Ostrovní tour - poslední tři

Pag mě dostal svou pustinou, na Ugljanu jsme spali na tom nejkrásnějším místě a z Pašmanu jsme spatřili stovky krtin všech tvarů navršených z moře, severní ostrovy Kornati.

Bylo pro nás trošku zhrzením cti ostrovních poutníků, když jsme z ostrova Rab museli vzít za vděk trajektem na pevninu, na ní jsme se však dlouho nezdrželi. Pár kilometrů po jadranské magistrále nás ale varovalo silnými závany větru, při čekání na krátké spojení k ostrovu Pag skoro nešlo vystoupit z auta. Kapitán lodi byl nejspíš větrem ošlehán, užuž se napůl stažená plošina trajektu blížila k přistávacímu molu, zase silný závan odsunul monstrum plné aut a lidí o pár metrů stranou. Obsluhující personál jen pokuřoval, trpělivě čekal na svou chvíli a především jistojistě každý z těch chlapů připravených na svém místě věděl, že se na člověka na můstku může spolehnout. Ač kolem vlálo úplně všechno, komplet obsluha trajektu se tvářila jak o pravé letní pohodě.

 

První, co nás na ostrově Pag udeřilo do očí, byla "poušť. Ne ta saharská, žlutá, písčitá, ale taková specifická, zdejší. Bílé vápencové kameny úplně všude, stéblo trávy nebo bylinku abys pohledal. Den se pomalu chýlí k večeru a my hledáme místo, kam bychom se na noc schovali před větrem. Nejprve zkoušíme něco u zálivu kolem Staré Novalje, ale žádný plácek s námi nerezonuje. Míříme proto na sever ostrova, kde očekáváme ticho a klid od lidí a na jižním pobřeží i trochu ochrany od dvou hřebínků kopců a nízkého lesíka před větrem. Ačkoliv stojíme zády k moři a těsně natlačeni na tlustou z kamenů poskládanou zeď, máme krásné místo na pobřeží a vysněné ticho a klid. Navíc koťátko si libuje ve hře mezi kameny, u vody i v nedalekých křovinách.

 

Na další den si plánuji pěší okruh u vesničky Metajna u Pažského zálivu okolo skalnatých kopců, ale vítr mě od realizace plánu odradí. Když vidím, co dělá s lidmi i věcmi v chráněné zátoce, jak asi musí řádit nahoře na holých kopcích. Přesto neodolám a obcházím alespoň skalní výběžek nejprve podél pláže, pak po betonovém chodníčku a nakonec po v kamenné pouští sotva zřetelné cestě. Z obrázků, které se mění snad po každých deseti krocích, jsem unešen, kdyby někdo spatřil můj škleb, nerozezná úsměv od deformace tváře větrem. Nejprve záliv, vesnice, malý přístav a nad tím vším skalnaté holé srázy. Později modrá na způsob norského fjordu ale mezi pustou krajinou a nízkými táhlými vrchy, a nakonec dramatické obrazy průlivu mezi skalami, vysoké vápencové srázy nad temně modrým od větru zpěněným mořem v první linii a zasněžené štíty Velebitu rostoucí až do nějakých tisíc pětiset výškových metrů přímo z moře v linii druhé. Potkávám stádečko ovcí a nedovedu pochopit, co tady v těchto podmínkách hledají, než si vzpomenu na věty z knižního průvodce. "Specialitou ostrova je tvrdý pažský sýr. Ovce zde spásají sporou od moře slanou a působením větru zakrslou trávu a ty nejodolnější zpod kamenů vyrůstající bylinky. To dodává jejich mléku nezaměnitelnou chuť, která se promítá i do chuti sýra".

 

Po návratu do auta si s Haničkou domlouváme dvě noci v kempu u Šimuni, potřebujeme servis i trochu klidu do života, velikonoční základnu. Ne snad, že bychom ty svátky slavili vyzváněním u sousedů s pomlázkou v ruce a dožadovaní se dalšího panáka nekontrolovatelného mixu, nevěříme ani tomu, co prý Ježíš řekl po svém znovuvzkříšení (i když ten pokyn poslechla většina populace): "oslavte můj návrat, jděte a barvěte vejce" :-). Na ostrově však v těchto dnech přebývá poměrně hodně lidí a podle předpovědi se má hodně zhoršit počasí, proč se tedy někam "neuklidit". Zvláště když cena kempu je poměrně přijatelná.

 

"Poslední" den před borou se ještě můžeme těšit z teplého a příjemného počasí, Hanička využívá velikonočního pondělí ke slunění a odpočívání, já jedu znovu provětrat ten úžasný oranžový stroj, který mi za necelý rok použivání přinesl už tolik nádherných cestovních zážitků. V plánu mám okruh po zdejších cyklotrasách do Pagu města a zdaleka se nedá povědět, že bych si užíval pouze hladkých asfaltových cest. Nejprve vyjíždím z kempu do stejnojmenné obce, ta si žije svým poklidným neturistickým mimosezonním životem, který "narušuje" jen pár chorvatských "lufťáků". Evidentně se s místními znají, ukazují na to vřelé rozmluvy, přátelské vítání a přání si hezkého svátečního dne. Na hladině přístavu se pohupuje pár loděk, průzorem mezi dvěma kopci ne příliš výrazně vystupují obrysy protějšího ostrova Maun. Úzká silnice se pak odchyluje od moře a mezi ovčími farmami pokračuje dál k severozápadu.

 

U odbočky k další vsi Mandre ukazují cykloznačky do úzké cesty tak pro dva oslíky mezi kamenné zdi, pozitivní je mírný sklon ve sjezdu. Dávám pozor na trny v cestě, vyhýbám se, pokud to jde, každé větvičce, současně se snažím vnímat obrázky jednotlivých parcel, rozkvetlých divokých květin a občas i ovocného stromu. Za nízkým hřbítkem vykukují zasněžené kopce národního parku Severni Velebit. Hluboce si oddychnu na další úzké asfaltce, ta mě vede směrem k páteřní ostrovní komunikaci. Přes pořádný kopec, z jeho temene však můžu přehlédnout hodně rozlehlý kus země. Na severu bílé štíty Velebitu, na západě ostrovy, po kterých už jsme jezdili, na jihu další spoustu ostrovů a ostrůvků, jejichž jména už se ani nesnažím najít v mapách. Pobřežní cesta podél Pažského zálivu je pro auta uzavřena, po chvíli jízdy a kochání se výhledy na kopce okolo vsi Metajna, kde jsem včera chodil, se dozvím důvod. Chorvatský manželský pár tu s koly na ramenou slídí mezi vysokými břehy sesuté půdy, která odnesla i silnici. Také se zapojím do pátrání, brzy najdeme ten správný průlez, i když nejprve musíme vyšplhat nad hranu sesuvu. Jsem moc rád, že jsem se "neposral" před dopravním omezením ani před výhružným znamením přerušené cyklotrasy při plánování výletu, že jsem mohl absolvovat tento krásný úsek pobřežní cesty.

 

Město Pag neláká na historické památky, i když je hezky posazené na konci zátoky. Ve svátečním časném odpoledni plné lidí. Je docela těžké najít místo na chvíli klidu u kávy, o to víc jsem potěšen, že to moje disponuje i jídelním lístkem. Na něm figuruje i položka obsahující pověstný pažský sýr, respektivě omáčku z něj, toho se spolu se sklenkou místního červeného nemůžu vzdát ani v době krize způsobené nikoliv bacilem, ale chaotickými a jak se později ukáže i protiprávními nařízeními. Pravdou je, že mou volbou "trošičku utrpí" i napjatá finanční bilance mého zaměstnavatele :-). A ještě tu kávu, pro kterou jsem původně zastavil, skryt před větrem zdí budovy restaurace a vyhříván odpoledním sluníčkem, nějak se mi z té pozice nechce ustupovat. Navíc mě a oranžového oře čeká 400 m převýšení v závěru výletu po hlavní pažské silnici a to ani s přípomocí není ten nejhezčí zážitek dne. Na druhou stranu, tam, kde tak dlouhé kopce končívají, bývá i něco z krajiny vidět, tedy o motivaci tak úplně nouzi nemám. Po návratu k autu ještě jdeme s Haničkou obhlédnout "konkurenci" která v kempu zůstala i do povelikonočního úterý, ta ale není nijak početná. Soustředíme se raději na západ sluníčka a sledování předpovědi, jaké počasí nás čeká příští den.

 

Ten začíná občasným zakýváním auta v poryvu větru ještě za tmy, zažili jsme však už daleko horší časy. Protože dešťové kapky tlučou do střechy auta poměrně vytrvale a topení hučí i přes nastavení na pouhých 18 celsiusů, je nám jasné, že z postele spěchat nemusíme. Dokonce ani koťátko dnes netouží po vycházce. Po stažení roletek toho stejně moc nevidíme, trvale ohnuté stromy ty na kraji kempu, vodorovně letící kapky deště a vločky sněhu, na moře jen pár desítek metrů a ten pohled také neříká nic pozitivního. Vlny v zátoce nejsou vysoké, jen je jich opravdu hodně a všechny, i ty nejvzdálenější, jsou olemovány jak kdyby nařasenou krajkou bílým okrajem mořské pěny. Teploměr venkovní teploty ukazuje prostou trojku, nelze se tedy divit, že odchod na plánovanou ranní kávu oddalujeme tak daleko, až se z ní stane regulerní oběd. Ještěže jako ubytovaní můžeme využít i vnitřní prostory restaurace a stůl blízko u krbu. Je nabíledni, že dnes se nám nikam pokračovat nechce a tedy odpoledne, když už se vítr trochu utišil, jdeme prodloužit náš pobyt o jednu noc. Na recepci se potkáváme s českým párem, zdá se, že ještě pět posádek a sešli jsme se všichni obyvatelé kempu :-).

 

"Poborové" ráno je sice chladné, ale tiché a absolutně jasné, obloha vyčištěna jak kdyby v noci někdo použil prostředek z reklamy. Jedeme dokoupit plyn, který jsme včera spotřebovali vytápěním auta, a doplnit zásoby. Pomalu projíždíme jižní část ostrova Pag a po mostě se vracíme znovu na pevninu. Náš pobyt na Jadranu už by měl pomalu končit, oba však někde vzadu na zátylku tušíme, že se nám do společensky, hospodářsky i počasím chladných Čech nechce. Nejkratší lodní spojení máme na ostrov Ugljan, ten leží přímo proti Zadaru a je proti ostatním výrazně více zalidněn. Trajekt sem jezdí skoro stejně často jak brněnská šalina na prýgl. Tady na severu ostrova dostáváme naděleno to nejkrásnější místo k noclehu za celý pobyt. Malinká zátoka chrání ještě menší přístav, do něj se vejdou sotva čtyři kolébající se malé rybářské čluny, pak už jen pusté zalesněné kamenité pobřeží, to je obraz za zádí našeho auta. Levobok směřuje k lesíku, naopak dveře otevíráme k výhledu na moře a ostrovy Iž, Sestrunj a Dugi otok. Klidnou hladinu občas zčeří projíždějící člun, trajekt, později večer sledujeme od grilu a malého táboráku až do tmy manévry tří rybářských člunů. Pohledu k jihu dominuje kostelík s bílou lavičkou a několika rozkvetlými květinami, ještě kousek dál se zvedají ugljanské kopce. Na obzoru vnímáme několik vrcholků ostrovů nejspíš už souostroví Kornati.

 

Ráno přejíždíme do vsi, dáváme kávičku, já znovu nevydržím bez alespoň půldenního okruhu přes nejsevernější výběžky Ugljanu na kole. Potkám starý klášter, pak ruiny římské lisovny olivového oleje u přístavu Muline. Objíždím překrásnou cestou výrazný poloostrov, připadám si tam jen sám s lesem pinií, mořem, Sluncem a okolními ostrovy. Musím na chvíli zastavit, sednout si na kámen čelem k moři, zavřít oči a zvednout je ke Slunci. Vybrat si "ten můj" paprsek a poděkovat mu za nádheru kolem. Poděkovat i větříku, cítím jeho dech ve tváři, dokonce i v těch šesti vlasech, které ještě nevyhynuly a statečně se drží mé lebky :-). Do vsi Ugljan vjíždím z opačné strany, sedám pod slaměný slunečník jednoho z barů a protože se dívám i na auto, na dálku zvu Haničku na kávu a polední sklenku bílého. S její konzumací ani s odjezdem na Pašman nespěcháme, aby alkohol stačil vyprchat.

 

Na poslední ostrov naší tour vjíždíme po vysokém mostě a tolik nás mrzí, že se nemůžeme zastavit a rozhlédnout, až máme námět na zítřejší cyklo výlet. Před tím však zažijeme ještě několik neúspěšných pokusů najít kemp, nabíráme hřbitovní vodu, protože už vážně nevíme, kde vzít jinou, dáváme luxusní rybu a ražniči v jediné otevřené hospůdce města Pašman a na noc parkujeme v zátoce u vesničky Mrljane. Zdá se více než zřetelné, že tady ještě v první půli dubna s turisty nepočítají, to ve mně vzbuzuje absolutní pocit uspokojení.

 

Poslední ostrovní cyklovýlet absolvujeme spolu s Haničkou, nejdříve kopírujeme severní břeh ostrova úzkými vesnickým silničkami, tady také najdeme kavárnu pro ranní probuzení. A bohužel i nějaký nesoulad v komunikaci, který se nás, stejně bohužel, drží po celý den. A je to škoda, projíždíme nádherná místa po nádherných cestách, snad jen s vyjímkou posledního úseku k mostu mezi Pašmanem a Ugljanem. To je ten, který nás už včera nalákal, navíc odtud je v mapě značena cyklotrasa po jižním pobřeží a ta mě láká moc. Rozhledy z mostu jsou překrásné, nejen na jmenované ostrovy, ale i na Dugi otok a pevninu, které dominuje zasněžený hřeben Velebitu. Poskakování mezi konstrukcí mostu nám zpestřuje i projíždějící jachta, máme se opravdu na co dívat.

 

Další cesta přechází z asfaltu do šotoliny, naštěstí ne příliš hrubé, a stoupá. To s sebou přináší další výhledy, nicméně je jasné, že v tomto ohledu se vyplatí počkat si na vrchol Veliki Bokolj. Sice ho hyzdí stožáry operátorů mobilních sítí, to ale také zaručuje alespoň snad trochu sjízdnou cestu na vrchol. Jsem si myslel. Cesta nahoru vede, to ano, jen v mnoha místech si nezaslouží označení cesta. Hodilo by se víc něco jako plocha kamenů v nejprudším místě stoupání nebo stezka, kde by si i koza zlomila nohu. Právě v takových partiích jsem šťastný za výběr odolných horských kol při jejich koupi, ta naše si s výjezdem poradila na výbornou. A nejen kola, i Hanička úžasně zabojovala a udržela rovnováhu i stabilní tempo až k vrcholu. Z kruhové vyhlídkové plošiny se nabízely skvostné pohledy do hodně širokého okolí. Modrá voda všude kolem, kopečky, ostrovy, městečka, hory, to vše v nesčetných obměnách a variacích. Chvíli jsem se díval jedním směrem, a když jsem měl pocit, že už jsem tam viděl vše, směr jsem změnil. Pak jsem se ke stejným obrázkům vrátil a měl nový pocit, jak kdybych je nikdy neviděl, tak pestré se mi zdály.

 

Jen stejně jako výjezd, byl náročný i sjezd na "normální" cestu. Dolů se člověk přece jen bojí trochu víc, dívat se skoro ze dvou metrů do změti kamenů, ve které by za chvíli mohl přistát můj obličej, pokud nezvládnu jí projet, není úplně příjemné. Sám jsem si připomněl pár návyků z motorkových časů, kamarádi mě tehdy učili nechat stroj, aby si vybral svou cestu, jen lehce korigovat směr, a nebát se i trochu pustit rychlost, má pak přední kolo přece jen trochu jednodušší úkol. Ale Haničce jsem tyhle rady předat neuměl a při našem dnešním rozpoložení jsem se o to ani nepokoušel. V každém případě, kloubouk dolů, že vše zvládla.

 

Ještě chvíli jsme pokračovali po hřebínku, jen cestu dolů do města Pašman jsme si vybrali asi tu nejdivnější, po které jezdí opravdu málokdo. Jako odměnu jsme si vybrali skvěle připravenou rybu se sklenkou bílého k obědu, k autu už jsme neměli daleko. Stejně tak jsme neměli daleko později autem k trajektu na pevninu a k domluvě, že je potřeba něco změnit, máme-li si hezky prožít čtvrtý tedy bonusový proti plánu týden na Jadranu. Zamíříli jsme do prémiového kempu v Zadaru, ale tam se naše vzájemná komunikace rozložila jak součásti lega po pádu skládačky z mnohametrové výšky. Hanička se těšila na wellness a byla celkově kempem, kterému se dostalo v Čechách velké mediální pozornosti, nadšená. Mně na první dobrou došlo, že jsem se ocitl na přesně takovém místě, jakým se už mnoho let svého cestování snažím vyhýbat. Situace v danou chvíli ani pro jednoho z nás nemohla mít dobré řešení.

4/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace