Německá alpská silnice - Chiemgauské Alpy

Po celodenním dešti vyhlížíme první večerní sluneční paprsky pod pyramidou skalnatého Rauschbergu a těšíme se zítřejší výhledy z vrcholu. Přesunuli jsme se do Chiemgauských Alp.

 

Přemýšleli jsme také o návštěvě Chiemsee, rozlehlého jezera pod horami, na jednom z jeho ostrůvků si jakýsi bavorský vládce nechal postavit zámek podobný tomu ve Versailes. Nad vrcholky se sice prohání hustá oblačnost, následujících pár dní jí však má ubývat, příroda vítězí. Jen čekání ve frontě na pomalou lanovku je zdlouhavé, jedné jízdy se smí zúčastnit maximálně deset zarouškovaných a z toho je ještě jeden dozorčí a kontrolor roušek. Takovou práci bych zvláště v téhle podivné době dělat nechtěl...

předchozí část: Německá alpská silnice - Berchtesgadenske Alpy 

V cílové stanici všichni ještě projdou spletí chodeb, na vyhlídkové plošině už svobodně dýchají a rozhlížejí se. Chiemgauské Alpy máme jako na dlani, šedá plocha jezera na severu geografické údaje potvrzuje. Procházíme nejprve upravenou cestou, později už jen mezi velkými kameny vyšlapanou pěšinkou k vyššímu vrcholu Rauschbergu, jeho nadmořská výška jen o málo převyšuje krkonošskou Sněžku. Kopec je však porostlý vysokou klečí, všechny překrásné výhledy se otevírají cestou. Většina návštěvníků se od vrcholového kříže vrací se zpět k lanovce, my máme v plánu sejít k autu pěšky. Tajně pokukuji po černou barvou v mapě namalované stezce kopírující úbočí hory ve skalních partiích, z lanovky cesta opravdu láká. Jenže nahoře nevěříme naší trase a necháme se ovlivnit tabulkami, které nás dolů dovedou sice spolehlivě, ale zdlouhavou širokou nudnou skoro až silnicí. I tak jsme s výletem spokojeni, "nakládáme" kočku a po B 305 – Alpské německé cestě pokračujeme dál na západ.

 

Údolní silnici lemuje několik krásných jezer, od mega parkoviště jménem Seegaterl vede lanovka i placená silnička na Winkelmoosalm. Máme v plánu tam vyjet, rozhlédnout se a vrátit se zpět, uvažujeme o zítřejším krátkém cyklo výletě zpět k jezerům, protože jsme tam zahlédli hezky vedenou cyklostezku. Trochu si nerozumíme s výběrčím automatem, nakonec nás závora pouští a my stoupáme k další "výhledové" louce. A ta nám obrazně řečeno vyrazí dech. V 1100 metrech můžeme jednu noc přespat v obytném autě, pokud zaplatíme drobný lázeňský poplatek obci (jen jsme nikde nenašli, kde ho máme zaplatit, možná dole u mýtnice). Ještě v podvečer procházíme krátký okruh kolem zdejších odpočívadel, restaurací a zemědělských usedlostí, a nemůžeme se vynadívat na krásu celé plejády alpských kopců kolem nás. Jak tak chvilku posedáváme na každé dostupné lavičce, docházíme k další změně plánů a zůstáváme na noc.

 

Ještě večer si v mapě vyznačíme okruh po cyklotrasách v okolí, zavede nás především za rakouskou hranici, kde se o poznání svobodněji dýchá. A dominanta Steinplatte slibuje kruhový výhled. Široká vozová cesta zpočátku mírně klesá, pak se zužuje a stává drsnější díky blátu a množství velkých ostrých kamenů. K rakouské hranici už jen stoupá úzká strmá pěšinka plná kořenů, výmolů a šutrů. Zkouším tady odolnost svou i e-biku a jak se později ukáže, i výdrž baterie. Ani náhodou mě nenapadlo, že bych tu pasáž mohl projet, jenže ono to stále šlo, jak udržet balanc, tak neustále otáčet pedály a vyhýbat se úderům do kamenů a kořenů. Najednou jsem stál nahoře, zadýchaný, přípomoc na nejvyšším stupni a také převodník na nejvyšším kolečku, a spokojený se svým výkonem. Jen mě to stálo stupínek na měřiči energie baterie, druhý z pěti zmizel po dalším cca kilometru. To jsem se už trochu polekal, přece jen nás čekalo ještě dost metrů převýšení. Zdálo se, že jsem zaplatil daň z hrdinství.

 

Na světě je však všechno proměnné, co platilo teď za minutu platit nemusí. Ještě chvíli stoupáme zčásti pod lankovkami lyžařského areálu Steinplatte, když se nám do cesty staví srub s restaurací a také s možností za 2 EURa dobít baterie e-biků. Povinně si tedy dáváme kávičku, pivečko, zmrzlinku a za hodinku s téměř "plnou nádrží" vyjíždíme na vrchol a vlastně ještě kousek dál. Původně jsme měli končit u horní stanice letní lanovky, protože dál cyklotrasa nevede, opravdový vrchol se však zvedá ještě hodně vysoko nad toto místo. Opravdu drsným krpálem stoupáme kolem dvou nádrží na vodu pro potřeby umělého zasněžování a po dalším úbytku čárek na měřiči kapacity baterie stojíme na 1869 m vysokém vrcholu Steinplatte. Tedy vážení, to jsou panoramata :-). Dlouho se kocháme nádhernými výhledy na rakouskou i německou stranu pohoří, v dálce rozeznáváme i vyšší zasněžené vrcholy nejspíš Vysokých Taur. A pak se spouštíme snad nekonečným sjezdem zpět k autu, kde dřív ubývala energie z baterky, brousíme teď brzdové destičky našich biků. Nakonec cestu dobrovolně o málo kilometrů prodlužujeme, protože baterie obou kol svou kapacitu ještě mají a nám se tady moc líbí.

 

Začínám ten stroj opravdu milovat, po výletě, kde bych na obvyklém kole regeneroval snad týden, se těším na ten další a ještě mám chuť na další aktivity. Přitom spotřeba mých "kilodžaulů" je prý vysoko nad polovinou proti běžnému kolu, ve výsledku jsem tedy aktivnější, než při dřině bez elektro přípomoci. U auta se ještě jednou ohlédneme za dnešním cílem a sjedeme do Reithu im Winkl, kde bychom rádi absolvovali cestu další soustěskou. Od tohoto záměru nakonec upouštíme, protože potřebujeme i nakoupit, jediné přijatelné parkoviště pro obytné auto je daleko od vstupu do soutěsky, mapa i tady "hrozí" malůvkami žebříčků, je horko. Prostě už jsme asi zlenivěli a tedy vymýšlíme jiné "povinnosti" a výmluvy.

 

Pravdou však také je, že zítra bychom rádi vyjeli na Wendelstein, další výrazný vršek, kam se lze dostat lanovkou nebo ozubeným vláčkem. Naše volba je jasná, chceme se však ujistit, že mašinka jezdí i v době bacilových opatření. A také asi budeme hledat nějaké rozumné místo na spaní, kočička Mafinka se pomalu učí poznávat krásy venkovního světa a my tak k běžným požadavkům na "nocleh" musíme přidat i bezpečí pro její vycházky. A než přejedeme, všechno zjistíme a to správné místo najdeme, je večer.

Asi k nám dochází i únava, přece jen jsme za posledních devět dní jen jednou neprovozovali nějakou outdoor aktivitu a na to naše těla nejsou z běžného pracovního režimu přivyklá. I proto vstáváme poměrně pozdě, znovu se vracíme na parkoviště u ozubeného nádražíčka a až po poledni vyjíždíme elektrickým ozubeným vagónem na překrásný skalnatý vrchol Wendelsteinu. Záměrem bylo obejít všechno podstatné kolem vrcholu a pak sejít do stanice Mittel Alm zhruba ve třetině cesty zpět do údolí.

 

Cesta vláčkem je spíš utrpením, plný vagon lidí, všichni funí do roušek, potí se, nemám pocit, že by tady někdo byl v pohodě, i když ze zakrytých tváří toho moc nepoznám. Jede to pomalu, vždy na přechodu z běžných kolejí na ty ozubené sebou vagónek nepříjemně trhá, okénka otevřena jen na ventilačku. Výhledy jsou k mání až ve druhé polovině cesty, bubáci je však moc nevnímají. Sami jsme také bubáci, nadechuji nosem, výkaly, aby se mi nevracely do plic, si funím směrem k hrudnímu koši jako kdybych se pokoušel srovnat předkus. V samoobslužné restauraci pod vrcholem musíme nahlásit počet lidí u stolu, podle toho dostaneme tác s číslem a to na stole musíme najít. Běda tomu, kdo by si snak pro lepší výhled přesedl jinam. V každé restauraci se musíme zapsat a uvést číslo telefonu, chtěl bych opravdu vidět, jak tady budou obvolávat ti tisíce lidí, kteří prošli kolem pokladny a zapsali se do formuláře za poslední dva týdny, kdyby zjistili nějakou nákazu...

 

Venku je naštěstí všechno v pořádku. Důležité vyhlídkové body Wendelsteinu spojuje vyhlídková pěšina často odvážně vedená ve skále. Většina návštěvníků vystoupá na nejvyšší vrchol k observatoři a vrátí se zpět, my absolvujeme celý okruh. I když měří necelé tři kilometry, potřebujeme k tomu více než dvě hodiny času, sotva stíháme předposlední vláček do údolí a na sestup k nižší stanici můžeme zapomenout. Jenže všechno, co vidíme kolem sebe, je nádhera. Jezera v podhůří, první hradbu alpských kopců, všechny hřebeny k jihu se zvedají víc a víc. Na samém obzoru díky infotabulím rozeznáváme Hintertux, Vysoké Taury s oblastí Gross Glockneru nebo Brechtegadenské Alpy, ty jsme si užívali před pár dny.

 

Na další dny, bohužel, předpověď počasí slibuje dlouhodobý déšť. Jak jsme si mysleli, že se můžeme vrátit později, aby nám něco z Německé alpské silnice neuteklo, rozhodujeme se naopak ke zkrácení cesty, protože čekat na sluníčko několik dní nám nedává smysl. Navíc u nás má být mnohem přívětivěji. Ještě na jednu noc vyjedeme na parkoviště nad vodopádem u Tatzelwurmu, symboly ve všech aplikacích předpovídajích počasí jsou však stále za jedno a nemění se. Ráno proto projdeme vodopády, dáme si poslední alpskou kávičku a s odjezdem zkrápí čelní sklo Malibu první kapky deště. Libujeme si, jak krásné dny jsme v bavorských Alpách prožili, utěšujeme se, že se sem můžeme kdykoliv vrátit a plánovanou cestu dokončit. A jsme si jisti tím, že jsme nedodržováním plánu udělali dobře. Absolvovali jsme jen asi jednu třetinu Německé Alpské silnice B-305, náramně jsme si však prožili všechno, co její okolí nabízí. Doma se zdržujeme jen jednu noc, přes víkend už se kocháme naprosto odlišnou krajinou Šluknovského výběžku.

7/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace