Národní park Cinque Terre

Spousty krásných míst jsme cestou na sever od Pisy museli vynechat, pokud jsme chtěli zachovat alespoň trochu ucelený program prohlídky národního parku Cinque Terre. Jak naivní se ukázala naše představa snazšího přístupu k malým městečkům pod útesy obytným autem v lednové mimosezoně.

Varují před tím všichni, kdo ten pokus učinili. Vjíždět do některého z pěti městeček jakýmkoliv autem, natož obytným, je nemožný. Sice kdesi nad každým slouží návštěvníkům něco jako záchytné parkoviště, to je však zpravidla malé, nakloněné, přeplněné, i ve všední dny poloviny ledna. Do městeček nebo k pěším cestám ve svazích nad mořem se nám odtud navíc zdálo daleko. Zkusili jsme nejprve Riomaggiore, nejjižnější z pěti perel, bez úspěchu jsme však pokračovali úzkou zatáčkovitou silničkou vysoko v horách. Jako záchrana nám přišla vesnička Volastra, na parkovišti vedle silnice jsme spali dvě noci, až pak jsme si přeložili dodatkovou tabulku že je vyhražené pro místní obyvatele. Naštěstí jsme nepřekáželi a nikdo nás nevyhnal. Jako první jsme zvolili okruh pěšinami vysoko nad mořem mezi vinicemi a olivovými sady do Corgnilie, po pobřežní stezce do Manaroly a těžkým krpálem zpět k autu.

Jen jsme netušili, co se v oblasti odehrálo pár let před naší návštěvou. Prudké deště způsobily nečekané sesuvy půdy, které doslova devastovaly některá městečka a také poničily příbřežní stezku. Tak se stalo, že jsme v bláznivém opojení z krásného počasí, nádherných výhledů a z touhy po poznání veškeré té nádhery "přehlédli" zákazové tabule vstupu na stezku, pár ne příliš nebepečných míst jsme přelezli, překonali jsme vychýlenou lávku nad vyschlým údolím potoka. Zastavit nás měla propast, kterou proud bahna a kamení přerval stezku nad mořem, my jsme však pořád nevěřili, že do Manaroly neprojdeme. V záchvatu sebevědomí jsme stoupali bahnitým svahem o sklonu nejprudšího místa dopadu lyžařských můstků pěšinou, kterou vydupaly stovky bot před námi. Nějak nám uteklo, jak se stezička stále zužuje, jak stále častěji k dalšímu postupu musíme použít oporu rukou, jak stále víc podkluzují podrážky pohor. Až jsme najednou stáli v místě, ze kterého to mé tehdejší partnerce nešlo ani nahoru ani dolů. Jen panická hrůza jí zůstala v očích a na mě bylo vymyslet cestu z té šlamastyky ven.

První myšlenka mi padla na hlášky zkušenějších ze článků ve starých časopisech, které popisovaly neprostupnost středomořské vegetace, často ostré ostny keřů a tolik hustou síť větví, přesto jediná možná cesta vedla do těch porostů. Cinque Terre je národní park neobvyklý tím, že zde předmětem ochrany není původní příroda, ale stopy dávných lidských činností, které vedly k hospodářskému využití nepřístupné krajiny. Terasy, na kterých lidé pěstovali víno a olivy už z valné většiny zarůstají právě pověstnou středomořskou vegetací, divočina si pomalu bere zpět, co jí lidé kdysi vyrvali. Vstupujeme tedy do porostů občas ještě ovocných stromů nebo olivovníků, daleko častěji však tady už vládnou vracející se divoké rostliny. Poodešli jsme pár desítek metrů od kritického místa, na první světlejší zídce bývalé terasy nastal čas vzít konečně rozum do hrsti.

Bylo to z mé strany i trochu z pozice síly, odmítal jsem další stoupání vzhůru, které sice muselo skončit někde u silnice nebo na obhospodařovaných plochách, protože jsem si byl jist ještě příliš dlouhou a vysilující cestou, jejíž konec se mi zdál v nekonečnu. Posadil jsem paní na zídku a důrazně jí vysvětlil jediný možný postup, cestu nejmenšího odporu zpět dolů na značku. Současně jsem jí dal jasně najevo, že není vyloučena nutnost přežít v tomto prostředí noc, přesto však že nejsme z cukru a mezi lidi se s jistotou dostaneme. Chvilku jí trvalo ty informace vstřebat, pak však kývla a konečně jsme začali spolupracovat.

Možná to byla chvíle, kdy se nad námi smilovali všichni bohové a skřítci toho začarovaného "lesa", po pár desítkách kroků jsme najednou stáli na úzké pěšince a velký balvan vedle ní nám postavil do cesty sice zašlou, přesto turistickou značku dnes už evidentně zrušené, přesto občas někým použité turistické trasy. Naše naděje na šťastný návrat tím rapidně stouply, postup znatelně zrychlil. Občas jsme sice museli přelézt padlou zídku nebo se probít už příliš rozbujelým keřem, ten nám ukázal, čím bychom se museli prodírat bez nalezení stezky. Dvě a půl hodiny nám trval sestup o zhruba 300 výškových metrů a nepopsatelná byla naše radost, když jsme se ocitli na místě, kterým jsme dopoledne ještě hrdě procházeli.

Cestou zpět do Corgnilie nám nezbylo, než zpytovat svědomí. Než si přiznat, že jsme během týdne už podruhé hazardovali s našimi životy, že jsme neposlouchali základní pudy sebezáchovy. Tedy poslouchali, ale výrazně později, než bylo třeba. I dnes si občas vzpomenu na neplánovanou ferratu na Elbě a na sestup středomořskou rostlinnou říší v Cinque Terre, vždy ve chvílích rozhodování se o dalších "hrdinských" činech.

Jestliže jsem na počátku vyprávění zmínil velmi špatné možnosti návštěvy pěti přímořských městeček obytným autem, je na čase zmínit naopak jejich velmi dobrou dosažitelnost po železnici. Ta je spojuje od počátku 20.století, je vedena převážně tunely a také stanice je v tunelu leckdy umístěna. Vlaky jezdí velmi často a jejich použití nikoho finančně nezruinuje. My jsme to pochopili, když jsme museli z Corniglie přejet do Manaroly, odkud stoupala naše plánovaná trasa zpět k autu. Hned dalš ráno jsme také přejeli do Levanta, prvního i pro obytná auta dostupného města, tady nedaleko nádraží je několik míst na parkovišti vyhrazeno i jim. Jedno zbylo i pro nás a my jsme tady mohli ustanovit další taktiku poznávání té nádherné oblasti.

Zjistili jsme, že pobřežní stezka za normálních okolností placená je už druhým rokem pro průchod uzavřena, proto jsme stanovili pořadí poznávání jednotlivých městeček "vlakem" s tím, že vždy zkusíme dojít do nejzazšího bezpečného bodu stezky, z něj se pak pokorně vrátíme zpět. A začali jsme právě v Manarole, protože sem se nám na první pokus nepovedlo dojít. U zamřížovaného vchodu na stezku jsme pochopili, jaké hlouposti jsme se předchozí den dopustili, i kdyby se nám povedlo kritické místo překonat, tenhle zátaras by nám neprošel. Současně jsme mohli litovat, kolik krásy nám zůstane nejspíš navždy utajeno.

Pak jsme vlakem přejeli do Riomaggiore, nejjižnějšího z pěti vyvolených, tam je do skály vytesaná cesta pojmenována "stezkou lásky", na mříži zátarasu visely stovky vždy dvojicí jmen popsaných zámků. Kolik z tehdejších vztahů už dnes vzalo za své, je první otázka, která mě při té vzpomínce napadne. A v jakém popelu je ten tehdejší můj... Není v té úvaze lítost ani nenávist, jen trochu schovívavý úsměv, jaké veletoče leckdy tropíme, abychom za pár let zjistili jejich zbytečnost. A zkušenost, jak nádherný může být vztah bez veletočů. Pokora a vděčnost za to, že mi bylo dovoleno něco takového poznat.

závěr cesty lednovou Itálií: Z Janova ke vzácné hrobce

Nejvíc se mi ze všech těch městeček, kam se ještě před 150 lety dalo dostat jen po moři nebo pěšinou z hor, líbila Vernazza. Našli jsme tam i pár fotografií, které nám ukázaly tragedii posledních sesuvů, na nich domy plné bláta, zdevastované ulice, vyčerpaní lidé. Znovu jsme s velkou pokorou museli uznat, že by nebylo správné upřednostnit opravu turistické cesty, a vděčně přijmout alespoň omezenou možnost poznání toho krásného a zajímavého koutku země. Právě tak jsme z Corniglie vystoupali na cestu do Vernazzy a zase vrátili, z Vernazzy vystoupali cestu do Corniglie a zase se vrátili, celkové propojení nám zůstalo upřeno. Naopak třešničkou třebaže na trochu nakyslém dortíku se nám stala cesta z Monterosso Mare do Vernazzy, i sem byl vstup zakázán, potkali jsme však těsně před "otočkou" člověka kráčejícího opačným směrem, potvrdil nám, že nám dál nehrozí žádné nebezpečí a cesta je volně průchozí. A tedy jsme jí došli, při západu sluníčka poděkovali zemi i moři, přespali ještě jednu noc na parkovišti v Levantu a ráno odjeli k posledním dvěma "atrakcím" naší cesty Itálii na přelomu let 2012 a 2013.

1/2013