktikou "jen tak si bydlet" jsme si způsobili odjezd ve spokojenosti, nikoliv otrávenosti. A to se nezměnilo ani ve chvíli, kdy jsme zjistili modrou oblohu nad Libercem a Jizerskými horami. Místo toho, abychom si nadali za den v mlze, poděkovali jsme za včerejší výhledy z Klíče a dnešní lenošení. Je úžasné alespoň občas být spokojený s tím, co je, co máme teď. Někdy k tomu stačí jen "otočit Klíčem".

11/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace