Návrat na Jizeru

Skalnatý kaňon Jizery pod Spálovem jsem prošel už několikrát z obou stran, vzpomínka na vycházku z léta 1974 mi však z paměti nevymizí nejspíš do konce tohoto života...

Toulavé boty jsem podědil po dědovi Josefovi z máminy strany, už za první republiky procházel poloniny Zakarpatské Ukrajiny a díky své dokonalé znalosti němčiny odprůvodcoval stovky zájezdů tehdejší jediné cestovní kanceláře k berlínským jezerům. Miloval ty disciplíny, kterým dnes říkáme outdoor, a všechno cestovatelsky pro něj nové, ať už to byly klenoty přírody nebo historické památky. Se svými přednáškami objížděl zotavovny ROH a lázeňské domy severních Čech a ukazoval z diapozitivů hostům krásy našeho kraje. Hned po válce založil v Liberci Spolek pro vlastivědnou práci, který dodnes pořádá delší i kratší vycházky, zájezdy a exkurze pro své členy, většinou seniory. Vedoucí vycházky je malým průvodcem, který seznamuje účastníky se zajímavostmi, kolem kterých procházejí.

A protože děda asi jako jediný z rodiny odhadl "můj potenciál", podobal se hodně jeho potenciálu :-), začal mě připravovat na mé průvodcování. Bylo mi 12 let, když jsem vedl svou třetí vlastivědnou vycházku právě do údolí Jizery po tzv. Riegrově stezce, jen můj děda už u toho nebyl. Dva měsíce se zotavoval z velmi těžkého infarktu pro něj už druhého, a když se znovu poprvé mohl podívat někam ven za hranice města, jeho srdíčko tu touhu a radost nevydrželo. Je má teorie jeho skonu, zemřel na schodech, když scházel k autu.

Vzpomínky na tyto události procházely mou myslí i při aktuální návštěvě, hledal jsem posuny v mém životě i v životech lidí. Jednou z nejmarkantnějších změn dnešních dní je existence dvou zajištěných cest (ferrat) ve skalách nad Jizerou a také možnost zaparkovat za drobný poplatek obytné auto na 50°36´51.197"N, 15°19´2.819"E. My jsme se nejprve napojili na žlutou turistickou značku, stoupá vysoko nad údolí řeky, nabízí několik vyhlídkových míst do krajiny i dolů do údolí. Úzká pěšina neustále stoupá nebo klesá, často je vedena po hranici přírodní rezervace a je všechno, jen ne nudná. Chodí tudy mnohem méně lidí, než po červené hluboko pod námi, je možná takovým zahřívacím kolem před krásami divokých skal, peřejí a řeky, v jejíž těsné blízkosti se budeme vracet zpět k autu. Po týdnu aktivit v jiných lokalitách okolí nemáme ambice vystoupat až do Spálova ani projít méně atraktivní částí kaňonu u Podspálova, zkrátit pochod nám pomáhají dvě neznačené cesty, z nich ta uzší a strmější nás vyvede u řeky nedaleko Hvězdiččiny studánky.

Cesta proti proudu Jizery je úchvatná. Z mladých let si pamatuji, že většinu vody zadržovala nádrž na horním konci údolí, podzemním tunelem ji pak lidé odváděli do elektrárny v Podspálově. Ta byla uvedena do provozu v roce 1926 a dodnes je možná víc uměleckým dílem než průmyslovým objektem, to se dozví každý návštěvník při exkurzi, na kterou je obslužný personál připraven vždy od května do září. Úbytek vody v hlavním korytu Jizery však snížil atraktivnost průchodu Riegrovou stezkou, kde neteče voda, peřeje nehučí. Dnes jsme však zastihli řeku v její plné kondici, zvuková kulisa přenádherně doplňovala pohledy na vysoké černé skály, tajemně zvuky přinášela při průchodu do skály vytesaným tunelem. Leskla se od slunce při vyhlídkách ze zabezpečených kamenných plošin vysoko nad divokým vodním poskakováním, kam jsme museli vystoupat kamenitými serpentinami. V závěrečném úseku jsme prošli po 77 metrů dlouhé vysuté lávce přímo nad hladinou zadržovací nádrže pod Bítouchovem, pár lidí tu sledovalo umění lezců na zajištěných cestách. Sotva šestikilometrový výlet nám zabral celý půlden, tak moc se je tady na co dívat a pro mě tak moc je tady na co vzpomínat.

7/2023