Obytňákem do pražských sídlišť

Před pár týdny jsme potřebovali být den v Praze, uprostřed jednoho z proslulých krabicovitých sídlišť. Chvíli jsme dumali, jak z takové povinnosti vyrobit výlet obytňákem. V neděli večer cestou domů už jsem se jen radostně podivoval, jak pěkné dva dny jsme i při této zvláštní příležitosti v obytném autě prožili.

Pátek ještě není víkend, ať jedeme kamkoliv, snažíme se vždy vyjíždět večer. Aby další den už byl celý výletový. Hanička poslední roky prožila v Milovicích a my tam měli v sobotu ráno vyzvednout její mamku cestou na Prahu. Události se na mě hrnuly jak před buldozerem, nejdříve jsem se setkal s jejím bývalým partnerem, pak mi ukázala, kde dlouho žila a nakonec jsme zaparkovali a usnuli někde v okolí bývalého letiště Mladá. Zážitky nikolivěk turistické, za to poměrně intenzivní :-).

 

Ráno jsem obě ženy vysadil na Chodově, sám jsem popojel ještě kousek k Hostivařské přehradě a tam v jedné z bočních ulic zaparkoval. Tušil jsem, "co s načatým večerem", ještě pořád jsem však věci vnímal jako z nouze ctnost. Obul jsem pohorky, nasadil batoh a vyrazil, venku už byl v plném proudu jeden z krásných slunečních dní. Propletl jsem se mezi staršími paneláky a mezi ještě holými keři jsem sešel k hrázi Hostivařské přehrady. Podél ní vede červená turistická značka, nahoře na prudkém kopci kdysi stávalo pravěké hradiště. Hodně lidí využívalo hezký den k procházkám, trochu jsem si v turistické výstroji připadal jak z jiného světa. Ale vynechat místo prastarého osídlení?

 

Uprostřed náhorní plošiny v altánku jsem našel pěkný model a mohl si udělat představu, jak to tady mohlo před tisíciletími vypadat. Současně při pohledu na hustou zástavbu hlavního města nebo dolů na tichou hladinu přehrady jsem se musel usmát při představě, co by na dnešní dění řekli obyvatelé té hliněné "pevnosti". Raději jsem se vrátil dolů a vyrazil po břehu přehrady od hráze k jejímu počátku. I když jsem potkával hodně lidí a šlapal po asfaltu, nebyla to nepříjemná cesta, voda je vždy v přírodě zpestřením pohledů, hlavní město nevyjímaje.

 

Jak jsem se blížil k Petrovicím, lidí ubývalo a u jezu v místě, kde Botič začíná tvořit přehradu, už jsem zůstal sám. Prosmekl jsem se částí, kde ještě panuje vesnický způsob, přestože už je původní zástavba součástí rozšiřujícího se města, a vstoupil do údolí Botiče. Tady jsem si vzpomněl na článek, který jsem o legendárním pražském potoce četl před mnoha desítkami let v časopise Turista na cestu, tehdy jedním ze dvou "cestovatelských" na českém trhu. Hlavou mi běžel jak obsah toho povídání, už tehdy jsem potok zaznamenal jakou případný cíl výletu a překvapily mě autorovy věty o přírodě, kterou jsem najednou procházel dnes. A také jsem si připomněl, jak jsem na to, abych si mohl časopis předplatit, čekal tři roky. Odkroutil jsem si mezi tím vojnu....

 

Procházel jsem krásným pomalu se zelenajícím údolím, potok tudy spěchá k Vltavě v několika souběžných korytech. Kdyby mě sem někdo vysadil a řekl mi, že jsem v Praze, věřil bych mu stejně málo jako politické straně. A není to záležitost několika stovek metrů. Botič tady meandruje v mělkém zástavby prostém údolí, kterým prochází červená turistická značka. Jen v Křeslicích na chvíli opouštím tok potoka, abych se rozhlédl z vyhlídky k ne příliš vzdálenému okraji Prahy, pak zase přírodou až k Újezdu. Touto vesnicí musím projít, abych se dostal k Milíčovskému lesu, také ostrůvek přírody uprostřed městské zástavby. Přírodní památka Milíčovský les a rybníky už ve svém názvu ukazuje, co je tady k vidění. I zdejší cesty obyvatelé hlavního města využívají k procházkám, jen to není tak intenzivní jako u Hostivařské přehrady.

 

Obešel jsem všechny rybníky, i ty mimo území rezervace, prošel jsem kolem stájí, kde chová koně pražská městská policie a najednou jsem stál u auta. Z nouze se vyklubalo krásných a velmi příjemných pár hodin pobytu v přírodě i poznání nových míst. Hanička mezi tím pomohla, s čím bylo potřeba pomoci. Na noc jsme se uchýlili na 50°2´27.949"N, 14°31´44.865"E, parkoviště u přehrady. Kdesi z parku se sice ozývaly zvuky probíhajícícho mejdanu, ty však nečekaně brzy ustaly a my jsme prožili tichou a klidnou noc.

 

Hanička miluje Prahu, prožila tu významnou část svého života a ráda se zvláště do historických míst vrací. Proto mi na neděli "naordinovala" Vyšehrad. Auto jsme nechali na jednom z okrajových parkovišť sídliště a metrem dojeli k památnému místu. Pěkně jsme tady všechno dostupné obešli, vychutnali jsme si výhledy na Prahu i na Vltavu a k Brdům. Ano, i tam někam se chci příště vypravit, hlásilo mi moje srdéčko, dnešní procházka mě však ani málo neurazila. V časném odpoledni jsme ještě obešli místa pro Haničku památná, kde si hrála jako dítě, kam chodila do školy. Každý si neseme v sobě nějaké vzpomínky a mě v tu chvíli vůbec nepřišlo nudné podívat se do těch ze života mé partnerky. I když se exkurze odehrála v kulisách městského panelovaného sídliště.

 

není daleko do: Za zlatem a za vodou

Jasně, cestou domů jsme se shodli, že příště už zase raději vyrazíme někam opravdu do přírody, na výlet. A také jsme se shodli, že z víkendu, který se zdál být z hlediska výletů obytňákem zcela ztracený, jsme si dokázali udělat víkend příjemně prožitý. Obytné auto, jako už mnohokrát, nám v tomto počínání svými možnostmi hodně pomohlo.

2/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace