Obytňákem do historie Jizerských hor - Černá Studnice

Vyjet obytným vozem k rozhledně na Černé Studnici (50°42´43.102"N, 15°14´0.986"E) rozhodně nikomu nedoporučuji, kdo se však odváží třeba některý všední červnový podvečer, projede možná úzkou silničkou až k rozhledně a najde pro auto rovný plácek na miniaturním parkovišti.

Potom se dotyčný může vydat na cestu lesy hledat staré i nové pomníčky, žulové skalní věže nebo památky na nejstarší historii sklářství v Jizerských horách. Právě takovým podvečerem nejdelších dní jsem vyrazil do hustých smrkových lesů nejjižnější části Jizerek. Asfaltkou dolů ke vsi, brzy jsem odbočil do lesa a cestu si zkusil zkrátit. Klopýtal jsem přes klacky a kameny, pokud to jen trochu šlo, použil jsem pěšinku vyšlapanou lesní zvěří.

 

Hledal jsem pomníček Vladimíra Pemla a snad až příliš jsem se vžil do posledních chvil jeho života. Devatenáctiletý mladík poslední lednový den roku 1976 cosi slavil s přáteli v restauraci pod rozhlednou, kam přijeli na běžkách. Po opuštění chaty zjistil, že mu na lyžích někdo odcizil pružinky vázání a že musí jít do Tanvaldu pěšky. Jeho kamarádi mu vzali nepoužitelné lyže a všichni se vydali do tmy. Vladimír se nejpíš cestou rozmyslel a vydal se lesem přímo dolů do vesnice, kterých je pod hřebenem několik. Znal to tady, měl v jedné z nich blízké příbuzné. Kamarádi ho našli podle stop až další den dopoledne, to chlapec ještě žil, nebyl však při smyslech. Nezachránil ho ani okamžitý transport do liberecké nemocnice.

 

Ještěže má cesta je výrazně jednodušší, je teplo, ještě svítí sluníčko, nepotácím se tmou. A můžu se bezpečně orientovat podle mapy stažené do chytrého telefonu. Pomníčky jsou zde většinou vyznačeny, i když některé ne zcela přesně. Když jsem byl kluk tak na přelomu základní a střední školy, hledali jsme jizerskohorské pomníčky s kamarády podle velmi nepřesného popisu a papírové mapy velkého měřítka, často jsme běhali po lesích hodiny a kýžený křížek jsme ani pak nenašli.

 

Ještě kousek níž pod hřebenem hledám další kříž, tentokrát Jana Votruby, který také v lesích umrzl, stalo se to však poměrně nedávno. V zimě 1999 pražský mladík zřejmě podcenil horskou zimu a vybavení do ní. Úplně jinou atmosférou dýchá památník staré sklárny na rozcestí Prostřední cesty se zeleně značenou Beranskou, připomíná už v roce 1558 založenou sklářskou huť, která využívala zdejší lesy a na čistý křemen bohatý písek potoka. Ves kolem této sklárny vzniklá dodnes nese jmého Huť, historie sklárny a tehdejší poměry jsou popsány na tabuli vedle památníku.

 

K nejstaršímu pomníčku dnešní procházky musím vystoupat zpět na černostudniční hřeben kolem hospůdky a penzionu na Beranech. V roce 1875 se zastřelil v nejjižnější části Čertových kamenů lesník Huschek, na paměť této tragedie někdo do stěny vyryl malý křížek, iniciály a datum. Právě zapadalo slunce, když jsem na tom místě stál a v jeho posledních paprsích jsem se ptal, co mohlo jistě silného muže dovést k sebevraždě. V představách se mi vybavil ponurý sychravý den počínající zimy, příjemný teplý čas zdá se být v nedohlednu, k osudnému výstřelu došlo 24. listopadu....

 

Kolem skalních seskupení na Černostudničním hřebeni prochází červená značka, některé jsou dobrými horolezeckými terény. Na vysoké Köglerově skále si postavil doupě "lupič" jedna z nejtragičtějších postaviček jizerskohorského loupežnictví. Kögler jistě nebyl žádný svatý, "přivydělával" si kapesními krádežemi a drobnými vloupáními. Brzy byl policií polapen a uvězněn, a ačkoliv chtěl po propuštění "sekat dobrotu", policejní šikana, zákaz zdržovat se ve městě, kde žila jeho rodina, neustálý dohled i v nočních hodinách, dokonce i prý velmi neuctivé chování policie k jeho manželce vyústilo v jeho rozhodnutí vykonat to, za co byl už předem trestán. Koupil si pistoli a stal se loupežníkem. Jeho kariéra však nebyla slavná, všechny Köglerovy pokusy skončily lupičovým útěkem v lepším případě, pořádným výpraskem v tom horším. Proto Kögler odešel do zahraničí a po nějaké době se stal členem cizinecké legie. Tam však neudržel za zuby své tajemství a byl "doručen" před jablonecký soud. Tehdy mu policie "přišila" všechny nevyřešené případy a přestože obžalobě nikdo z místních nevěřil, povedený "lupič" byl odsouzen ke smrti oběšením. Pravda, měl na svědomí dva lidské životy, střílel však vždy až ve chvíli, kdy se na něj jeho "oběti" vrhly a mlátily ho hlava nehlava...

 

Obešel jsem celou Köglerovu skálu, je tam vyšlapáno mnoho pěšinek nejspíš od skálolezců. Místo, kde jeho chatrč stávala, je prý patrné, ale já ho ani nehledal. Spíš jsem přemýšlel nad různými lidskými osudy, nad často nesmyslnými příkazy státní mašinerie, nad posledními paprsky sluníčka a nad počínajícím létem. Představil jsem si nedaleký Jablonec konce 19. století a nešťastného chlapa v jeho ulicích. Hned vedle Köglerovy skály se vypíná další, nese název kladívko a každý, kdo pod ní stojí, tomu názvu rozumí. Málokdo však najde další do sousední nevysoké žulové stěnky hrubě vytesaný nápis. 1947 Ivan. Vytesal ho tam 11. srpna 1947 lesní praktikant Ivan Karpíšek a den na to se zastřelil u již zmiňovaného památníku staré sklárny. Už se nikdo nedozví, co stálo za hrůzným činem sedmnáctiletého mladíka, jeho portrét lze prý najít na pomníku hřbitova v nedaleké Zásadě.

 

Možná jsou smutné tyto památky na dávný život v Jizerských horách, stejně jako dokáží být smutné a zádumčivé ty táhlé hustě zalesněné kopce. I tak si rád, zvláště v prosluněných dnech, kdy je ponurá atmosféra alespoň trochu eliminována krásou okolní přírody, zajdu pár takových míst pro sebe objevit. Třeba i proto, abych si uvědomil, jak se sám mám dobře. Od prazvláštní prosté rytiny mě k autu čeká jen pár set metrů pohodlné lesní cesty a "doma" v autě všechno, co potřebuji ke spokojenému životu. A navíc jeden velký bonus. Má úžasná partnerka Hanička věděla, kde se dnes toulám, kamennou věž jedné z nejhezčích jizerskohorských rozhleden vídáme denně při odjezdu z domu. Sama měla ten večer nějaké jí milé aktivity, nic jsme si neslíbili. Jak jsem se blížil k autu, pochopil jsem, dnes večer mám rande s úžasnou a nádhernou ženou. Ne zcela očekávané, o to milejší. Přesně takové, jaké si mé podvečerní putování lesy pod Černou Studnicí podvědomě přálo.

6/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace