Od Elbe stoupají Krušky zvolna

Od saské strany, kde Labe už nese germánské jméno, stoupají svahy Krušných hor zvolna. Dokonce tak zvolna, že už v dobách počátků železnic tady lidé dráhy pro vláčky stavěli. Kde dnes vláčky nesupí, jsou zřizovány cyklostezky po tělesech bývalých železnic. Ta dnes pro mě začíná v Colmnitz.

Na 50°55´17.449"N, 13°28´37.007"E na okraji obce lze na improvizovaném parkovišti pod dráty vysokého napětí v autě přenocovat, já jsem si poodjel pár desítek metrů vedle na velmi příjemný plácek v rozšíření dlážděné cesty. Vstával jsem neočekávaně brzy, ranní "vylezení" z auta a pár kroků na čerstvém vzduchu, sluníčku a v probouzejícím se dni byl top zážitek "na začátek". Asi za další dvě hodinky skládám kolo a vyrážím na výlet, jakého původu je cyklostezka hlásí hned na začátku torzo kolejnic bývalé železnice.

 

Trasa mírně stoupá, už asi po kilometru odbočuji krátkým sjezdem, mapa hlásí "zříceninu", pozůstatky Scheumannova dvora na okraji Colmnitz. Místo je hezky upravené a poskytuje omezený výhled do mělkého údolí a na část vesnice. Odtud se už potok pojmenovaný po vesnici zařezává do poměrně hlubokého údolí, ve stráni nad ním byla vedena železnice. Nejdramatičtějším stavebním prvkem je tu nejspíš stavbaři obnažená skalní stěna, jejíž původní tvar musel ustoupit kolejím, větší atrakce mě čeká v nedalekém Naundorfu.

 

Hned na okraji obce se mi moc líbí výhledy na táhlé oblé kopce v okolí, uprostřed vesnice přejíždím přes dochovalý železniční viadukt. Za ním cyklostezka na chvíli končí, dál si musím vystačit s modře značenou turistickou cestou údolím říčky Bobritzsch, koleje tady už dříve nahradila kvalitní polní cesta. Železniční historii připomíná pěkně zrekonstruované "nádraží" ve Falkenbergu, líbí se mi i "zátiší" se starým kamenným mostem a domem v jeho těsné blízkosti. Bývalá trať i současná cyklostezka stále vedená po pěkné polní cestě odtud třemi dlouhými oblouky stoupá do vesnice Niederschöna.

 

Tady "železniční trať" opouštím, ještě přes kopec šplhám na horní okraj Hetzdorfu, pak se dlouhou vesnicí spouštím po místní asfaltce do Grundu, nejníže položeného místa dnešního výletu. Stoupání po cyklotrase do Spechthausenu je na rozcestí avizováno jako náročné, dokonce zde němečtí značkaři osadili tabuli s hodnotami průměrného i nejvyššího sklonu cesty. Mně by se spíš hodila tabule s upozorněním na lom s pěknou odlučností sopečných hornin, sloupky ve svém řazení hodně připomínají střed a paprsky slunce. Tuto zajímavost jsem neminul jen díky své až buldočí vytrvalosti ve vyhledávání každé přírodní či kulturní zajímavosti cestou.

 

Další lokalitou podobného typu je lom pod vrchem Ascherhübel, vede k němu zelená značka cestou sice uzší, ale dobře na kole sjízdnou. V hustém porostu kryjícím následky těžby prosvítá hladina jezírka, jinde jsou k vidění odhalené stěny lomu a nevyužitá vytěžená hornina. Dá se tu odpočinout na několika lavičkách nebo i v krytém přístřešku. Červenou značkou rovnou jako přímka pravítka se pak nechávám dovést k silnici, před její první zatáčkou uhýbám vpravo na modrou svatojakubskou cestu a po ní přijíždím do Grillenburgu. Vesnici vévodí lovecký zámeček postavený na poloostrově mezi rybníky, sice trochu zanedbaný, přesto pěkný areál lze projet na kole. Na zelenou značku se napojím na okraji nejjižnější z vodních ploch. Vede po lesních cestách k nádraží v Klingenbergu, tam se musím vymotat z nové a zčásti i průmyslové zástavby na žlutou značku a z ní včas odbočit vlevo na neznačnou lesní cestu, ta mě dovede zpět k autu.

 

Následující den chci postoupit hlouběji do hor, hlavním cílem je top výhledový kopec Kahleberg nad hornickým městem Altenberg nedaleko hraničního přechodu Cínovec. A výchozím místem horská vesnička Schellerhau, na 50°46´6.02"S, 13°41´43.44"V jsem našel v mapách nevyznačené parkoviště za 6 EUR na 24 hodin s krásným výhledem do údolí říčky Rote Weisseritz. Podvečerní tichá atmosféra mě jen naladila na následující slunečný den, chvíli před setměním mi dobrou noc přišel popřát srnec samotář užívající si hojnost potravy na okolních loukách.

Ráno znovu na kole vyjíždím po silnici směrem k Altenbergu, ale už v první zatáčce uhýbám vpravo na luční cestu označenou zelenou a žlutou značkou. Vyjíždím ne dlouhým stoupáním a ocitám se přesně na místě, která v Krušných horách už mnoho let hledám, úspěšně nacházím a z celého srdce miluji. Dlouhý táhlý travnatý hřeben s minimálními výškovými rozdíly poskytuje maximální výhledy na podobné pláně do širokého okolí. Ujedu sotva jeden kilometr, ale třikrát zastavuji na fotky a kochání se okolím. Napříč rozlehlou loukou kráčí postava muže oblečeného do starých tmavých montérek a snad ještě starší zašlé kamizoly s dřevěnou bedýnkou zavěšenou na rameni, ošuntělý děravý širák na hlavě. Jeho zjev ve mně zcela přesně naplňuje představu podivínů sbírajících zmije někdy před sto padesáti lety na pláních šumavských.

 

Hřeben západně od Schellerhau dosahuje nadmořské výšky okolo 800 metrů a já po něm jedu střídavě loukami, mezi řídkými remízky i kousek smrkovým lesem až k vyhlídce Stephanshöhe. Výhled odtud je sice trochu omezený, přesto nádherný, na lavičce posedím pár desítek minut. Pozoruji kamenné moře končící těsně u mých nohou i vzdálené hřebeny nad českou pohraniční vesnicí Moldava. Pak se kousek vracím k zelené značce, sjíždím po ní zpět do vesnice, abych znovu šplhal na další vyhlídku tentokrát na východní okraj luk. Místo s lavicemi a stolem je příhodně pojmenováno Schellerhaublick, vesnička schovaná v údolí se tady předvádí v celé své kráse i s horskými kulisami. Úzkou asfaltkou odtud sjíždím do údolí říčky Rote Weisseritz, neznačená kořeny stromů hrbolatá pěšina proti jejímu proudu je dnes jedním ze dvou špatně sjízdných úseků. Záchranu mi poskytne až úzká lávka stlučená z tenkých kmínků smrků, další zelená značka mě však odvádí od nesmírně malebných zákoutí horského toku k asfaltce do Altenbergu.

 

Po ní jedu sotva kilometr, abych se setkal se žlutou rovnou jako přímka v geometrii, sice mírně za to soustavně stoupající. Jednoznačný signál, blížím se k nejvyššímu bodu dnešního výletu, ještě přejet širokou hlavní silnici spojující Altenberg s dalšími krušnohorskými vesnicemi na hřebeni. Ještě odbočit prudce doprava a vystoupat opravdu strmý kopec společně s modrou a červenou, ještě se rozhodnout, kterou ze dvou možností zvolím k výjezdu na vyhlídku a k občerstvovacímu stánku na Kahlebergu. Tady jsou všechny lavičky obsazeny kochajícími se saskými pěšími turisty, imbiss nemá o zákazníky nouzi. Také se na místě zdržím poměrně dlouhou dobu, je hodně se na co dívat a co fotit. Rozhodnutí objet podlouhlou vrcholovou plošinu po velmi kamenité stezce nepatří mezi ta nejšťastnější, většinu vzdálenosti kolo vedu a zakopávám při tom o nesčetné množství balvanů všech tvarů a rozměrů. Až závěr stezky se stává bahnitým, ale to už vyjíždím na zpevněnou cestu, po které jsem ke Kahlebergu vystoupal. Teď drahocenné výškové metry ztrácím sjezdem k rybníku Wüster Teich vybudovanému jako všechny jemu podobné ve středověku, kdy lidé potřebovali shromažďovat vodu k pohonu důlních "strojů" a zařízení ke zpracování rud. Dnes i Wüster Teich moc hezky zpestřuje pohledy na horskou krajinu.

 

Modrou a později červenou značkou po zpevněné cestě se nechávám vést do těsné blízkosti české hranice, k ní vede stezka jako kdyby vyšlapaná pašeráky, hrbatá, bažinatá a úzká. Přímo na hranici se láme vpravo a brzy mě "vyplyvne" na české zpevněné cestě klesající údolím Rašelinového potoka. Sjezd svádí k rychlejší jízdě, nechci však přehlédnout lávku zpět na saskou stranu, tam někde stojí poslední domy horské vesnice Rehenburg. Do jejího centra dojedu pozdějí, nejdřív chci vyjet ještě na jeden vrchol. Modrá a červená značka stoupá úbočím Hemmschuhu až k silničnímu hraničnímu přechodu na Horní Moldavě, tady otáčím prudce vpravo a neznačenou cestou pomalu šlapu až na vrchol 846 metrů nad mořem. Svah od Rehenburgu je mnohem strmější a delší, proto je v zimě využíván jako lyžařské středisko. Také sjíždím dolů nejprve po sjezdovce, pak využívám méně strmou vozovou cestu lesem. V centru vesnice mě zajímá rozlehlá dřevěná stavba loveckého zámečku, po silnici vyjedu až k němu, ale do areálu se nedostanu, probíhají tady práce na rekonstrukci.

 

Nenechám si však utéct další vyhlídkový bod v místě, kde se k silnici připojí zelená značka, celé údolí mám odtud jako na dlani. Chvíli odpočívám, pak se dopouštím chyby, kterou bych bez elektro přípomoci považoval za fatální. Abych se vyhnul ani ne dvou kilometrům jízdy po frekventované asfaltce, sjíždím prudkým kopcem zpět dolů do vesnice a ještě prudším vyjíždím nahoru do míst, kde stačilo ze silnice uhnout vlevo bez námahy fyzické i elektrické. Má varianta cesty nepřinesla ani žádné estetické zážitky, na druhou stranu jsem si tento výstřelek "odnesl" sám a nikdo další se mnou "netrpěl", a třeba budu příště obezřetnější. Z vrcholu mého přidaného stoupání mě už lesní neznačená zpevněná cesta dovede až ke žluté značce na hranici lesa nad Schellerhau, sjet po ní k autu je jen na pár desítek vteřin.

 

U auta pokorně poděkuji za všechny přenádherné pohledy a zážitky z cestování na kole po této pro mě nově objevené části saských Erzgebirge, složím kolo do garáže a vyrážím vstříc oslavě čarodejnic v mé domovské vísce. Ta byla sice z důvodu silného větru odložena až na další víkend, a já byl tak plný všech vjemů z výletu, že mi odklad ani malinko nevadil.

4/2024

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace