Není každý den posvícení na Radhošti
Jak nemám vůbec rád velká srocení karavanistů, sem jsme se zlákat nechali. Kamarád Tomáš "Hroch" pořádá každým rokem koncem jara setkání lidí jeho srdci blízkých na své zahradě nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm.
Přijeli jsme o den později, než většina účastníků, už při vjezdu do brány se ve mně pocity vařili jak v hrnci plném páry. Posádek jak na mezinárodním karavanistickém srazu, někteří staří známí, pár lidí, které vnímám ze sociálních sítí a rád bych se s nimi setkal. A pak spousty dalších a dalších aut, lidí, dětí, zájmů, nálad, potřeb. Je to všude a je toho moc. Nemůžu ani nechci utíkat, radost z přítomnosti starých přátel se střídá s tísní a pochybnostmi, zda sem vůbec patřím. Úžasná setkání i stres ze všech těch neznámých. Vnitřní zmatek v tom jak se chovat...
není daleko do : Fulnek začíná na F
Těším na zítřejší výlet na kolech, v přírodě jsem víc doma. Cílem jsou Pustevny, jede snad 40 lidí, zpočátku vnímám nádherné výhledy na Veporské vrchy a jejich nejvyšší Javorník s chatou a rozhlednou na vrcholu. Hanička, snad jako kdybychom se celá ta léta bez sebe hledali, zkouší stačit těm "vyježděným" i těm na elektrokolech, už jen k úpatí hlavního stoupání je to dost do kopce. Výsledkem je její náhlý vnitřní chaos a panika z vyčerpání. Na rozdíl ode mě už ví, jak s takovým stavem zacházet, lehne si do trávy a dýchá. Hlavní peleton se ztrácí v dáli a ve výši. Moje srdíčko chce zůstat u milé duše, ego se žene za ostatními, z toho pramení má nervozita, naštěstí i v ní nacházím své místo.
S Hani se rozloučíme kousek od dolní stanice lanovky, tady už vím, že jí nic nehrozí a mně nic neujede. Sejdeme se na Pustevnách. Pomalu po silničce a cyklotrase vyjíždím do hlavního stoupání. Haničku láká stezka v korunách stromů, já v té stavbě vidím ziskuchtivost určité skupiny lidí na úkor přírody, a hyzdič krajiny. Tváří se to jako úžasný nástroj k poznání lesa a jeho zákonů, jen pro něj si sem nikdo nechodí. Jako by to pro většinu návštěvníků byla senzace, zážitek, adrenalin. Kdyby někdo postavil stezku po střeše velkého nákupního centra, věřím ve stejnou návštěvnost stejné sorty "turistů". Nicméně svůj názor nikomu nevnucuji, udělalo by mi velkou radost, kdyby byl od pravdy co nejdál.
A samotné Pustevny? Vyjel jsem si ten kopec ve svém tempu, nad sjezdovkou zkusil fotografii Radhoště. Nepříjde mi zcela zdařilá, ve výběru přesto své místo má, tady ještě zůstala příroda alespoň ve zploštělé podobě – díky sjezdovce výhled, nicméně ta sem také nepatří.... Dojel jsem k hospůdce u konečné stanice lanovky, jedné z mnoha v tom přeplněném lidském mraveništi, mnozí účastníci "našeho zájezdu" už si tu objednávali a spolem se veselili. Nejspíš jsem vypadal málo zdrchaně, kdosi mě začal přesvědčovat o mém podvodu stran výjezdu na kopec. Těšil jsem se na společný oběd s Haničkou, tím jsem ještě méně zapadal do skupiny, neměl jsem potřebu si teď něco kupovat. Domluvil jsem ještě s vrchním Hrochem náčelníkem možnosti dalšího pokračování cesty a upřímně jsem si oddechl, když se všichni vydali za svými hodnotami.
Po Hani návratu a vytouženém obědě jsme se dohodli na prodloužení výletu o cestu na Radhošť. Obrnili jsme se vydatnou dávkou trpělivosti a odolnosti proti davům proudícím po naštěstí široké cestě a vyrazili, nejprve ke slavné soše Radegasta. Pochopitelně kolem pro nás nevkusných stánků a přeplněných parkovišť motorizovaných. Davy naštěstí postupně přece jen trochu prořídly, na samotném vrcholu bájného kopce jsme dokonce vystihli krátkou chvíli pro fotku téměř bez lidí.
Po návratu na Pustevny jsme se nějak propletli mezi komercí, ještě jsem chtěl spatřit alespoň jednu stavbu legendárního architekta Jurkoviče. Už byla dokončena po jakémsi požáru (vypustil jsem ze života sdělovací prostředky, tedy se omlouvám za neznalost) a její barvy i tvary se mi moc líbily. Jen jsem nějak podprahově cítil, jak všechny ty okolní nesmysly jedinou krásu lokality vytlačují na periferii zájmu. Ještěže hned za budovou na první pohled zvláštní vstupuje zelená značka a cyklotrasa do lesa, jak mávnutím proutku je ticho a klid na úbočí Tanečnice. Překročíme beskydskou hřebenovku, pak už cyklotrasa kopíruje silničku k parkovišti pod lanovkou na Pustevny.
Poznámka: mapka počítá s parkováním u lanovky, naše trasa byla mírně prodloužena do podhůří.
Můj vztah ke karavanistickým srazům čítajícím více než čtyři posádky? Musím Hrochovi upřímně poděkovat za jeho pozvání a možnost zúčastnit se. Všichni ti lidi tam byli nejspíš úžasní, jen já jsem to nedokázal rozpoznat, topil jsem se ve svých nepříjejmných pocitech tísně. Asi nejsem seznamovací typ. Jak moc rád bych se s každou jednou až dvěma posádkami potkal postupně. Jak moc rád bych si s každým, opravdu s každým, v klidu, třeba i potichu popovídal. Přesně stejně moc chápu lidi, kteří se rádi sdružují a vyhledávají podobné akce, ač sám mezi ně nejspíš nepatřím.
Děkuji Ti Hrochu, děkuji Ti Radhošti, děkuji Ti Haničko :-), umožnili jste mi poznat další kousek sebe sama, posunout se trošku v odhalování mých pocitů a pravých priorit. Jak toužím po setkáních s fajn kamarády na cestách a jak si sám bráním nějaké potkat. Jak miluji tichou horskou přírodu a jak se rád vyhnu třeba i kultovním místům, pokud mají být zasažena turistickým "morem". Jak vůbec nejsem karavanistou, když netoužím po "bydlení" v obytném autě, po jeho vylepšování satelitem, troubou či jinými pro někoho "nezbytnostmi" nebo po sdružování se "s druhy ve zbrani". Jaký význam má pro mě poznávání krajů, pobyt v neporušené přírodě, daleké výhledy, západy slunce, šum lesa nebo vody. Jak mě nepřítomnost přátel karavanistů na našich výletech i v životě chybí, přesto jak mě při cestách přítomnost pouze mé úžasné partnerky a nikoho dalšího naplňuje pocity svobody a volnosti. A jak mi ona a život v obytném autě pomáhá všechny tyto pocity prožívat.
Děkuji za víkend pro mě těžký, náročný a poučný.... .
6/2019
Ukázat na mapě | Vladi Štekr
Komentáře
Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!