Německá alpská silnice - Berchtesgadenské Alpy

Vymyslel jsem si to tak, že během dvou týdnů projedeme Německou alpskou silnici od Königsee k Bodamskému jezeru. Od samého začátku však plány dostávaly jednu trhlinu za druhou.

První divnověcí z mého úhlu pohledu byla chvíle odjezdu v neděli večer uprostřed prodlouženého víkendu. Odjet bychom přece měli už v pátek, abychom "dovolenou" natáhli o dva dny víkendu. Jenže co zkusit pohled z jiné strany, zkusit žít takový život, abychom si z něj nemuseli brát dovolenou. Tedy jsme si celý kalendářní víkend hráli zajímavou hru pravdy a až pak odjeli na výlet, cestu. A prvně jsme si "dovolili" neurčit přesný datum návratu. Přece se nenecháme připravit o poslední část cesty jen proto, že bychom snad o den dva nestíhali.

 

Druhá trhlina přišla se šumavskou nocí, než jsme prokličkovali mezi kopci hraničního pohoří, padla tma, a já chtěl tolik vidět "odvrácenou" stranu směrem k Pasovu. Abych mohl snít o směrech příštích cest. A ráno, dlouhé ráno, ještě pomalejší postup, nákup. Když už jsme se blížili konečně k Bertechsgadenu, kde to celé mělo začít, připletla se nám do cesty šipka k soustěsce Almbachklamm. Přijeli jsme snad dodržovat "jízdní plány"? Za pár minut už šlapeme úzkou pěšinou podél horského potoka, občas schůdky, žebřík, lávka. Křišťálově čistá tyrkysová voda a kaskády všech možných tvarů. Jen počet pondělních návštěvníků nás v počínajícím bavorském létě zaskočil. A Haničky přání nevracet se stejnou cestou, byť si okruhem přidáme trojnásobek výškových metrů a mračna nás možná dolů poženou poklusem před postupujícím deštěm. Ten už bubnuje na všechny střechy, když se ptáme na volné místo v obou kempech poblíž Königsee. A také sami sebe, kde se stala chybka? Vždyť bavorské prázdniny ještě nezačaly, cizinců je tady minimum a přesto mestečko Schönau praská ve švech.

 

Kdo v Bertechsgadenských Alpách nenavštíví Orlí hnízdo, budovu, kterou dostal od svých věrných k 50. narozeninám Adolf Hitler, ten jak kdyby ani nebyl. I všechny veřejné dalekohledy cestou k přístavišti elektrických člunů brázdících Königsee jsou namířeny tím směrem. Jestlipak se stejnou pompou budou příští generace vyhledávat letní sídla dnešních vůdců národů? Nás zajímá víc nejhlubší německé jezero obklopené strmými stěnami vápencových skal. Tak strmými, že jejich monument žádné hnízdo nepřekoná. I tady je pánem všeho euromince, chvílemi mám pocit, že by pro ni leckterý poskytovatel služeb v ledové vodě podplaval i člun plný návštěvníků. Aby jim pak mohl nastavit klobouk. Zarouškovaní Němci tleskají a plní klobouk kromě mincí i bankovkami.

 

Abych tu věc uvedl na pravou míru, po vyplutí jeden člen posádky člun řídí a druhý podává výklad. Blahopřeji si k téměř absolutní neznalosti místního jazyka, můžu se soustředit na krásu krajiny kolem. V jednu chvíli elektromotor i lodní šroub ztichne, lodivod vystoupí ze svého křesla, pozvedne trubku a zatroubí melodii. Okolní skály tóny hudby odrážejí a vracejí, je evidentní, že trumpetista své číslo nepředvádí poprvé a že si s ozvěnou rozumí. Ta chvíle je opravdu nádherná, všechno mi kazí po dvou třech minutách kloboukový výběrčí. Všechny roušky možná oceňují odvahu trumpetisty na pár vteřin obnažit svou imunitu, klobouk je v mžiku naplněn.

 

Vystupujeme u kostela St.Bartolomeo, ten je impozantně zapasován do malé plochy mezi skalami a vodní hladinou. Jeho pět kopulí a dvě věžičky nesmí chybět na žádné pohlednici jezera. Rád bych odtud přešel přes vyhlídku Archenkanzel zpět do Schönau, nechal jsem se nalákat číslovkou třináct u kilometráže trasy. Byl jsem při plánování tak nabuzen touhou projít alespoň část národního parku a dotknout se vrcholů, že jsem přehlédl jinou číslovku, šest. Hodin. A především ty malé žebříčky zakreslené v mapě první poloviny trasy. Vylezl jsem dva, z osmiset metrů převýšení dvě třetiny. Pak svěrače mých půlek zavelely k ústupu. Výšek, tady možná spíš hloubky pod sebou se prostě bojím, i když dnes si říkám, že jsem ještě kousek zkusit měl, nelituji toho rozhodnutí. Alespoň jsem se ještě jednou svezl po jezeře tentokrát bez naučeného výkladu průvodčích.

 

ani sem to není daleko: K jezeru pod Alpami

Ze Schönau vyjíždí lanovka na Jenner, 1874 metrů nadmořské výšky poskytuje excelentní výhled na jezero a protější stěny. Jim dominuje Watzmann, to slovo vyslovuje snad každý návštěvník vyhlídkové plošiny, ke stěně míří snad každý ukazováček. A objektiv každého fotoaparátu, zvláště za slunečních dní zcela zaslouženě. I tady se potkává spousty lidí, na roušky a rozestupy už si nikdo nehraje, sem nejspíš bdělé oko kancléřky nevidí. Na trase naplánovaného okruhu už chodí lidí výrazně méně, přece jen prudká a dlouhá klesání a stoupání tolik netáhnou. Nás přitahuje budova horské farmy a malé hospůdky, až na místě zjišťujeme, že tudy naše plánovaná trasa nevede. Další trhlina do plánů, avšak přenádherná. Hanička k sobě láká kravičku a nechává si olíznout dlaň, obě se pak oklepou a míří už každá svým směrem. Já se kochám pohledy na Jenner, Watzmann a všechny další pro mě bezejmenné překrásné vrcholy štítů. Až budu jednou vyspělým jedincem, snad budu umět si na hodinu sednout a nechat na sebe takové okolí působit, zatím mě příliš ovlivňují pocity povinnosti, musím přece ještě vystoupat zpět k lanovce, nesmím přece nechat lanovku ujet, nesmír ztratit lístek od lanovky, musím...., nesmím...., ale raději to všechno vidět takhle, než to nevidět vůbec.

 

S novým dnem se už do plánů ani nedívám, zvedám spíš hlavu k bertechsgadenským vrcholkům. Stoupáme k parkovišti na 47°35´42.628"N, 13°1´20.484"E, odtud vede cyklotrasa na louku Gotzenalm. Ona tedy vede už ze Schönau, odtud má však o dobrých 500 metrů převýšení méně. I tak na necelých 26 km cesty tam a zpět nastoupáme více než 1300 metrů. Zlaté elektrokolo, na těch bez motoru potkáme tak málo lidí, že prsty na rukou k jejich počítání stačí. Mé plány však znovu dostávají trhlinu, tentokrát do paměti. Po výletu v braniborských nížinách jsem zapomněl dobít baterii, energie dnes bude chybět opravdu citelně. Ještě se pokochám výhledy na jezero a jeho stěny z nového úhlu, ještě vyjedu jeden a půl kilometru pod vrchol, než upadne předposlední čárka síly na displeji. Alespoň tohle málo si nechávám jako rezervu na zpáteční cestu, i tady musíme překonat pár stoupání. Hanička ten kopec dala, poslední část prý na nejvyšší převod i na nejvyšší stupeň elektropomoci, i tak měla co dělat, aby na vrchol vyjela. A já si jako odměnu za svou děravou hlavu vybral poslední tři kilometry bez elektroasistence. Je to potvora těžká, jenže bez ní bych se na ty kopce mohl leda tak dívat z úpatí. Dnes odpoledne sleduji proces dobíjení obzvláště pečlivě :-).

 

V úvodu našeho poznávání Bertechsgadenských Alp jsme chtěli vyjet po jediné německé panoramatické placené silnici na Rossfeld, to odpoledne ale lilo jako z konve a všechny vrcholy se kryly těžkými šedými mraky. Díky dlouhým večerům si průjezd můžeme dopřát právě teď a poplatek 5 EUR za osobní a tedy i obytné auto nejsou zahozené peníze. Pravdou je, že s těmi vyhlášenými rakouskými cestami nemá Rossfeld mnoho společného, přesto výhledy odtud do údolí Salzy, na alpská podhůři i na hřeben Hoher Göllu (pokud jsem ho dobře identifikoval v mapách) za pár desítek minut času a zmíněný poplatek stojí.

 

Ještě jedno jezero i když mnohem menších rozměrů má národní park Bertechsgaden v zásobě. Hintersee je malé, komorní, čisté, a k uživatelům obytných aut ne příliš přátelské. Dvě místa k nocování se podle aplikace Park4night tvářila přijatelně (už vně hranice národního parku), jedno z nich jsme využili. Jen do půl sedmé ráno, pak přijela četa údržbářů silnic a všechny nás dost nevybíravě vyhnala. Místo ohradila policejní páskou a osadila několika kusy přenosných dopravních značek zákaz zastavení. Nějaké neblahé tušení mi říká, že takhle dopadnou dříve nebo později všechna oblíbená místa v aplikaci uvedená. Přejeli jsme na parkoviště u jezera, zaplatili sazbu na 24 hodin a už před devátou nás přišel místní činovník v civilu upozornit, že tady rozhodně spát nebudeme. Neměli jsme to v plánu ani jsme nezabrali žádný parkovací prostor navíc. Možná právě proto nám v ústech jakýsi trpký závan pachutě pár chvil zůstal.

 

Na druhou stranu, je volbou každé vsi, každého městečka, každého majitele pozemku, jak se bude chovat ke svým hostům. Někde vždy budeme vítaní, protože s prázdnými pěněženkami rozhodně nepřijíždíme, někde vždy zůstaneme nezvanými, přestože s prázdnými peněženkami rozhodně nepřijíždíme. I to je součástí tohoto překrásného života na kolech, na parkovištích, a až nás to přestane bavit, je zase naší volbou najít si něco jiného, než je občasné dohadování se s místní samosprávou.

 

Myslel jsem si, že jezero objedu na kole a pak se vydám po cyklotrase a jen pro místní bus průjezdné silnici k rakouské hranici údolím potoka Sulzenbach. Z jedné strany ho lemuje hřeben 2600 m vysokého Hochkalteru, ze druhé zubatější, nižší a delší, tomu dominuje Stadelhorn. Také jsem si myslel, že hraniční přechod bude sedlem, ze kterého oba hřbety i celé údolí přehlédnu. To už nemluvíme o trhlinách v plánu výletu, ten zůstal v rozvalinách. Nemohl jsem se tedy divit, že pěšina kolem jezera je pro kola zakázaná, že hraniční přechod není sedlem v hřebeni, že hranicí nekončí svět. Šipka tam zvala na Litzalm a po pár dnech v horách už jsem věděl, že to jsou horské pastviny vybavené sruby, že alespoň jeden z nich je občerstvovna, že k rakouskému lidu rouškonařízení kancléřky ještě nedolehla.

 

Tahle louka se mi moc vyplatila, i když jsem při focení šlápl do kravského lejna. Bylo tu tak nádherně, a lejno mělo k čerstvosti už poměrně daleko :-). Modré nebe, rozhlehlá zelená šťavnatá alpská louka, po ní poházené typické tyrolské sruby. Hospůdka ano, jen zcela přeplněná, naopak u pramene křišťálové vody ticho a klid. Projel jsem všechny zřetelné cesty na té planině, pokochal se všemi štíty, které vytrkovaly své skalnaté zuby ze tří stran. Pak jsem se vydal ke dlouhému sjezdu zpět do rouškové země Bavorsko, na chvilku jsem ještě zastavil na Bindalm v údolí. Také nádherné výhledy, i když trochu omezené polohou.

 

pokračování: Německá alpská silnice - Chiemgauské Alpy

Pozdě odpoledne jsme jezero Hintersee obešli pěšky, ač poměrně obleženo davem lidí, ač z jedné strany ohraničeno hotely a stánky a půjčovnami člunů a šlapadel. Přesto čisté, průzračné, lesy a štíty okolních hor odražející na své hladině. Dali jsme si zmrzlinu a obdobu českého trhance s jablečným pyré v jedné ze zahrádek a odjeli dolů do údolí v očekávání deštivého, pro svalstvo odpočinkového a pro mysl pracovního dne. Posloužilo nám k tomu parkoviště u termálních lázní v Bad Reichenhallu. Ještě večer dorazila bouřka, blesky šermovaly nad horskými štíty, které brzy zahalila šeď mraků a noční tma. Ráno jsme splnili pracovní povinnosti a s odcházející frontální poruchou jsme po obědě ukrojili dalších pár kilometrů Německé alpské silnice.

7/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace