Orlickými horami po české i polské straně

Jedny z nejpřívětivějších hor pro cyklisty jsou Orlické, zvláště když využijeme vymoženosti zvané cyklobus. Sjíždí se jich v sezóně každé víkendové dopoledne na parkoviště pod Šerlichem požehnaně. Tichou kompenzaci za ten ruch najdeme hned za polskou hranicí v Bystřických horách.

Za roky cest člověk prožije spousty situací, ta dnešní jako kdyby vyplavala z nekonečné hloubky paměti ve chvíli, kdy jsem se rozhodl napsat vyprávění o výletu do Orlických a Bystřických hor. Stojíme na autobusové zastávce v Kunvaldu, nervozně přešlapujeme, protože jsme jediní lidé venku široko daleko v mlhavém podzimním ránu. Za pár minut by měl okolo projíždět cyklobus směřující k Šerlichu, jenže nikde ani auto, ani zvuk motoru. Jen ticho, mlha, dva lidí a dva bicykly. Pomalu začínám spřádat nové plány, když se v dálce ozve něco, v co už pomalu přestáváme doufat. První radost však překoná přece jen nejistota, autobus je plný lidí a držák na kola se zdá být také přeplněný. Přesto řidič u nás zastavuje a dokáže pro nás nemožné. Jsme poslední lidé a naše kola jsou posledními koly, která dnes tímto busem na Šerlich vyjedou. Při stoupání se rozplývají všechny mlhy, ty kolem kopců i ty v našich hlavách.

 

Nevyjet od parkoviště k chatě na Šerlichu, to si neumím představit možná právě proto, že už jsem se odtud rozhlížel nesčetně krát. Tři zimy jsme dojížděli k našemu prvnímu caravan vozidlu do kempu v Deštném v údolí pod hřebenem. Zajímá nás pochopitelně pohled na nejvyšší horu, kam za chvíli také dojedeme, lákavější je však ten na sever. Tam se rozprostírají lesy našeho zítřejšího plánovaného okruhu. Tam vnímám tajemno neznámého...

 

Sešup zpět k silnici a pak už mírné leč vytrvalé stoupání asfaltkou k Velké Deštné, neviditelné královně hřebene. Proč neviditelné? Zdejší vrchy jsou tak pozvolné a rozlehlé, že z dálky jen skutečný znalec rozpozná jednotlivá jména hor, tu nejvyšší nevyjímaje. Na nejvyjšším místě táhlého hřbetu kdysi stála dřevěná vež, když jsem na ní lezl naposledy, už se významně kymácela. Než spadla definitivně, nabízela opravdu skvostný kruhový výhled, spatřil jsem odtud Sněžku i Jeseníky.

 

Co naopak hřebeni zůstalo, je jeho páteřní asfaltová pro motorová vozidla zakázaná silnička. Někde jí využívá červená hřebenovka, jinde černá stužka traverzuje trochu níž, aby se znovu vyhoupla ve významném sedle. Nezkoušejte projet pěšiny červené turistické, jízdu se tu moc neužijete a pěší vám také nepoděkují. Postupně se cestou otevírají výhledy na jižní i severní stranu, občas můžeme sledovat minulou nebo příští trasu po hřebeni. Kolem nás roste uměle vysázená kosodřevina nebo řídké smrkové lesy. Zajímavostí je Kunštátská kaple v 90. letech sice zrekonstruovaná, dnes však další opravu poměrně vyžadující. Potkáváme i první válečné objekty příslušející ke známé pevnosti Hanička, rozhledna na Anenském vrchu je v době naší návštěvy teprve ve fázi budování.

 

Pak už přejedeme hlavní silnici do Rokytnice v Orlických horách, u rozcestníku cyklotras Žamberské lesy definitivně hřebenovku opustíme. Na jih a dolů pomocí cyklo značek a později turistické zelené po asfaltu a definitivně zpět do Kunvaldu. Milovníkům historie jistě neuteče spojitost místa se vznikem Jednoty bratrské, z níž vyšel Jan Ámos Komenský.

 

V horách mě zpravidla lákají hřebenové partie, nejkrásnější místa "Orliček" však skrývá údolí Divoké Orlice, která tady tvoří hranici s Polskem. Až u Zemské brány se definitivně stáčí do Čech. Nad jeho malebností se podivuji pokaždé, když sem zavítám, a to už jsem ho projezdil autem, na kole, na motorce snad ze všech stran včetně té polské. Dnes se chystáme přespat v Kunštátu ráno ihned přejet most přes Orlici. Však se také polská ves za říčkou jmenuje Mostowice :-). Kousek za vesnici Lasowka jedeme po silnici, Poláci ji nazvali Sudetská autostráda, název však nemá nic společného s naším významem slova "sudety". Celek všech příhraničních hor počínaje Jizerskými na západě a konče Rychlebskými při slezské hranici vyjadřuje pro Poláky pojmenování Sudety.

 

Ač silnice na kole nemám zrovna v lásce, ta zdejší věrně kopíruje Divokou Orlici a poskytuje pohledy na celý hřeben Orlických hor. Jako ukazovátkem si můžeme řadit kopce, které jsme včera po hřebenovce přejeli. Pak se dobře značená cyklotrasa ponoří do lesů a dovede nás k vyhlídkové věži rašeliniště pod Zielencem. Alespoň tak to ukazuje dnešní mapa, v době našeho výletu jsme tak snadnou cestu neměli. Matnou vzpomínku oživila "dobová" fotka.

 

Od dřevěných chodníků, u nás jim říkáme hatě, a věže, které nám umožnily vstoupit na území rezervace, se kousek vracíme stejnou cestou, aby nás další cyklotrasa dovedla do údolí říčky Bystrzyca. Po ní je polská část Orlických hor pojmenována. Správnost směru nám potvrdí pěkný rybníček uprostřed lesů, i tady lidé ve středověku stavěli vodní nádrže, které zajišťovali splavování dřeva do obydlenějších lokalit. Z údolí po pár kilometrech a první křižovatce cyklistických cest vystoupáme úbočím nízkého hřbítku nad Piaskowice, až do Mostkowic je cesta vedena po okraji lesa a znovu nám ukazuje všechny významné vrchy českých Orlických hor. Velmi příjemné poslední kilometry slunečného víkendu. Nakonec stačí přejet hraniční most a jsme zpět u auta.

9/2010

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace