Odrou kolem Opolí

Otevřel jsem oči ještě trochu unavené po včerejší jízdě ve tmě adventu a stovkách světel protijedoucích aut těmi snad nejzapadlejšími silnačkami Slezka. Kdyby mi dnes nezačínal výlet zase kousek podél Odry, ani by se mi je snad otevírat nějakou dobu ještě nechtělo.

Na hodinách svítí 9:21, to je na výlet trošku pozdě, naštěstí mám náskok proti většinové populaci, už si nepřesouvám čas, jak nám euroveličenstvo velí, mně vyhovuje ten letní celoročně. Ještě z pyžama na sebe nasazuji kalhoty, svetr, mikinu, kulicha, zima je okolo ukrutná na to, že pořád ještě trvá letní čas :-). Musím ven, když jsem v noci přijížděl, leskla se v měsíčním světle hladina vody a mě moc zajímá, jestli je její přímka stejně rovná jako všude jinde. Šplhám dva metry na násep upravené cyklostezky a už si to šlapu po břehu, ani nevím čeho, přítok to nemá, odtok také ne, možná zatopený povrchový důl. Abych dál nepátral, k tomu mi stačí ranní setkání se s černým kormoránem, jeho typická silueta dovolující mu lovit ryby ve velkých hloubkách se pohupuje v lehkých vlnkách. Malé dřevěné molo zve k experimentům s různou kompozicí budoucích fotek, ale já nejsem fotografický fanatik, prsty mi mrznou a tedy chápu, že "reportážní" kvalita bude muset stačit stejně jako pokaždé. Ještě zkoumám jedno zákoutí, pár kačenek a ještě jeden černý, z blízkosti mě udivuje jeho velikost, už se nedivím, že je za den schopen spořádat až tři kila potravy. Jen už si nepamatuji, zda ten údaj je pravdivý.

A ještě jeden ptáček, takový úplně malinký, ale jeho modrá a tyrkysová svítí jak napuštěná neonem, zhoupne se kolem mně v ladném obloučku a mizí v suchém rákosí. Teď se můžu vrátit do auta, uvařit si čaj, vyrazit podívat se po nějakém plynu, aby mi v autě zůstalo teplo, a hlavně na Odru. Dnes Odra nebude po obloze modrá, přesto jsem si jistý, že bude krásná, ještě mnoho barev zůstalo v kraji před příchodem paní zimy. Láká mě pohled z výšky, proto si mě přitáhl symbol rozhledny namalovaný v mapách vedle Stříbrného jezera, které, zdá se mi, vzniklo zatopením možná pískovny slepým ramenem řeky. A stejně tak se mi zdá, že už je to dávno, protože břehy jezera jsou z velké části rekreačním areálem přístupným jen v sezoně a za poplatek. Vyrážím alespoň pro pár obrázků, aby mě pěšinka přivedla k místu, kde plot už není plotem, pak po hrázi oddělující možná bývalé části "hrabání" k uzamčené bráně. I tady mnoho mých předchůdců vyšlapalo pěšinku k místu, kde jde bránu obejít a podlézt, ranní dobrodružství jako kdyby nebralo konce.

A pak už jsem skoro celý den chodil po Parku krajobrazowy Gory sv. Anny - je to sopečná vyvýšenina z té jejich nížiny, něco jako přerostlá Kunětická hora, a protože tam mají klášter a kostely a křížové cesty a kaple, je to tam celé takové svaté. Svatý není jen opuštěný lom, v něm jsem se procházel po upravených chodníčcích a obdivoval pozůstatky po sopkách, okruh je příjemnou záležitostí na studený půlden se toulání, což v krátkých dnech na konci listopadu vyjde na den skoro celý. Mně se tam moc líbila kvanta popadaného listí po zemi, barvy a kontrasty se šedými kmeny buků a pořád ještě čerstvě zeleným mechem. Pár listů se pohupovale ještě i na stromech a tak to v lesích Gory sv. Anny bylo takové celé moc pěkné.

Prošel jsem se i po nádvoří obrovského poutního kostela, a mě, z pohledu křesťana neznaboha, tam zaujal úzký pruh modré oblohy ozářený sluníčkem na západě. Schody pod několika Ježíši na kříži se tak hodily pro pozorování toho pruhu. Nahoře na prostranství s podloubími a sousoším pod všemi svatými a všemi věžemi kameraman natáčel a redaktor zpovídal muže ověšeného fotoaparáty, a ten se natřásal a možná i trošku vychloubal svým celoživotním dílem. Možná dílem pro Boha a možná dílem pro věřící, co jsem stačil zaznamenat z útržků rozhovoru. Kdybych kolem prošel dostatečně důstojně, třeba bych se dostal i do polské televize....

Takovým prapodivným schodištěm, tři kroky a pidischůdek zapadaný listím, jsem pomalu scházel z piedestalu prastarou alejí a jak jsem ještě trošku záviděl tu slávu muži před kamerou, málem jsem si na kluzké čedičové dlažbě pěkně nabil kostrč. Možná si odpustím své hříchy alespoň na svaté půdě, to zas je mi mé zdraví milejší. Cesta alejí prastarých lip přechází do úvozu, občas tu stojí žlutá kaplička kolikáté už křížové cesty, chvíli mi trvá, než pochopím význam bílé trubkové konstrukce rozhledny do širého pole. A bez nápovědy bych nepochopil. To nadživotní fotografie Jana Pavla papeže žehnajícího davu mi prozradila původní účel rozhledny bez rozhledů...

Alejní a kapličková cesta pomalu klesá stejně jako četnost stejnostejných stavbiček, pocukrována světle okrovým listím, ale jen jemně, tady ještě většina lapačů světla se z posledních sil drží svých větviček. Výhledy do velmi mírně zvlněné krajiny lákají k pokusům o fotografii, ta ale vypadá fádně a nezajímavě. Je obrovský rozdíl mezi viděním očí a optiky objektivů, jdu tedy krajinou a hraju si s těmi obrázky. Třeba novodobý kostel na konci údolí se očím vůbec nelíbí a přesto jej objektiv zaznamnává. Teď musím zmáčenou travou do kopce, naštěstí podél Odry se ani v širším okolí stoupání zas tolik nedramatizují. Ještě jeden pěkně do krajiny zasazený sakrální objekt a už mi zbývá poslední křížová cesta k autu. Moc nerozumím tomu, proč musí být zdvojená, prý že opakování je matka moudrosti. Zopakujme si stokrát reklamní slogan, tisíckrát heslo politika před volbami, kolikrát nám byla opakována výzva k očkování proti zákeřné nemoci, která se s příchodem jiné války stala takovou běžnou? V kraji desítek křížových cest ta nejdůležitější možná bude zdvojená, ještěže na dlouhém schodišti a v kopci k autu víc pozornosti věnuji svému dýchání pouze nosem. Ono se to nezdá, zkuste neotevřít pusu, když Vám dochází kyslík, možná zažijete stejné pocity, jako kdybyste si na zádech nesli vlastní kříž.

Odru jsem měl znovu spatřit ve městě Knapkowice, ale při tomto putování jsem velmi pozorný k silnicím, které se k řece přibližují. Tajně si přeji, aby místo mostů se lidé mohli na druhý břeh dostat jen trajektem, je to sice dotek řeky jen přes tlustou holínku, ale most? Mně teď jeden přes Odru ujel před nosem a já byl šťastný, vždyť jsem se sem přijel podívat hlavně na řeku, byla krásná a podvečerní. Fotil jsem, díval jsem se do proudu i do zapadajícího sluníčka, nevadilo mi, že Krapkowice nestihnu za světla, vždyť i tam jedu jen pro pohledy na řeku. Ani jsem nesečetl všechny kachny v okolí, když prám znovu přirazil k mému břehu, zastavila mě pravice zdvižená lodivodem stejně jak na výhrůžných nálepkách vstup zakázán. Prý bych si na druhém břehu poničil podvozek auta.

Kdybych měl v Knapkowici přespat v obytném autě, bylo by to na 50°28´28.062"N, 17°58´11.871"E pod zámkem. Nějak jsem si sečetl, že kávičku a zmrzlinu bez procházky městem nedostanu, nezbylo mi tedy nic jiného, než si najít alespoň dva pohledy na řeku a dvě nejvýznamější pamětihodnosti. S Odrou už si rozumíme, nepotkali jsme se poprvé, a zámek v Krapkowicích svítil žlutým světlem starých bytů, na které jeho interiéry byly přestavěny. Jen prosklené arkády tu zůstaly a ty s lampami tak v listopadovém pozdním soumraku ladily, až jsem si připadal jako v dobré Foglarovce. K tomu jediná zachovalá věž prastarého opevnění, a vlastně můžu ještě kousek popojet. Opole je město wojewodske, to znamená jakože fakt významné, bude se mi hodit k ranní procházce parkování někde blízko centra.

Nejdřív mě trochu zradil strýček google se svou navigací, pak tma a dílo stavbařů. Ta věhlasná aplikace, když si přetáhnu jí najité parkování do navigace google, cestou pak ale když sjedu z trasy, kdosi z nich si změní souřadnice a právě v Opole jsem najednou stál o pár kilometrů jinde, než byl původní záměr. A po zopakování požadavku mě zastavil neprůjezdný podjezd, protože budovali stavbaři lepší zařízení. Zůstal jsem na chodníku mezi ostatními auty někde tady 50°39´44.266"N, 17°55´5.173"E, ovšem žádná hitparáda ticha to nebyla, vlaky či kolem projíždějící auta, můžete si opakovat celou noc, že místní si také museli zvyknout...

Na procházku městem tak můžu vyrazit včas, dnes už meteorologové neslibují sluníčko na celý den. Nejdřív mířím k Odře, to ona mě sem zavedla, pak kolem zámeckého rybníka a muzea polské písničky, ano, i to je možné na cestách najít :-), k Piastovské věži. Cihlová stavba bývala součástí opevnění města. Domy u ramene řeky, kterému tu říkají Mlynowka, prý připomínají Benátky, ale tak daleko má fantazie nedosahuje, i když určitý půvab místu přiznat musím. Podél Mlynowky jdu k mostu, ze kterého můžu spatřit splynutí ramene s mateřskou Odrou a také část středověkých hradeb a pár barokních kostelů. Na náměstí, rynek už to nemám daleko. To je pro vánoční reje zastavěno adventními atrakcemi, stánky a kolotoči, přes ruské kolo na staré budovy skoro není vidět. Radnice mi připadá jak mezi tím vším utopená, ještěže půvabná Opolanka chvíli postojí modelem, než se dočká ranního setkání.

Hledám alespoň trochu přijatelný motiv pro obrázek, když si všimnu postavičky muže přicházejícího ulicí do rohu náměstí. Šaškovská čepice na hlavě, vousy do půl hrudi, lennonky brejličky na nose. Směje se a vypráví, od hysterické ženské pistule mění svůj rozsah do zklidňujícího mužského rozvážného basu. Jeho výkon by zasloužil pod prkny, která znamenají svět, tisícihlavé publikum, na rynku v Opole v tuhle ranní hodinu není nikdo, kdo by mu zastleskal. Za to jiný pán, vypadá jak kdyby právě opustil některou z kanceláří radnice, nešťastný výraz tváře sděluje neviditelnému na druhém konci mobilního spojení "že v těch dnešních časech" a čiší z něj marnost, strach a bolest. Který z těch dvou je šťastný a který hloupý?

Mám nejvyšší čas na mini snídani v baru vyrobeném ze zateraseného průchodu, miniaturní espresso a čtyři minikanapky, obložené chlebíčky kůrky sotva mezi dva prsty, za tepla, každý na jednou ukousnutí. Krém brulée a hudba polské alternativní scény. Uvažuji si o listopadovém výletování obytným autem, pomalu ukusuji ze svého přídělu, dívám se na vrchol věže radnice a poslouchám, než mě průvan zvedá z proutěné židličky a pohání někam dál. Nejhezčí zákoutí starého po česku Opolí se mi zdá být u renesanční budovy muzea Opolského Slezska. Jsem už trochu prokřehlý, kolem Mlynowky se vracím do auta. Opolský zážitek ještě odpoledne umocním návštěvou velkého skanzenu na západním okraji města (Muzeum Wsi Opolskiej), chaloupky jsou mimo sezonu uzamčené, za tři polské zloté (cca 18,- Kč) si kupuji alespoň procházku areálem. Opuštěné cesty mezi opuštěnými dřevěnými domky, větrnými mlýny, včelíny i drobnými hospodářskými stavbičkami najednou ve mně evokují opravdový návrat do minulých věků, stačí si představit postavičky v pestrých krojích ve dvěřích a oknech, na zápražích, lavičkách a v zahrádkách. Kdo dnes ví, jak si ti lidé tehdy žili?

Nakonec procházím moderní vstupní halou, právě tady z "učeben" vypouštějí dva autobusy dětí, které s největší pravděpodobností zažily hodinu výuky o předcích, ale neviděli nic... Sedám do auta a s posledními slunečními paprsky vyjíždím na dlouhou cestu. Už brzy černou tmou k mému domů.

11/2023

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace