Nanejvýš tak v listopadu ve středu - Prachovské skály / Trosky

Jsou místa, kam bych doporučil chodit nanejvýš tak v listopadu ve středu. Kdykoliv jindy jsou obležena davem turistů :-). Třeba Prachovské skály nebo Trosky.

 

Zkusili jsme tedy pondělí v červnu pozdě odpoledne, spiš navečer, a ono se zadařilo :-). Vrchní parkovací navedl naše obytné Malibu na rovnou plochu pro autobusy na parkovišti u Turistické chaty, vybral denní taxu jak za autobus a přesně na pátou spolu s výběrčí paní u vstupu do pískovců odešel. Tím jsme vyrovnali finanční bilanci s běžnými návštěvníky skalního města a mohli si před podvečerní procházkou dojít ještě na kávičku a koláč.

 

Do skal vstupujeme zcela osamoceni a ke mně přicházejí první vzpomínky. Už jako dítě jsem miloval všechny výlety, jen v souladu s dobou a zájmovým zaměřením mých rodičů se mi jich příliš nedostávalo. Ještěže nás občas nějací přátelé někam vytáhli, pak do hledáčku padaly oblíbené, řekl bych až "profláklé" cíle, tedy občas i Prachovské skály. Z prazážitku vím, jak jsem vždycky vyhlížel první pískovcový kámen a hned jsem na něj musel vylézt. Na žádný vyšší už jsem se neodvážil :-).

 

Stoupáme Zelenou roklí, červnová už po jaru vyspělá vegetace dobře kryje skalní útvary nad našimi hlavami, zpočátku jsou k vidění opravdu jen ty kameny. Brzy mezi kmeny smrků v tuto chvíli často v hlubokém stinu spatříme i první věže. Rokle a vyhlídky, to je to, za čím jsme dnes přijeli. Vyhlídka na Český ráj je "obsazena" jedním výletním párem, brzy už ji máme jen pro sebe. Vzpomínám na jeden školní výlet, rozhodně ještě první stupeň, šli jsme s průvodcem, který masivní holí ukazoval a pojmenovával jednotlivé věže a útvary, a já si připadal jak tydýt, protože jsem téměř nic nerozeznal. Zatímco ostatní děti a paní učitelka "ó ano, máte pravdu, krakonoš i s vousy". Naučil jsem se alespoň poznávat okolní kopce širokého okolí, to přišlo až v pozdějších letech.

 

Ono to opravdové skalní město Prachovských skal je docela malinkaté, proto musejí značené cesty neustále někam odbíhat, nejlépe z kopce a do kopce, strmými a kostrbatými schody. I to mi vyskočí ze vzpomínek, šplhat v letním pařáku těmi šílenými schody, až nahoru nevidím, ani kdybych si hlavu vykroutil. Možná i proto jsem jako mladý muž se svou rodinou raději volil cesty od "centra dění" vzdálenější. I dnes volným lesem nad skalami kráčíme k Šikmé věži, co mě po letech překvapilo, byla prolejzačka mezi pískovcovými bloky v těsném okolí výrazné skály. Že bych tudy nikdy neprocházel? Nebo už opravdu stárnu? :-). Raději věnuji pozornost skalním schůdkům a trochu chatrnému zábradlí na vrchol věže, tam pak výhledům k Jičínu a Veliši.

 

Další stoupání, pak Myší dírou dolů na výrazné rozcestí Zadní Točenice. Tady k nebi ční ty nejvyšší věže a tady je jejich koncentrace nejhustší. Císařskou chodbou se na ně díváme zdola, z Vyhlídky míru shora. A pořád o samotě, téměř. Jen občasné hlasy opozdilých lezců a jeden obtěžovač bzučí do ticha s dronem. Kdo ví, zda si ten člověk vůbec uvědomuje, jaký hluk v absolutním tichu jeho hračka působí? A proč si ji nepustí někdy přes den? Protože by se mohlo stát, že by o milého drona přišel. Jsou sice nad Prachovskými skalami zakázány, mně se víc líbí toto: Kamarádka mi nedávno vyprávěla, jak někdo tu věc vytáhl nad poklidným nedělním odpolednem v malé severočeské vsi. A jak hbitý myslivec rychle našel svou kulovnici a mířil přesně. Dronista raději ani nepátral... A já se nedivím reakci ani jednoho z aktérů krátkého příběhu. Mně osobně byla při průchodu Císařskou chodbou udělena další lekce ze vzdělávacího cyklu "jak se vyhnout hodnocení toho, co dělají jiní" :-). A hned po lekci mi z Vyhlídky míru plechová česká vlaječka znovu připomněla dětství, "vlaje" tu už desítky let.

 

Nakonec přecházíme na opačnou stranu údolí, tam vede zelená kolem Hakenovy a Všetečkovy vyhlídky. Uzounké chodby mezi vysokými skalami, strmé schůdky nahorů a dolů. A přenádherné místečko na další krátké posezení. Předposlední lezci se vracejí ze skal v totálně prodřených jeansech od slaňovacích lan. Ze Všetečkovy vyhlídky sleduji zamilovaný pár na jednom z vrcholů nižší skály, v tu chvíli ti dva jen sami se sebou na titěrném prostoru vysoko nad zemí. V posledních paprsích, které sluníčko dnes skalám naděluje.

 

Když nám parkovací výběrčí prodával listek, možná tušil, že v ceně máme i tichou a klidnou noc. A kdyby netušil, my jsme si jí udělali. Sice ráno po očku sledoval naše počínání, protože jsme se však měli k odjezdu, další peníze nechtěl.

 

Ještě senám nechtělo úplně do úřadů, zaměstnání a za pracovním shonem, vymysleli jsme si tedy návštěvu hradu Trosky. Domnívaje se, že i tam budeme sami, ovšem trochu nepřesně se domnívaje :-). Návštěvnost kultovní památky, místa romantických pověstí i dalekých výhledů nebyla nijak šílená, přesto prosluněné dopoledne i ve všední den dost lidí vytáhlo na dominantu Českého ráje. A nám zasadilo do hlaviček celkem zásadní otázku. Jak to jednou pro vždy udělat, jak otočit kolo dějin? Jak jezdit od pondělí do pátku na víkend a v sobotu a v neděli chodit pracovat? Tohle vědět, dostal bych nejkrásnější dárek k mezinárodnímu dni dětí.

6/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace