Odření - putování podél Odry

Mám plán, řekl bych strategický, stran Odry a Nisy. Jako kluci jsme po Nise tehdy ještě zbarvené podle aktuální produkce textilek v jejím povodí pouštěli papírové lodičky a závodili, komu dopluje dál. Nejlepší z nejlepších vydržely od školy ke školní jídelně.

Jednou jsem vyrobil speciální kus, celou loďku jsem potřel lepidlem kanagom. Jenže druhý den byla velká voda a loďky plavaly rychleji, než jsme je stačili sledovat. A tak ta moje uplavala naprosto neznámo kam. Od té doby mě láká stále víc a více sledovat její cestu, navíc Lužická Nisa je dnes krásnou čistou řekou. U Hrádku nad Nisou míjí trojmezí a od té chvíle tvoří hranici mezi Německem a Polskem. Až do svého ústí do Odry, která tady přejímá její funkci.

 

Už mnoho let na kole postupně ukrajuji kilometry cyklostezky, jež obě řeky lemuje. Někdy jedu jen podél řeky a pak se vracím vlakem, častěji však vymyslím nějaký okruh. Časově tím sice svůj plán výrazně prodlužuji, za to vidím víc, ne jen krajinu podél řek. Dva takové okruhy jsem měl připraveny severně a západně od Frankfurtu nad Odrou. Jako středobod akce jsem vybral parkoviště na břehu řeky a na kraji městečka Lebus (N 52°25’45.8436” E 14°32’36.96”).

 

Ač se to z poklidné atmosféry alespoň ulic přimknutých k řece moc nezdá, tohle místo hrálo v dějinách velmi významnou roli. Odra tady vytvořila v jednom zákrutu poměrně vysoký val a na něm si postavili své hradiště už dávní Slované. Na jeho místě postavil hrad polský král Měšek I. už v roce 966, když celou oblast tehdy zvanou Lubušsko připojil k Polsku. Pak území připadlo Braniborsku, jednu dobu tady vládl i český král Karel IV., z téhle slávy však už nezbylo nic, než pouze onen val "vystavěný" Odrou.

 

Ze "svého" parkoviště vyrážím první den po proudu velké řeky, dnes dokonce ještě širší a vodnatější, než bývá obvykle, díky vydatným dešťům minulých dní. Cyklostezka sice uživatele vyhání za povodňovou hráz, její temeno je však často vybaveno asfaltovým pásem. Jen z něj můžu vidět krásné pohledy zpět na kostelík v Lebusu, zákruty řeky nebo spousty jezírek signalizujících, že vody bylo nedávno ještě víc. Někde se v mokřinách povalují kravky, jinde pořádá sněm početné hejno divokých husí. Po řece občas projede motorový člun, velkou loď jsem však dosud na Odře nespatřil.

 

Za těchto úvah dojedu do Küstrin. Všechna města podél řeky si prožila exodus v podobě násilného rozdělení hranice po druhé světové válce, kdy ze dne na den bylo zpřetrháno veškeré spojení. Východní břehy Odry i Nisy během krátké doby přestaly být německé a staly se polskými. Proto i Küstrin má svého mnohem vyspělejšího bratra za mostem v podobě polského Kostrzynu (viz Národní park Ústí Warty), tam ale dnes nezajíždím. Naopak otáčím směrem k Manschnowu, na jih už jedu podél starého koryta Odry. Voda v něm je spíš stojatá, je tu ticho, klid, jen spousta rákosí, úkrytů pro vodní život.

 

Postupně mezi lány kukuřice dojedu do Reitwein, tady najdu další cyklotrasu, měla by mě dovést zpět do Lebusu. Ještě před tím mě však čeká zlatý hřeb dnešního okruhu, vyjedu si na místo, kde stávalo slovanské hradiště. Řeku Odru jsem ve svém životě "potkal" už na několika místech, tak nádherný pohled na ni mi však poskytl jen tento val. Najednou chápu téměř mystickou nejstarší historii Lebusu, Lubušska, je asi jedno, jak kdo ten kraj nazýval.

 

Navečer jsem si postavil co nejblíž k Odře židličku a pozoroval, co se kolem mě děje. Podvečerní řeka je přenádherná. Zrcadlí se v ní obloha, najednou je vidět každá vlnka a díky tomu vnímám sílu proudu. Před chvílí kolem prosupěla nákladní loď, podle nápisu je jejím domovským přístav Wroclaw. V tom silném proudu se zdálo, že loď skoro stojí, motory však pracovaly naplno. Teď už téměř dokonalé ticho ruší jen křik havranů. Celý den je není slyšet, za to hodně brzy ráno a teď navečer. A také hlasy Němců, kteří se na proud dívají stejně jako já. Pofukuje větřík, příjemný po dni parna, přivádí šedá mračna od jihu, celé se to točí jako nekonečný vír v zátoce Odry. Je plná travin, i to ukazuje na zvýšený stav vody v řece. Klacek, který se tu točil celé odpoledne už konečně někam odplaval, teď jeho místo zaujaly další plovoucí předměty.

 

Na nos mi sedla muška, ve větříku to nemá jednoduché. Vlastně jen díky němu teď můžu sedět na břehu, vnímat skoro suchý vlčí mák ve změti kamenů říčího břehu, zpěv ptáků, orezlé sloupy místa, kde možná v Lebusu přistávají velké lodě, a nekonečný proud. Upovídané Němce vystřídali jiní upovídaní Němci, i ti hned utíkají k dalšímu zákoutí řeky. Dlouhou dobu jsem se bál být sám se sebou, dnes si podobné chvíle vychutnávám. Tady, teď. U silného proudu řeky stejně jako jindy a jinde s těmi, kteří jsou mi tolik blízcí.

Havrany vystřídaly hrdličky a první pokus přivolat samičku vyladil i žabák. Pomalu slábne letový provoz nad řekou, ptáci už směřují do svých hnízdeček. Jen ti havrani, vůbec je nezajímá černo červeno žlutý hraniční sloup za mými zády ani ten bílo červený na opačném břehu řeky. Silný proud a hranice států, jak je to s mými osobními hranicemi? Citlivé téma, a padají i první kapky deště. Ryba se přišla podívat tam nahoru, šplouchlo to jak placatý kámen, kdyby do vody padal. A muší roj a rybář, mušky se tu trojčí hodnou chvíli a rybář se postavil do mého zorného pole. Je čas dolít sklenku, zavřít okna Malibu, uklidit židličku do garáže. I vítr to říká, jeho chladný závan. Dnes v noci bych se nemusel převalovat vedrem. Od řeky přichází osvěžení.

 

I další ráno vyjíždím na kole z Lebusu, podle mapy by mě měla provázet modrá značka, v krajině však cesty hýří více barvami. Moc mi pomáhá aplikace v chytrém telefonu, při troše pozornosti se nemůžu ztratit. Dojedu k jezerům pod vesnicí Hoherjesar, krátkým stoupáním mě vede hrubě dlážděná silnice tolik typická pro zapadlé vísky bývalé NDR. Pak projíždím rezervací hodně dlouhého jména nedaleko Tremplinu, horský bike tady přijde vhod. V zápalu pěkné jízdy i zapomínám na obrázky, tak alespoň ty u zaniklého mlýna. Cesta vede údolím zarostlých rybníčků, bažin a líného proudu potoka, u Tremlinského jezera se přece jen na chvilku ztrácím z vytýčené trasy. A lesích západně od Frankfurtu nad Odrou si to několikrát ještě zopakuji, o městské džungli nemluvě.

 

Frankfurt nad Odrou je po Lipsku druhou největší veletržní metropolí bývalé NDR, obchod tu díky říčnímu spojení Wroclawy s Štětína kvetl už v dávném středověku. Město bylo v roce 1430 dokonce na krátkou dobu členem slavné hanzy. I pozdější připojení k Braniborsku přineslo městu oživení, stálo na půli cesty mezi Poznaní a Berlínem. I já už jsem stál ve Frankfurtu na břehu Odry, tehdy jsme směřovali proti proudu řeky na jih. Dnes bych rád projel most do polské Slubice, do násilného poválečného uspořádání součásti Frankfurtu, poskytuje hezký pohled na zbytky historické části města. A pak už podél řeky šlapu poslední kilometry krásného výletu. Už se vidím v autě, když mi Odra připraví ještě dvě zkoušky mrštnosti.

 

Překrásná pastvina těsně u břehu řeky mi nejdřív nabízí neobvyklé záběry, pak však musím překonat zavodňovací kanál. Za obvyklého stavu je možná průjezdný i na kole, dnes brodím vodu do půlky stehen, těžký ebike vysoko nad hlavou. Pro velký úspěch si akci o pár set metrů dál s malou změnou zopakuji, brod je mělčí a pětinásobně delší. Pak ještě vyjedu nad zvýšený břeh a po hladké cyklostezce se vracím do Lebusu. Zkontroluji provozní dobu kavárny, rychle zabalím vše potřebné, stihnu ještě zmrzku, kávičku a pečivo v sousední pekárně a můžu přemýšlet o dalších dnech výletu. Věnuji je jiné významné německé řece Sprévě.

6/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace