Národní park mezi řekami Körös a Maros

Oblast, kde leží několik přírodních rezervací Národního parku Körös – Maros, ohraničují dvě řeky, jejich jména díky názvu parku není těžké uhodnout. Spatřil jsem jen jednu z nich, přesto krásy jsem v jarní stepní přírodě sbíral plnými hrstmi, a čas jsem si našel i na návštěvu několika historických památek.

předchozí část výletu: Po zvláštním probuzení krásný den u Dunaje

Dlouhý podvečerní přejezd od Dunaje na východ Maďarska jsem dokončil až za tmy u vyhlídkové věže nedaleko města Orósháza na hranici jedné z nejcennějších rezervací národního parku, předpoklad, že na 46°28´24.179"N, 20°35´49.405"E bude k dispozici i nějaký plácek k zaparkování obytného auta se naplnil. Ráno se u mě ještě zastavil jeden z ochránců parku, nejevil jsem však známky nelegálního chování a zřejmě i místní fauna spořádaně plnila úkoly zadané vedením parku, uniformovaný muž tedy mohl v poklidu pokračovat ve svém dozorování na jiném místě. Já jsem si připravil kolo k vyjížďce kolem rezervace Kardoskúti Fehertó a vystoupal do nejvyššího patra vyhlídkové věže, abych získal představu o tom, co mě dnes čeká, a abych se rozhlédl do široširých rovin stepi.

Vyrazil jsem po silnici na západ, velmi brzy mě však zlákaly dvě vyježděné koleje ve trávě, směřovaly k vysoké dřevěné konstrukci staré pákové studny, typické drobné památce na dávné pastevectví. Jízda byla trochu kostrbatá a natřásavá, koleje se brzy ztratily ve travách stepi, naštěstí jsem po pár minutách stál u pro mě exotické připomínky minulých časů, kochal se obrázky a fotil. I z opačné strany někdo čtyřkolovým vozidlem studnu nejspíš navštěvuje, cesta zpět k silnici už byla pohodlnější. Orientace v na kole sjízdných trasách po hranici rezervace případně i uvnitř jí je trochu složitější, nevedou tudy žádné turistické značky, a české mapy.cz navíc mnohé cesty z těch neznačených považují nejspíš z titulu ochrany přírody (protože tak to někdy bývá u nás) za zakázané. Naštěstí nepatřím k ortodoxně poslušným lidem, ještě mezi poli dojíždím k rozkvetlými keři lemované a místními zemědělci hojně využívané polňačce, která mě dovede k odvodňovacímu kanálu. Tady bych měl vstoupit na "zakázanou půdu", tabulka pod označením hranice národního parku však pouze nabádá návštěvníky k ohleduplnosti vůči fauně i flóře.

Podél kanálu dojíždím na další křižovatku cest už uvnitř rezervace a odbočuji vpravo, další už méně užívaná stepní cesta mě má dovést k archeologickému nalezišti a ke zřícenině kostela. Místo je pěkně upravené, nejspíš i poměrně navštěvované, z patra moderního památníku je mi poskytnut i daleký výhled. Nedaleko leží pastevecká farma, početné stádo ovcí se pohybuje už v poměrně velké vzdálenosti stepí, i tak můžu pozorovat práci pastýře a jeho psů. Pak se vracím kousek zpět a pokračuji podél vodního kanálu hrbatou jen v náznaku pěšinou na východ k vesnici Békéssámson. Jednou se zastavím na obrázek u mostku přes rákosím zarostlé koryto kanálu, podruhé u malého shluku keřů a nízkých stromků, naprosto mě ohromí drobounký bílý kvítek snad jen pár milimetrů v průměru, jehož "plantáže" si pro sebe vyhradily jednu část stepi. Z dálky to celé vypadalo jako nějaké vyschlé solné jezero, až z úplné blízkosti jsem pochopil, že bílé plochy mají na svědomí desetitisíce těch drobounkých kvítečků. Kousek dál jsem narazil na podobný jev, tentokrát však v bledě zeleném provedení, ale tady už mě lákal především pohled na vodní plochu jezírka uprostřed rezervace.

Podle českých map jsem k jejímu břehu měl dojet zcela bez zábran, maďarští ochránci přírody však jsou jiného mínění, postavili mi do cesty znovu tabuli označující hranici rezervace, tady však opatřenou důrazným červeným nápisem, který mi prostřednictvím překladače oznámil to, co jsem i díky dřevěné závoře očekával. V žádném případě nechci soudit práci tvůrců českého mapového serveru, naopak jsem jim za ni mnohokrát v mém životě nesmírně vděčný a nebýt těchto map, ani bych se o mnohých krásách nikdy nedozvěděl. Rád bych jen ukázal, že nebývá od věci si některá tvrzení a to zvláště ta o "omezeních" ověřit z více zdrojů nebo na místě stejně jako oprávnění těch, kteří svými tvrzeními tvrdí, zda jsou k takovým tvrzením o omezeních vůbec oprávněni. A to se zdaleka netýká jen map, to je o celém životě.

Ke břehu jezírka, které dalo jméno celé rezervaci, jsem tedy nedojel, i tak jsem se pokochal pohledem na stepní krajinu zpestřenou vodní hladinou a také jsem si v duchu představil, jaké "rojení" vodního ptactva a obojživelníků musí v době přicházejícího jara v porostech kolem jezírka a v jeho mělkých vodách probíhat. S hlubokým respektem k těmto procesům jsem jezírko objel a vylezl se podívat na další vyhlidkovou věž ve stepi, i když ta ani zdaleka nenabízela podívanou, kterou jsem si tady přál vidět. Přesto jsem poslední kilometry šlapání k autu děkoval za ostatní dary, jež mi step poskytla, a těšil se na návštěvu dalších lokalit.

Ve městě Orosháza jsem doplnil zásoby a protože mi nějak chyběl "morál" pro další pokračování v cestě, podle P4N jsem objevil pěkné místo na spaní u vody na 46°33´44.030"N, 20°37´34.400"E nedaleko centra, přesto velmi poklidné. Jedinou chybičkou byla mírná neschopnost google navigace mě na místo doprovodit, s takovými drobnostmi si už naštěstí poradit umím. Poněkud méně jsem si však poradil s ranním přejezdem do další rezervace národního parku Körös – Maros, do Csérebökényi puszca. Navigace fungovala tentokrát precizně, jen netušila, že silnice je označena dopravní značkou se dvěma hrby a velkým výstražným nápisem pod ní. Silnička, která protíná rezervaci v jejím skoro nejširším místě, je vhodná spíš pro horská kola než pro obytná auta, jenže já choval naději ve zlepšení její kvality až příliš dlouho na to, aby se mi vyplatilo se vracet. Tak se stalo, že na tomto úseku jsem docílil nejnižší rychlostní průměr přesunu a zároveň také že jsem pochopil naprostou oprávněnost mé návštěvy v této části národního parku.

Znovu na kole jsem vyjížděl od zříceny kostela Ecseri, jediného zbytku vesnice vypálené při turecké invazi (46°45´20.686"N, 20°23´28.693"E), nejprve po hlavní silnici, brzy jsem však odbočil do změti stepních cest vyježděných traktory nebo čtyřkolkami pastevců a chovatelů dobytka. K orientaci mi znovu skvěle posloužily mapy.cz, tady žádnými zákazy "nevyhrožovaly". Znovu jsem projížděl do jara už skoro probuzenou stepí, se Sluncem, modrou oblohou a fotogenickou kupovinou oblačností nad hlavou. Míjel jsem polorozpadlé domy dávných obyvatel stepi, rákosím zarostlá jezírka, travnaté planiny, jejichž vzhled osvěžovaly ostrůvky keřů nebo na vláhu nenáročných stromů. Také stádo ovcí, z posledních sil pohromadě držící posed, příkop plný zahnívající vody tolik prospěšné pro bujení pro naše oči neviditelného života. Zažil jsem pestrost obrázků stepi při prvních kilometrech jízdy i stepní jednotvárnost při stálém překonávání protivětru, při stále se opakujících obrázcích, při stále stejném šlapání do pedálů kola nekonečnou rovinou, kdy člověk pocítí zmar ne ze svého vysílení, ale z té stejno stejné jednotvárnosti. Při dojíždění posledních kilometrů k autu jsem pochopil, že je-li té stepi, roviny, skoro holé placky moc, tak už je jí opravdu příliš. Ještě jsem chvíli poseděl u opuštěných zdí zpustošeného kostela, sbalil bicykl do garáže karavanu, a odjel do Szarvasu.

Tady meandrují a pod městem se stékají dvě odnože řeky Körös, ve svahu nad řekou stojí empírový zámek, o kterém se zmiňuje průvodce Maďarskem. Na jeho zadní trakt navazuje historické náměstí. Já jsem si lidskou společnost i dobrou kávu vychutnal na opačném břehu řeky v moderní kavárně, okolní park bude nejspíš v létě jakousi odpočinkovou zónou pro obyvetele Szarvasu. Místo k noclehu v obytném autě jsem pak znovu našel v P4N na 46°34´17.170"N, 20°56´44.308"E na břehu vodní plochy kousek za jednou z malých vesnic nedaleko zámku Wenckheim a rezervace Kygiosy puszta, kam jsme měl namířeno další den.

Nejsem typickým zámeckým turistou, interiéry mě přiliš nelákají a už vůbec mě nelákají skupinové výpravy za doprovodu zámeckých průvodců, ze kterých "srší humor" lechtivých historek ze života šlechtických rodů. Připadá mi, že právě ty jsou "poznávajícími turististy" mnohem žádanější, než historické sbírky nebo pravdivé a třeba i k lepšímu životu trochu motivující příběhy, přece jen se nám desetiletí ideologické masáže vryla do našich životních postojů. A to raději nepřemýšlím nad metodami současných "vládců" světa. Za to mám rád procházky zámeckými parky mezi prastarými a leckdy velmi vzácnými stromy, rád se dívám na stavební dílo jako na celek "posazený" v krajině. Rád posedím v zámecké kavárně nebo na lavičce někde ve stínu v parku. Přesně tímto způsobem jsem si prohlédl i zámek Wenckheim, bonusem zdejší návštěvy pro mě bylo pozorování několika želv žijících v rybníčku schovaném v jedné ze zastrčených částí parku. Odpoledne jsem opět na kole vyrazil na krátkou vyjížďku do další stepní rezervace. I tak krátký dnešní okruh mi u vyhlídkové věže ještě víc zkrátily už mi známé tabule zakazující vstup do nejcennějších částí rezervace, milým zážitkem bylo první letošní setkání se s čápem, poslední potvrzení faktu, že jaro i letos přijde ve stejný čas, na který jsme si v našich zeměpisných šířkách zvykli.

Naopak předpověď počasí trochu čapí zvěsti popírala, už jen poslední den jsem se měl vyhřívat v teplých dnech letošního konce března, úkolem večera na okraji města Gyula (46°38´37.073"N, 21°18´33.423"E) tedy bylo vměstnání zbylých cestovních plánů do zítřejšího dne, neboť následující noci měla nastat výrazná změna teplot i srážkových úhrnů. Mezi nejvýznamější stavby celého regionu jihovýchodního Maďarska patří hrad v Gyule, ten jsem minout nesměl, i když zase jen s prohlídkou vně. Jen kousek přes park stojí novější zámek a největší kostel ve městě, tohle všechno spojit s naservírovanou snídaní a první bod dnešního náročného programu jsem měl splněn ještě před jedenáctou.

Mágor puszta je další fragment stepi, jedna z rezervací národního parku, poměrně malá na to, abych jí nemohl za dvě, tři hodiny projet na kole. Trošku potíž jsem měl s parkováním auta, součástí rezervace je i cosi zpoplatněného, historického, nikde jsem nenašel důvod (alespoň hodnověrnou fotografii) té věci věnovat pozornost, personál tak neviděl důvod mého parkování v areálu, 46°56´32.674"N, 21°12´0.542"E je na okraji skoro nepoužívané asfaltové cesty kousek vedle. Plánek mé trasy je připojen pod článkem, dá se povědět, že jsem rezervaci objel dokola, nejvíc se mi tady líbila zákoutí jedné z "odnoží" řeky Körös, také jsem narazil na malou farmu chovající původní stepní bílý skot s dlouhými rohy. Přejel jsem i nějaké ostny, mohl jsem si tedy procvičit výměnu duše na mém kole.

Malinká rezervace Belmégyéri Fáspuszta se mi asi líbíla ze všech těch stepí, které jsem navštívil nejvíc. Možná proto, že jejím středem vede silnička skoro bez provozu a tedy jsem jí mohl projet velmi pomalu. Možná proto, že silnička končí branou k zámku, jež má souvislost se zámkem Wenckheim, protože toto jméno doplňuje už jen křestní Béla. Možná proto, že jsem se, byť jen na dálku a přes sklo auta potkal se zámeckou paní, právě jsem si fotil početné stádo původního stepního skotu, který chovají ve farmě v sousedství, když kolem mě projelo auto s vídeňskou poznávací značkou, právě opustilo bránu zámeckého parku. Mladý muž za volantem už cestou sem sledoval mé počínání s fotoaparátem v ruce, teď se starší paní na sedadle spolujezdce už tušil, že nejsem lovcem senzací a mé obrázky že nikomu neškodí. Zvlášť pak obrázky pořízené na konci slunečného dne, na konci posledního teplého dne, na konci mé krásné předjarní cesty do národních parků Maďarska.

Nedaleko už směrem domů jsem našel pěkné místo k noclehu na břehu řeky Tiszy, noc jsem prožil tichou a klidnou, vzbudily mě až první kapky deště přicházející s novým dnem. Nastartovaly mě k cestě domů, můj maďarský čas se naplnil.

3/2023