Na týden do Polska - Dolní Slezko

Věřil by někdo tomu, že Polsko nabízí přírody milovným návštěvníkům více než dvacet národních parků a nepočítaně oblastí, které lze přirovnat k našim chráněným krajinným oblastem? Koncem října doby bacilové jsme se vydali poznat alespoň některé z nich.

Třeba i proto, že tam jsme ještě mohli zajít do restaurace na jídlo, třeba i proto, že ač my na té zemi nenecháme nit suchou, oni nás mají za nejlepší přátele, třeba i proto, že i jazykový antitalent mnohým polským slovům porozumí. Důvodů k cestě jsme měli hromadu, odjezd samotný však za úplně idylický považovat nešlo. Ač se vyhýbám sledování zpráv, médií i tlachů vládních představitelů, vnímám obrovský tlak, který všechna ta mašinérie na lidi vytváří. Ne jen u nás, všude ve světě. Takže při přejezdu hranic začínám posmrkávat pokašlávat, první auto na polské straně patří hraniční stráží a druhé celní službě. Až ta další ukazují na ničím nerušené průjezdy lidí hranicí, přesto, monitorovat je třeba, asi aby si ty bacily nemyslely, že je přes hranici pustíme. Co jiného by tam ti uniformovaní mohli dokázat?

Při sjezdu z Krkonoš začíná pršet, snáší se tma, v protisměru nepřetržitá řada světel. Dnes míří do hor snad celé Polsko. Na večeři zastavujeme u restaurace, kde jsem jedl před mnoha lety a slíbil jsem si, že tady už za kliku nevezmu. Sliby se mají dodržovat, to je asi nejdůležitější poučení z té zastávky. To už ani neprší, to už se z nebe řinou proudy vody. Nechceme dnes trhat žádné vzdálenostní rekordy, ráno bychom si rádi prošli krátkou trasu kolem zámku Ksiaž, jednoho z největších v Polsku. Okolní údolí jsou zahrnuta do Parku Krajobrazowy, což je obdoba českých chráněných krajinných oblastí. Jsou lemována skalními výchozy, které leckde poskytují neobvyklé výhledy na zámek. Ksiaž je velkou atrakcí, signalizují to rozlehlá okolní parkoviště, všude osvětlené příjezdové komunikace, přítomnost mnohahvězdičkových hotelů, naváděcí tabule.

Vybíráme jedno parkoviště (50°50´30.389"N, 16°18´4.313"E), kdykoliv už to ovšem vypadá na klidnou noc, znovu a znovu se kolem něco děje. Parta chlapců ve vymrzlém autě paří na telefonech za hlasitého dunění, pak si sem dojede jiná parta na cigárko a hlasitě diskutuje, za další chvíli někdo zkouší své umění driftovat a odolnost pneumatik letitého "samochodu". Jediným přirozeným zvukem je pravidelné bubnování dešťových kapek do střechy obytného auta.

Probouzím se plný vůle absolvovat vytyčený okruh, stačí však poodhrnout roletky v oknech a vůle dostává první trhliny. Viditelnost sotva 100 metrů, bláto všude, neustávající palba kapek deště do okolních louží. Ulice je i tak plná stánků prodejců blbostí, choulí se v tom nejteplejším oblečení a čekají na první oběti. V klidu snídáme a očekáváme návštěvu výběrčí parkovného, té se však nechce opouštět nevytápěnou budku u vjezdu. Poprvé chápu smysl roušek na obličeji vždy a všude, sice všichni vdechují vlastní odpad, nicméně alespoň spodní část obličeje si užívá trochu tepla při každém výdechu. Takhle jsme si tedy babí léto v Polsku opravdu nepředstavovali.

Velíme k okamžitému ústupu z vydobytých pozic, dnes budeme raději někde bydlet než poznávat krásy přírody. První cesta vede k Orlenu na dobrou kávu, ta ale zdaleka není tak dobrá. Našli jsme místo k zaparkování nedaleko Odry v lese na okraji Wroclawi, tady se zabavíme stejně jako v jiných deštivých dnech, které trávíme doma. A kdyby se vyčasilo, jsme připraveni.

Nevyčasilo se, přesto my opravdu připraveni byli a odpoledne jsme alespoň na chvíli vyrazili na krátkou procházku podél mohutné řeky. Tváří se tady, jako kdyby tekla svou přirozenou cestou, moderní most nebo první věžáky velkoměsta máme na dohled. Zkoušíme batoh a postrojek s vodítkem pro naše koťátko, byli bychom rádi, kdyby mohlo alespoň občas do přírody s námi. Geneticky je prý na tyto pokusy vybaveno dobře, úspěšní jsme napůl. Tráva, cesta, pachy, písek i voda jí zajímá moc, v batohu se jí však nelíbí ani málo. Za tři čtvrtě hodiny pobytu na vzduchu jsme ušli možná i celý kilometr :-).

V autě přijímáme další "strategické" rozhodnutí a jedeme si prohlédnout wroclawskou "starůvku", tak říkají Poláci historickým jádrům svých důležitých měst. Je víkend, leje jako z konve, najdeme proto snadno místo k zaparkování i pro obytné auto někde blízko centra a o zábavu na odpoledne máme postaráno. Díky uzavírkám se po městě trochu motáme, na druhou dobrou však bereme krásný plácek na 51°7´0.589"N, 17°2´35.320"E. Stojíme podél chodníku, nikdo si nemůže stěžovat na rozměry obytného auta. Bonusem je víkendové parkování zdarma. Tumský ostrov, jednu z nezachovalejších oblastí starého města máme na dosah, na Rynek dojdeme přes několik mostů přes rozvodněnou Odru, alespoň občas ulicemi tvořenými starými domy. Ve studentské kavárně dáváme skvělou kávu a ještě lepší zákusek, na Rynku (to je oficiální název hlavního wroclawského náměstí) nejspíš policie pořádá manévry. Neumím si jinak vysvětlit srocení několika desítek policistů a jejich službních vozů uprostřed nejrušnějšího místa starého města, když jinde v ulicích jsme nepotkali jediného. Dozorují používání roušek na veřejnosti...

Dvě hodinky nám v ulících Wroclawi bohatě stačily, i tak jsme měli v autě co sušit. I když nás čekal asi hodinový přejezd, zatopili jsme v plynových kamnech, teplý vzduch do auta proudil i z motorového topení. Mířili jsme do Park krajobrazowy Dolina Baryczy a především k Milickým rybníkům, rezervaci uprostřed tohoto parku. Místo na noční parkování přesně jednoho obytného auta jsme našli na 51°31´28.429"N, 17°23´6.096"E nedaleko vyhlídkové věže u rybníka Grabownica. Oblast mi hodně připomněla jihočeské Třeboňsko. Ráno jsme na procházku k věži znovu vytáhli i naši kočičku, byla to pro ní optimální vzdálenost, kterou je zatím schopna na vodítku absolvovat. Zdálo se nám, že i pro ní byla vycházka skvělou zábavou.

Pak jsme přejeli do sousední vesnice stejného jména, i tady na 51°31´56.128"N, 17°22´33.394"E je možné přenocovat v obytném autě. My jsme místo využili jako základnu pro okružní pěší trasu mezi rybníky, na neznačených cestách jsme nepotkali člověka, prošli jsme přenádhernými místy a spatřili spousty vodních ptáků. Okruh jsme zakončili v místní restaurací sice pozdním, za to skvělým rybím obědem. Ač stále pod mrakem, sluníčko si jen občas prokousalo cestu mezi hustou šedou, ještě se mi nechtělo opouštět ta místa.

I na 51°32´15.150"N, 17°20´44.842"E je možné v autě přespat, já jsem si tu vytáhl kolo a vydal se na cestu mezi dalšími rybníky. Neměl jsem přesně vytyčenou trasu, chtěl jsem si jen tak pojezdit a ještě něco vidět. Tentokrát však byla příroda trošku proti, ujel jsem sotva 5 km a znovu začalo kapat z nebe. Za zesilujícího deště jsem ještě dojel na most přes Baryczu, řeku, která dala parku jméno, protože tu nespatřit, nejspíš bych večer neusnul. A pak nejkraší a současně nejhezčí cestou mezi rybníky k autu.

Připadal jsem si tam trošku jako buldok, chodník vede mezi dvěma velkými rybníky a tam se vítr dokáže po volné ploše pořádně rozeběhnout. Horní sluneční rybník rybáři nejspíš pomalu vypouštěli, vystupovalo z něj několik ostrůvků včetně obnažených břehů, které se staly rájem pro kachny, volavky, racky i další vodní ptáky. Zahlédl jsem i velkého dravce, zakroužil nízko nad hladinou, pak se zvedl a zmizel kdesi v dálce. Zkoušel jsem ty obrázky dostat na SD kartu a pak "do památníčku", světelné podmínky však byly mizerné a když jsme po pár stiknutí spouště zjistil, že mám úplně mokrý objektiv, chtěl jsem to vzdát. Naštěstí jsem se z hluboka nadechl, kolo jsem odvezl kousek stranou, aby mi ho vítr neshodil na zem, v nejklidnějším místě mezi stromy jsem čočku alespoň v rychlosti vyčistil a pak se vrátil k místu výhledů. Nedokážu odhadnout kvalitu těch obrázků, mně však jejich "tvorba" přinesla další příběh do mozaiky života na cestě. Usmál jsem se nad svým počínáním, byl jsem spokojen s tím, kde jsem a co tam dělám. Ukryl jsem aparát do pouzdra a dojel posledních pár stovek metrů k autu. Vrátil jsem kolo do garáže, znovu vše mokré na Nikonu otřel a uložil jej do měkkého a teplého prostředí našich postelí. Teprve teď nastala ta správná chvíle k tomu, abychom vyrazili na dlouhý přesun k hranici Velkopolského národního parku nedaleko Poznaně. Třeba na jeho přírodu už zítra bude svítit sluníčko.

10/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr