Odkojeni Vltavou

Vltava, jaká to musela být krásná řeka před sto lety... už se naživo nikdy nedovíme. Dnes si můžeme jen při pohledech ze skalních vyhlídek domýšlet.

Z jara jsme se podél Vltavy toulali v okolí menší přehrady Kamýk, v zářiové dny jsme se zaměřili na Orlík. Jen jsme si ještě splatili malý dloužek. Zákrutu řeky pod Kamýkem lemují vysoké skály, na nich je v mapách vyznačena vyhlídka Lavička. Cesty sem nevedou, stráně pod vyhlídkou jsou zastavěny chatovou osadou, vstup sem zakázán však není. Útočiště na noc jsme našli na našem už oblíbeném místě u řeky 49°38´28.498"N, 14°15´20.412"E, ráno jsme přejeli před hospůdku ve Velké. Auto tu sice stojí mírně nakloněno, boční sklon však lednici v provozu nebrání.

K vyhlídce samotné jsme zkusili cestu podél Vltavy, končí u tábořiště horolezců a dál už stoupá jen úzká pěšinka vybavená varovnou tabulí. Chataři si nepřejí náš průchod jejich zahrádkami. Trochu jsme zariskovali, ve všední zářiový den by nám takový počin mohl projít. Sice se zadařilo, nicméně pocity jsme neprožívali pěkné. Procházeli jsme upravenou byť dnes opuštěnou zahrádkou těsně pod okny chatky. Když si představím, kolik lidí už tudy šlo před námi a vžiju se do role majitele objektu, nechoval bych se k příchozím jako k vítaným hostům. Lepší cesta je od Vltavy ještě pár set metrů po hlavní silnici a první zřetelnou asfaltovou uličkou odbočit doprava. A pak se vyhýbat vratům do zahrad, volit vždy tu užší variantu. Závěrečné metry před vstupem do lesa už vedou jen úzkou pěšinkou podél plotu, nikoho tu nerušíme. K úchvatnému výhledovému bodu vysoko nad řekou nás dovede ne příliš prochozená lesní stezka.

Další dobré místo pro nocleh v těsné blízkosti vody jsme našli na 49°36´43.308"N, 14°11´11.537"E v Solenici pod přehradní hrází, je tu klidněji než na odstavné ploše ve vsi. A hráz, když se neprotrhla dodnes, snad ještě jednu noc vydrží. Dojíždíme krátce po poledni, vytahuji z garáže kolo a vyjíždím na sice kratší, za to na kopce výživný okruh. Ze Solenice po silnici a zelené značce do Větrova, tam u rozcestníku na neznačnou vozovou cestu doprava. Místy klesá, místy stoupá, spolehlivě mě dovede až ke strmým schodům padajícím k vyhlídce na Solenickou podkovu. A ta je fascinující. Dívám se na vzedmutou hladinu přehrady Orlík, na zcela pravidelný meandr řeky hluboko pod mýma nohama, na okolní kopce, jimž vévodí Krchov s rozhlednou Milada.

Dalším vyhlídkovým bodem by měl být nedaleký vrch Bukovec, kam dojedu krkolomnou cestou po zelených a později žlutých značkách. Závěrečný úsek kolo tlačím do kopce a nakonec je nechám opřené o mladý stromek. Sem moc lidí nezabloudí, tak snad ani zloději elektrokol. Na kopci mou pozornost upoutá vojenská maringotka, nejspíš amatérská radiostanice, za výhledy musím trochu popojít. Nespatřím nic dramatického, přesto pohled na malebnou krajinu na pomezí středních a jižních Čech potěší. Následuje "prďáckej" sjezdík do Nepřejova a mírnější do Horní Líšnice, kde se napojím na cyklotrasu 302 do vesnice Smolotely. Pominu-li údolí Vltavy, dorazil jsem do nejzajímavější lokality na trase.

Krabicovitá místní hospoda, první hostinského věta "mám vlastně zavřeno". Na lavici pod industriální střechou vysedává trojice důchodců, po pivu by si dali něco ostřejšího. Sesypali drobné, ani tak to nevydalo na tři nejlevnější kořaličky. Chuť do řeči jim však nechybí, takže zhodnotíme schopnosti kola i moje vlastní a já se dozvím, kolikrát kdo z nich navštívil mé rodné město. Nakonec se i hostinský usměje. Hledám chátrající zdejší zámek, pak trochu oklikou vyjedu k poutnímu kostelu na Makové hoře a nakonec zastavím u seskupení skal zvaného Ďábelské lože. Na malém území spousty pozoruhodných míst. Další kombinací zelené a žluté, přes Bohostice se dostanu na hráz Orlíka, odkud už vidím na zaparkované auto. Večer dojíždí synek ve své miniaturní vestavbě VW T5. Pořádný důvod k oslavě, kdybychom všichni nebyli pátečně unavení. Naštěstí zítra je také den.

Po snídaní "v trávě" na sluníčku před auty přejíždíme do Orlíka (49°30´35.835"N, 14°9´58.396"E), tady si za 80,- Kč kupujeme celodenní stání a spěcháme do fronty na loď. I v září provozuje Orlická lodní společnost o víkendech plavby z Orlíka na Zvíkov a zpět. My zpět pojedeme na kolech, i když možná ne vždycky. Projdeme areálem hradu Zvíkova, pak mám vymyšlenu kombinaci cest mezi naučnou stezkou a červenou značkou. Obě se občas potkávají, občas míjejí, ta první věrně kopíruje břeh vodní nádrže, ta druhá se zdá být na kolech sjízdnější. Ani jedno však není zcela pravdou, občas jedeme lesem, občas po silnici, občas se s koly plahočíme čerstvě zdevastovanou pasekou nebo je tlačíme kopcem dolů uzounkou pěšinou vyšlapanou mezi pařezy v dvoumetrové trávě. Ani tak nám neunikne výhled na soutok Otavy s Vltavou, v jednom místě spíš omylem sjedeme do zátoky přehrady, jakémusi parkovišti hausbotů.

Poměrně nepříjemně nás překvapuje hustá zelená hmota vlnící se snad po celé rozloze přehrady. V zátoce jsou na kamenech patrné okraje nejspíš nějaké chemikálie, kterou se vodohospodáři snaží sinic zbavit. Kde asi soudruzi budovatelé přehrad udělali chybu? Snad si nemysleli, že by si řeka takové okovy, do kterých ji v padesátých letech uzamkly, nechala líbit. Zdá se to být běžná situace, nikde jsme nezaslechli hlas komentující zelenou a v zátokách ne úplně voňavou záplavu.

Nejhezčím místem výletu je Krkavčí skála na dohled Žďákovského mostu, vede sem nejprve sjízdnou úzkou cestou loukami a později lesem žlutá značka. Při okraji lesa je možné přespat v obytném autě, tak se nám tu líbilo, že jsme zůstali na dvě noci. První večer došlo na plánovaný "mejdan" se synkem, ke druhému jsme se sem vrátili po pěším výletě v okolí Jickovic.

Auto lze odložit na návsi, na souřadnicích 49°27´44.258"N, 14°12´9.859"E parkují lezci zdolávající okolní skály. I tady by bylo možné v autě přespat. Ze vsi odcházíme úzkou silničkou k osadě Varta, v její blízkosti je v mapě vyznačena vyhlídka. Přepychová vyhlídka, hladinu přehrady i hrad Zvíkov na protějším břehu máme jako na dlani. Červená ve směru "po proudu" spojuje několik podobných vyhlídkových skal, jak je tady tradicí, neustále stoupá a klesá. Chvíli kopíruje břeh u samé hladiny, jindy se šplhá na vysoké skály nad ní. Pochod je sice náročnější, stále je však na co se dívat.

V Jickovicích stojí hospoda, také taková ta industriálně socialisticko betonová. Čepuje tu Platan úžasný týpek, už jen tabule u silnice "kdo nás mine, žízní zhyne" nikomu nedovolí se nezastavit. Na výběr dvě jídla, třeba švestkové knedlíky nebo guláš slečny Klárky. Z reproduktoru vesele vyhrává rádio Country, vaří, obsluhuje a nejspíš se svou prací skvěle baví chlap jak hora v kraťasech a zástěře. Plnovous do copu, vlasy na ramena, kůže rukou hýřící barvami.

I kvůli němu jsem změnil plán posledního dne u Vltavy a prodloužil jsem krátký cyklovýlet na delší. Vyjížděli jsme z Kostelce nad Vltavou, původně jsme chtěli sjet ke Žďákovskému mostu a po jeho prohlídce se vrátit. To jsme zvládli už cestou autem, kolem mostu je k dispozici dostatek odstavných prostor. Tedy jsme z Kostelce vyrazili jihozápadně po úzké silnici a později lesní cestě, která se časem napojí na červenou značku. Její nástrahy jsme si vyzkoušeli včera na "vlastní nohy", tedy bereme za vděk širokou lesní cestou, která nás dovede k cyklotrase 7 a do zmiňovaných Jickovic. Líbí se mi okolní krajina, taková zapomenutá, ladná, nedávno sklizené pole, louka, les. Velmi mírně zvlněná.

Při guláši o kousek prodlužujeme naší cestu o návštěvu přírodní památky Sobědražský prales, je teplý, příjemný den a zpět do auta nás nic neláká. Ještě u rybníka Sobík chvíli posedíme a sledujeme vyskakující kapříky, to už jsme skoro u cíle dnešního výletu. Před odjezdem k domovu ještě do navigace zadám rozhlednu na Krchově nad hrází Orlíka a ukazuje se, že ji máme při cestě. Tušíme, že pondělní odpoledne nebude k návštěvě nejvhodnější čas, ale nelitujeme. Moc hezkými pohledy se s Vltavou a jejím přehradami a meandry loučíme i od úpatí rozhledny. A moc se těšíme na další setkání s řekou, snad někde výš proti proudu se živou řekou.

9/2020