Odhalení pravdy v Lisabonu

Blížíme se k Lisabonu, počasí se vylepšuje a nervozita v autě stoupá. Hanička si zatím potají hledá letenky do Prahy. Takhle nějak jsou prý utužovány partnerské vztahy na cestách.

"Víkendové" sídlo portugalských králů a v současnosti UNESCOm chráněné město Sintra posazené v kopcích nad Lisabonem se zdá být před karavanisty obrněné opravdu důkladně. Po několika marných pokusech dojet na vysněné parkování v lesích a přitom všem památkám na dosah bereme za vděk v aplikaci označenou plochou u hřbitova daleko od centra dění. Díky tomu se naučím využívat jinou aplikaci pro přivolání relativné levného dopravního prostředku, kterou Hanička už dávno ovládá. Později se toto řešení chaosu v Sintře ukáže jako velmi rozumné.

předchozí část: Kam obytkou dojet, abych potkal kamarády? 

Nás v tuto chvíli odváží cízí auto od toho našeho a jeho řidič nás vysadí přímo na náměstí před královským palácem. Mám pocit, že na vystoupení máme tři vteřiny, než dorazí nějaká ochranka nebo milice. Protože jsme při ranním odjezdu od moře znovu couvali "z úzkého" a protože jsme pevnost našich nervových soustav dále testovali při trojím hledání průjezdu k lesním parkovištím Sintry, první, co jsme ve městě vyhledali, byla kavárna a zmrzlinový pohár. Jen tak jsme dokázali ukočírovat vzájemně vyblázněné emoce, znovu se na sebe usmát a vyrazit k prohlídce toho nejzajímavějšího, co tohle vánoční lidské mraveniště nabízí.

 

Přiznávám, že z davů lidí na turisticky exponovaných místech nikdy nejsem nadšený, naštěstí si občas ještě dokážu uvědomit, že mám několik možností na výběr. Vstupné do královského paláce není zcela zanedbatelnou položkou zvláště v rozpočtu rodiny a zvláště v momentě, kdy na rodičovské peněženky číhají v těsné blízkosti stovky dalších pastí. Možná proto se v jeho místnostech ještě celkem dalo dýchat a interiéry jsou opravdu krásné, zvláště ty staršího data. Nábytku a zařízení tak, jak je známe z našich zámků, tady moc nenajdeme. Vzácnými druhy dřeva vykládané a malované stropy, gobelíny nebo obrovské azulejos (kachlemi znázorňujícími určitý obraz obložená třeba celá místnost) uvnitř a zajímavé výhledy z teras a zahrad vně jsou devizy, kterými naši pozornost palác udrží dost dlouhou dobu.

 

V mapách máme už z domova připravenu trasu, kterou bychom rádi prošli, abychom viděli v Sintře vše podstatné. Podle ní procházíme po upravených chodnících subtropickou vegetací hustě zarostlým parkem, protože míříme k maurskému hradu, strmě stoupáme. Trochu nás zaráží, jak málo lidí cestou potkáváme, vysvětlení se nám dostane záhy. Nejprve nějaké náznaky od protijdoucích, pak pokus o vysvětlení čehosi, čemu nerozumíme, a najednou stojíme před uzamčenou bránou ve dvou třetinách vystoupaného kopce. Až tady nám dává smysl, co nám pán chtěl sdělit. Že totiž pod bránou se lze podplazit a tak se dostat do areálu maurské pevnosti. Hanička to dá snadno, můj tělesný objem mi malinko stěžuje situaci, nic však bourat nemusíme ani vysazovat vrata z pantů. Pak začíná trochu dobrodružství, co když jsme tady v nějakém zákazu, baf. Lehké obavy námi vibrují, brzy se však připojíme k cestě plné dlouhých hadů z řad lidí a ty nás dovedou k pokladně, kde platíme vstupné do vrcholové části pevnosti.

 

Tady mě překvapil i počet lidí na hradbách, především pak ne příliš zabezpečené vrcholové partie, ze kterých pád do hloubky pod námi zvláště při dnešním počtu vyhýbajících se lidí by nebyl ničím zvláštním. Pro mě, kdo se vzdušných partií cest a výhledů obává celoživotně, dost "hustý" bobřík odvahy :-). Ovšem výhledy skvostné, zvláště na město a královský palác hluboko dole.

Poté co jsme prolezli vše pro mé strachy přijatelné, pochopili jsme všechny ty zábrany pro vjezd karavanů. Silnička k pevnosti strmě stoupající od centra Sintry byla totálně ucpaná přetíženými tuk-tuky, natěsno zaparkovanými osobními auty a mezi tím vším se jako sloni v porcelánu posunujícími autobusy. Všichni se šnečím tempem sunou k maurské pevnosti – veselé vánoce po lisabonsku.

 

Pro dvoudenní návštěvu Lisabonu jsme měli vybráno parkoviště u přístavu na řece, kolem které se vždy odehrávalo všechno důležité dění v hlavním městě. 38°42´7.823"N, -9°10´11.751"W na půli cesty mezi nejstarší částí města a Belémem proslulým překrásnou renesanční stavbou symbolicky opevněné věže, která roste přímo z vody. K ní jsme měli namířeno první den na kolech, trošičku jsem doufal, že dojedeme až k moři. Při široké cyklostezce se nám do cesty připletla příjemná venkovní hospůdka u malé maurské pevnosti a odolejte vábení poledních vůní. Navíc ten správný "lom", kde se Tejo stává Atlantikem, je na opačném břehu. Pomalu jsme se vraceli ulicemi trochu víc do vnitrozemí, hned od vody ulice stoupají do kopců a některých jsme nebyli ušetřeni ani my. Výhrou tato trasa sice úplně nebyla, míjeli jsme různé památky důrazněji nebo jen v pár slovech zmíněné v průvodci, k atmosféře nábřeží však bylo všude hodně daleko. Po něm jsme se nakonec potulovali téměř do tmy, na řece pendlovaly lodě různých velikostí, hospůdky "žily", hlavní dav vánočních turistů se ale tísnil kolem Belémské věže a jak jsme měli zjistit zítra, ve starém městě.

 

Ze všeho nejdřív jsme měli prožít dunivou noc. Tento jev se nějak stává moji noční můrou, hlavně při parkování v městských aglomeracích. A musím se přiznat, že se mi zatím nepodařilo najít vhodnou obranu. Někde zastavím v dobré víře klidného spánku a když bych před půlnocí pomalu usínal, odněkud se ozve v nočním tichu pronikavé tuc/tuc/tuc/tuc/tuc, před kterým není úniku. Nechci v žádném případě mládeži zábavu zazlívat, občas se dokážu ještě rozvzpomenout i na svou účast při podobných večírcích, jen jsem ráno rozlámaný, kruhy pod očima větší než účastníci mejdanu a nemám chuť k žádnému svému vyžití.

 

S nadějí, že dnešní noc už spíme jinde, a s mou osobní nadějí, že kolem porostou stromy místo dlažby a zdí, jsem se nějak vypotácel ráno z auta a ve společnosti nadšením sršící Haničky (protože ona má stará města ráda) jsme ulovili několik blízkých krabiček umístěných tady hráči mezinárodní známé hry. Pak už městskou ne zcela hromadnou dopravou do centra dění. Toto centrum překonalo všechna má očekávání. Káva na rynku předražená krát čtyři, přesto volnou židli nenajdeš, stoupání ke katedrále úzkou ulicí, kam se musejí vejít turisti, místní, tramvaj, auta a ještě další turisti a ještě další auta a tuk-tuky turisty očekávající. A také změť tak úzkých uliček, kam už se nevejde téměř nikdo a téměř nic, kam zajde jen mizivá část davu a ta se ještě rozmělní do barevného bludiště pestrých fasád, občasných azulejos a malých prostranstvích se stromy, lavičkami a nebo malými kavárničkami. Když se někde otevřou dveře do bytů v těch místech, slovo garsonka najednou dostává zcela jiný význam, než jaký známe z našich paneláků. Tady si lidé nevidí do oken, ale do očí. Některé prostory jsou honosnější, možná tu jejich movitější majitelé nacházejí svůj životní klid, který jak z ostrůvku uprostřed rozbouřeného moře všude vyzařuje. Jinde mají málo prostoru snad i na dřep, v takových místech se čas nejspíš zastavil už před dávnou dobou.

 

Stoupáme k nejznámějším vyhlídkám starého Lisabonu a atmosféra houstne. V ulicích kolem hradu chodí tolik lidí, že takhle nějak bych si představoval ranní špičku ve směsi stanic londýnského, moskevského a tokijského metra. A ta fronta ke vstupu na hrad... ani Hanička neprotestovala proti rychlému úprku do klidnějších částí čtvrti. K tomu se ještě blížil čas oběda. Jak to asi může vypadat, když je chlap hladový, nevyspalý, bolí ho nohy a ještě se mi pod ně pletou snad tisíce úplně cizích lidí :-), v takové chvíli se prostě už z principu fyzikálních zákonů nemůžeme shodnout na ničem...

 

Hanička je mi úžasnou partnerkou, hledání letadla domů nakonec vzdala. Obědovou hospůdku jsme také vybrali, k Malibátku jsme ve zdraví dorazili. Trochu jsme poklidili a připravili auto k cestě a vyjeli dál k jihu. K prvním kopečkům Serra Arrabida není z Lisabonu daleko, pláže pod nimi bývají v létě přecpané obyvateli hlavního města. Přes zimu je to prý úplně jiná, říká průvodce, a kolem vánoc zase trochu jiná, dodávme my. Chceme se podívat do jediného malého letoviska pod hradbou kopců, obytná auta tam však nesmějí. Naštěstí mezi křižovatkou odbočky do Portinho da Arrabida a definitivním zákazem cca na 38°28´13.062"N, -8°59´19.503"W parkují auta podél silnice už mimo asfalt a v zimě tady Malibu nikomu nepřekáží. Silnice je slepá a poslední restaurace dole u moře zavírá v deset, místo se tak ukazuje jako velmi příjemné a klidné k přenocování v obytném autě. Kolem rostou stromy a jediná zeď chrání sousední pozemek do výšky max metru:-). Za tichého soumraku se ještě jdeme podívat dolů do vesnice a k moři. I tady mají starou malou maurskou pevnost, ulička je v jednom místě tak úzká a tak strmá, že zákaz vjezdu obytným autům sem jen jejich řidičům ušetří zbytečné nervové vypětí. Parkovací plocha "na návsi" u restaurací je i v zimě navečer beznadějně zaplněná osobními auty. Unaveni po náročném dni vcházíme na dřevěnou terasu nad mořem jedné z hospůdek, večeři už dnes nepotřebujeme, na kávu nemáme chuť a tedy vítězí lahvinka plného portugalského červeného. I abstinent Hanička z něj něco usrkává, jen si tak potichu sledujeme postupující soumrak, posloucháme šplouchání vlnek a najednou je nám zase dobře.

 

Další den jsem se chtěl původně vrátit na hřebenovou silnici, abychom si užili nějaké výhledy na moře, Hanička však objevila možnost ulovit znovu krabičku z již výše zmíněné hry. Malinko jsem protáhl obličej, ale šel jsem, slibovala, že to bude někde u moře. Velmi brzy jsme zapadli do bujné vegetace, z cesty se stala uzounká pěšinka a v místě, kde poprvé chytrý telefon nahlásil "tady hledej", se vpravo kousíček nad námi ukázala nádherná jeskyňka s ještě hezčím výhledem na moře. Informaci stran krabičky jsme brzy vyhodnotili jako nesprávnou, musel jsem se usmát tomu, jak spletitými kouzly se člověk dostane někdy na tak nádherná místa. Chodník se schody ještě kousek pokračoval dolů a končil vchodem do mnohem rozlehlejší a evidentně často navštěvované jeskyně. Stojí tu malý otlářík obalený umělými květinami a svíčkami, bohužel, v nejtemnějších zákoutích páchnou lidské exkrementy. I tak je místo kouzelné, jeskynní portál ústí přímo na čáru přílivu. Krabičku jsme sice nenašli, hra nás však dovedla na překrásné místo, které na mě působilo jako balzám.

 

další pokračování: Silvestr budiž pestr v Sudoeste e Costa Vicentina

A ukázalo mi mou další pravdu. Za roky, kdy jezdím obytným autem, se snažím prostřídat města, turistické zajímavosti a pobyt s trochou pohybu v přírodě. Při cestě Portugalskem mi najednou příroda tolik chybí, v poměru s tím ostatním vnímám, jak jí mám v plánu cesty málo. Když zasáhne počasí, v reálném životě pak ještě méně. Lisabon, Porto a další města vlastně navštěvuji, protože přece je nemůžu minout, když už jsem v tom Portugalsku a ono je to zapsané v tom UNESCO. A pak je tady Hanička, musím to udělat přece i pro ni.... Města, památky, hrady, je to zajímavé a hezké, přesto, něco mi CHYBÍ. I proto jsem nervozní. A Hanička je také nervozní, protože chodí, kam chci já, abychom chodili. Když už jsme sem přece jeli... A tak si jeden druhému plníme přání, o jejichž plnění ten druhý vlastně ani moc nestojí... Určitě to trochu můžeme změnit v následujících dnech a sledovat děje, vnímat pravdu tam uvnitř. Cesta k takovému vyladění se na sebe navzájem je ještě dlouhá a my už naštěstí oba víme, že pro nás existuje. Rozlehlý přírodní park Sudoeste e Costa Vicentina nám k přiblížení se k takovému cíli poskytne řadu příležitostí.

12/2019

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace