Ostrovní tour pokračuje - Krk a Rab

Po devatenácti letech se vracím do přístavu trajektů Valbiska na Krku. Tehdy jsem sjel na kole ze svahu planiny k moři, abych se díval na odjíždějící loď a myslel si, že dál má cesta už nikdy nevede. Dnes naopak nás loď přiváží z ostrova Cres a já mám pocit, že tady mě nic nemůže překvapit.

Jak je fajn, když se člověk občas mýlí, mi ukázaly dny následující. Zatím vyjíždíme z betonového mola, už jsme připraveni na zběsilé tempo všech, kdo trajekt opouštějí. Zřejmě nesmírně hluboko musí být v lidech zakořeněna jejich vnitřní nervozita, mají-li pocit, že rychlou jízdou a nebezpečným předjížděním všeho a všech na prvních kilometrech silnice po pár desítkách minut "ztracených" pomalou jízdou trajektu doženou, co jim uteklo. Při chorvatských ostrovech zdá se to být "národním zvykem" a asi musím přiznat, že v dobách minulých jsem spěchal podobně. Na první křižovatce uhýbáme ze "závodní dráhy" a odpočinkovým tempem se blížíme k městečku Krk. Mám vyhlédnutý podle referencí oblíbený STPL, při příjezdu na místo se nám tu ale nelíbí. Omezený prostor "dvorku", výhled pouze do zdí nebo zarostlé zahrady, zdá se nám to tady neudržované, skoro až špinavé. Přitom cena výrazně převyšuje tu, za kterou jsme "bydleli" v překrásném prostředí farmy na Istrii. Vyhlížím nějaký personál, Hanička naopak intenzivně hledá alternativu. Navrhuje camping Bor, na konci března prázdný, s nádherným výhledem na moře a okolní kopce, do centra města stejně daleko, za cenu o 30 kun příznivější. Už se stává tradicí, že objednáme dvě noci a zůstaneme tři, ostatně provozovatelé dobrých zařízení jsou na takové prodlužování připraveni.

 

Ještě večer jdeme na první procházku do přístavu, místo všech pamětihodností však naši pozornost upoutá hospůdka s venkovním sezením a výhledem na přístav, kopce nad Punatem a Velebit na pevnině. Díky českých opatřením pro zvýšení hladiny hormonů stresu obyvatelstva pro nás vzácná příležitost se v klidu a za "lidských" podmínek najíst. Stejně tak venku při pěkném výhledu, to už vedle auta a z vlastních zásob, snídáme, v našich zeměpisných šířkách si něco takového ještě chvíli nebudeme moci dopřát. Pak sedám na kolo a jedu se projet po místních poměrně členitých a kamenitných cyklo trasách. Mají je tu rozděleny na MTB a asfalt, já mám vymyšlenu kombinaci obojího plus nějaké vlastní cesty, abych si víc užil pohledů na pobřeží a moře.

 

Nejprve obloukem objíždím město, už to je nahoru a pak dolů, z nejvyššího místa je však pěkný pohled na zátoku a Veli vrh nad Punatem, kde snad za pár hodin pojedu. Směřuji do Kosiče na sever, cestou míjím obrázek zříceniny zámečku v zátiší s čerstvě upravenou vinicí. Směrem východním pak dlouze přes Lakmartin s opuštěnými kamenými domy a Muraj padám zpět na úroveň moře u Punatské zátoky. Stoupání po hlavní silnici k odbočce kamenité cesty do kopců nad Punatem musím nějak přežít, následující kilometry patří mezi to nejhezčí, co jsem zatím v Chorvatsku na kole absolvoval. Dvě koleje vyjeté přesně na šířku malého terénního auta se kroutí mezi zídkami ohraničujícími středomořskou křovinatou vegetaci, stále mírně stoupají a postupně otevírají výhledy na Velebit, jižní pobřeží Krku a protější Cres a Lošinj, občas zahlédnu i Učku, nejvyšší pohoří Istrie.

 

Za to padák kamenitou úzkou pěšinou označený také jako MTB cyklotrasa nedávám. Občas sice sednu na kolo a mezi balvany nebo ostrými menšími kameny kličkuji pomalou jízdou, většinou však běžím vedle kola. Když už je někde cesta sjízdnější, místní bikeři místo opatřili umělým "skokánkem". Trpím za pneumatiky, ráfky kol, fotoaparát v brašně na nosiči i za tlumič pod sedlovkou, který v téhle hrůze musí nosit mou váhu nejspíš na hranici jeho možností. Do jižní stráně se navíc opírá sluníčko, trochu se obávám i setkání se strašidelnými bájemi opřednou zmijí růžkatou. Jak jsem trochu dřel, i když baterie pomáhala, ve výjezdu nahoru, tak jsem podobně dřel za pomoci prudkého sešupu a brzd kola dolů. Ve chvílích, když už jsem měl všeho tak akorát, jsem se zastavil a s povátnou úctou se potichu rozhlížel do dalekého okolí. A těšil jsem se na zmrzlinu do Punatu.

 

Kavárník a zmrzlinář rychle pochopil mou národnost a protože jsme v jeho podniku zůstali sami, chvíli jsme si vyprávěli. O turistech, o loňské špatné sezoně, o obavách z té letošní, o bacilech. Jen tak matně jsem si vzpomněl, když prý lékaři provádějí nějakou náročnou transplantaci orgánu, musejí zcela paralyzovat imunitní systém pacienta. Dělá se to tak, že mu aplikují velmi silnou dávku stresových hormonů. A mě napadá, ke kolika stresům v rámci "boje" proti bacilům vedou všechna ta chaotická opatření? Když lidé nemůžou dělat svou práci, když nemají čím zaplatit životní výdaje, když si půl roku nemůžeme dojít k holiči nebo koupit boty, když nesmíme jezdit pod hrozbou sankcí od policie a armády do vedlejší vsi na zahrádku, protože to už je jiný okres, když se regule mění častěji než ponožky na trekové výpravě a nikdo se v nich nevyzná, když nezávislé soudy poukazují na nezákonnost těch opatření a vláda si s jejich rozhodnutími tak akorát vytírá zadek, to mi přijde pro každého celkem silná dávka stresových hormonů, tak je třeba podle ministerstev zdravotnictví většiny zemí posilovat imunitu. A ani na zmrzlině a kafi v chorvatskému Punatu se přílivu dalších stresových hormonů nedokážu vyhnout.

 

Naštěstí mám brzy "jiné" starosti, chci sledovat pobřeží zátoky, které vévodí ostrůvek s klášterem uprostřed, jen nějak nedokážu najít stezku od silnice. Nakonec drze překročím asi deset soukromých pozemků, ve všední březnový den mě naštěstí nikdo nevyhání. Jen s bicyklem se nějak znovu nemůžeme sejít, zdá se mi, že častěji se s ním plahočím, než abych se na něm vezl. Na zalesněném výběžku, který uzavírá Punatskou zátoku, narazím už na dobré cesty a držím si naději na pohodový závěr výletu, to bych ale nesměl zatvrzele trvat na pobřežní stezce od kempu do města Krk. Tu si nejspíš vyšlapali za mnoho let hosté kempu, přenáším tedy těžké kolo přes spousty obrovských balvanů, trefuji se do velmi ostrých zátočin úzké pěšiny, občas balancuji mezi hustým křovím nebo mezi blízko sebe rostoucími kmeny pinií. A aby toho nebylo málo, potkávám i dost lidí na procházce, kterým překážím a jako satisfakci jim poskytuji předmět dobré zábavy.

 

A když už bych měl mít vážně vyhráno ve městě Krku, potkám značku zákaz vjezdu cyklistům, které bych jistě uprostřed letní sezony dobře rozumněl, teď ji s klidným svědomím přehlížím. Odměnou jsou mi rozkopané uličky města, několikerý pokus přes výkopy kolo přenést a nakonec potupné vracení se do výchozího místa a hledání jiné cesty. Opravdu výživné závěrečné kilometry i tak náročné trasy. I proto s chutí s Haničkou odsouhlasíme na zítra odpočinkový den a prodloužení příjemného pobytu na příjemném místě a v příjemném prostředí. Naše postřehy nejspíš sdíleli i jiní uživatelé obytných aut, počet obyvatel kempu se za dva dny téměř ztrojnásobil a navýšení ceny od 1.4., které se nás naštěstí netýkalo, nebylo aprílovým žertem.

 

Den jsme využili k procházce městem tentokrát i kolem starých kostelů, hradu a křivolakými uličkami, lačni po gastronomických zážitcích jsme však oběd v restauraci vynechat nedokázali. Také jsme si upřesnili další plány na pokračování ostrovní tour.

Ráno se v kempu už dlouho nezdržujeme, provedeme základní camper servis a těšíme se na výlet do východní části ostrova. Prvním cílem je městečko Vrbnik, jeho kostelní věž zrcadlící se v modré hladině moře na pozadí strmých skal pohoří Velebit je námětem několika poutačů při ostrovních silnicích. Mě láká i Žlahtina, proslulé místní bílé víno, Hanička pro změnu při procházce městečkem najde nejuzší ulici na světě. Ona projde bez potíží, já dřu rameny a projít bokem raději ani nezkouším. Cestou do Bašky musíme překročit horské sedlo s památníkem ve tvaru vidličky, mnohem poutavější je ale výhled do údolí a směrem k moři, kousek pod sedlem se zdravíme s posádkami čtyř obytných aut z Čech. Samotné městečko umístěné na východním konci ostrova a schoulené do zátoky mezi okolní holé kopce je nádherné, pusté a liduprázdné. S přicházejícím večerem se přesouváme zpět do Valbisky, máme koupeny lístky k poměrně časně ranní přepravě trajektem tentokrát na ostrov Rab a parkoviště u přístavu je prý v takovém případě tolerovaným místem k volnému přespání v obytném voze. Tuto skutečnost můžeme potvrdit, ráno se ještě v pyžamech naloďujeme a většinu plavby dospáváme, co jsme v noci nestihli.

 

Po asi dvou hodinách se vylodíme v městečku Lopar na severu Rabu, zajíždíme na malé parkoviště vedle ještě uzavřeného kempu a písečné pláže, jedné z mála na Jadranu. První naše cesta vede do kavárny, Hanička po prvním šálku odchází do auta a já si v čistě mužském kruhu užívám ještě druhý, jenže ten už bez její přítomnosti není tak dobrý. Vracím se tedy k autu také, oblékám se znovu do cyklistického a vyjíždím na další oč kratší, o to kamenitější a kopcovatější okruh. On tedy původně tak krátký plánován nebyl, jen rabské cesty se mi zdály ještě krutější, než ty předešlé. Půlku toho nahoru jsem kolo tlačil, protože jsem sklon svahu nedal ani s turbo přípomocí, mezi kameny jsem neudržel rovnováhu. Po nádherném výhledu jsem pak bicykl zase svedl druhou stranou k silnici dolů, protože cestou stvořenou sesypáním balvanů o průměru 20 cm ani z kopce jezdit na kole neumím. Asfalt do dalšího kopce končil u skládky nejspíš pro celý ostrov, pak už jsem pokračoval hezkou lesní cestou takovým polookruhem, abych se nevracel stejnou trasou, ke kostelíku sv. Nikoly na severním výběžku ostrova Rab. Tady jsem vytvořil poslední obrázek zrcadlovkou, objektiv ač umístěný v bytelné brašně zřejmě přestal snášet věčné otřesy kamenitných cest. Asi dostatečně tvrdé podmínky pro to, aby na protějším ostrově mohl „dobře fungovat“ tábor pro Titovy odpůrce v době jeho vlády nad Jugoslávií.

 

Lopar je dobře „ošetřen“ tabulemi o zakázaném volném parkování obytných aut přes noc, spaní jsme museli najít jinde. Chtěli jsme projít i město Rab, prý hezké, tedy jsme zvolili 44°45´44.173"N, 14°43´25.300"E v létě asi hustě obsazené, protože vesnička Suha Punta je téměř výhradně apartmánové středisko. Trošku jsme se „zašili“ mezi listnaté stromy lesíka a prospali tu tichou a klidnou noc. Okolí je protkáno dalšími cyklotrasami, myslel jsem si na výlet možná i s dojezdem do města, jenže ráno po mnoha hezkých slunečných dnech tloukly dešťové kapky do střechy auta. Vrátili jsme se tedy zpět do města Rabu, našli pěkné velké parkoviště nedaleko historického centra a vyrazili alespoň na procházku. Řekl bych, z ostrovních měst je Rab tím nejhezčím. V zátoce přístav s přiléhajícím náměstím, nad ním na výběžku do moře staré uličky s kostely, renesančními domy a hradem. S prvními pestrými barvami jarního kvítí, s výhledy na Velebit a okolní ostrovy na opačné straně obzoru. Se stylovou dřevěnou kavárnou pod svahem parku na poslední úzké plošině těsně nad mořem. A pro nás také s dalším rozhodováním, kam dál, protože jediný další trajekt jede na pevninu a nám se ostrovy tolik zalíbily.

4/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace