Na týden do Polska - bory, jezera a duny a pihovatá pláž

Jen tři dny času nám zbývají na návštěvu dvou národních parku na severu Polska. Naštěstí vzdálenost mezi nimi není taková, na jaké jsme si v tomto týdnu zvykli.

Bory Tucholskie je národní park. Jsem moc rád za to, že ne všechny národní parky jsou známé a tolik navštěvované jako třeba Krkonoše nebo Tatry, v Tucholských borech je dnes absolutní ticho a klid. Národní park vznikl trochu komplikovaně, konečné řešení však zdá se být ideální. V okolí města Tuchola se rozprostírají nedohledné borové lesy, stovky kilometrů říček a možná i tisíce jezer. Pět chráněných krajinných oblastí v bezprostředním okolí města. A na to nám má stačit jeden den...

 

Nejvíc na sever od Tucholy leží Zaborski park krajobrazowy, řeka Brda a její přítoky tu propojují malé i velké, členité i rozhlehlé vodní plochy stovek jezer. V létě nesmírně oblíbená vodácká oblast, v říjnu jen ticho, padající listí, úroda hub. Uprostřed tohoto ne až tolik přísně chráněného území jsou vyznačeny hranice národního parku Tucholskie bory. Skoro padesát kilometrů čtverečních naprosto čisté, s vyjímkou jedné hájovny na břehu jezera Ostrowie stavením nenarušené a po staletí přirozené přírody. Lesy rostou na chudých písčitých půdách, proto všude vládne borovice, prohlubně, které říčky a potoky zaplnily vodou, po sobě zanechal skandinávský ledovec. Někde břehy jezer běží jasnou linií nízkého písčitého útesu, jinde vodní plochy zarůstají vodomilným rostlinstvem a tím nejpomalejším tempem přecházejí v mokřady.

 

Po poslední zkušenosti s nedostatečným oblečením mám připraveny dva kratší cyklovýlety, dopolední kolem jezer na sever, odpolední do území národního parku. V okolí je vyznačeno spousty cyklo i turistických tras, kdo dokáže z mapy vyčíst a rozpoznat nejužší pěšinky a vyhnout se jim, projede na kole všude. A kdo se nebojí trochy adrenalinu při jízdě lidmi prošlapaným "singletrekem" projede s větší zábavou. Dopolední okruh mě zavedl i do takových cest, jízdu i rozhledy jsem si nesmírně užíval. Jak by se mohla z výšky zdát krajina plochá a nezáživná, při blízkém seznámení se každému ukáže pravý opak. Celé dopoledne jsem měl pocit, že kdybych za týden polské cesty navštívil jen tato místa a zbytek dní třeba propršel, zůstal bych i tak spokojen.

 

A shodné pocity se mě zmocňovaly i odpoledne na cestách národního parku. Procházejí skrz něj dvě cyklistické trasy a několik turistických, vždy se jedná o široké vozové cesty na kolech dobře sjízdné a bez výškových rozdílů. Naplánovali jsme si okružní cestu, ze které jsme občas odbočili po dalších cestách k dalším jezerům a pak se vráceli zpět na "okruh". I tak jsme najezdili jen něco přes 25 kilometrů, z přístupných míst národního parku spatřili vše podstatné. Když jsme se soumrakem opuštěli malé parkoviště a místo včerejšího noclehu 53°51´8.999"N, 17°34´27.826"E, procházely mi hlavou rozporu plné pocity. Těšil jsem se k moři a na duny, opouštěl jsem však kraj, kde se mi nesmírně líbílo a kde mi bylo moc dobře. Nechtělo se mi odjíždět ani malinko a ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, mám už uložený plán na další týdenní poznávání oblasti borů a jezer v okolí Tucholy.

 

K jezeru Sarbsko nedaleko Leby dojíždíme už za tmy. Poslední metry široké písčité cesty plné děr a výmolů, málem vjedeme až na pláž, protože v kuželech světel nevidíme konec kolejí vyježděných jinými auty. Zastaví nás jen k zemi složené, přesto vjezdu bránící kolíky. Otáčíme auto a parkujeme zčásti na travnatém podloží dveřmi k rákosí (54°45´18.182"N, 17°35´20.323"E). První ranní kroky i s kočičkou na vodítku vedou k jezeru. Vyčnívá do něj jako vztyčený prst dlouhé molo, nikdo po něm nechodí a zábradlí je obsazeno kolonií kormoránů. Ve větříku a na slunci si suší peří, aby se ve chvíli přicházejícího hladu znovu mohli ponořit pro rybu do hlubin jezera. Stačí se přiblížit k molu, aby s křikem odletěli do bezpečnějšího úkrytu. Netuší, že nánosy jejich a kachního trusu na ploše mola jim poskytují lepší ochranu před lidmi než všechny hradby světa.

 

Těšíme se do dun Slowinského národního parku, odstavná plocha v totálně komerční, dnes však stejně totálně opuštěné osadě Rabka nastavuje nové měřítko v cenách parkovného. Každý si může vybrat mezi rizikem mnohem vyšší pokuty za nesprávné stání nebo zaplacením cca 45- Kč na hodinu. Do areálu vjíždíme úzkou branou po rozježděné pískové cestě, platí se jen v hotovosti a peníze vybírá vymrzlá holčina zabalená v několika vrstvách zimního oblečení. Sedí schoulená v nevytápěné místnůstce malé dřevěné staré chaty. Tady evidentně nejsou vybrané bankovky investovány do zlatého dolu.

 

Parkoviště opouštíme po asfaltové cestě, procházíme mezi opuštěnými a uzamčenými domy vesnice. Nenecháme si ujít vyhlídku z mola vybíhajícího do Lebského jezera, vyhlídková věž je však mimo sezonu uzavřena stejně jako všechny ostatní objekty. Brzy vcházíme do lesa, písčitá šíje mezi jezerem a otevřeným mořem nikde ve své šířce nepřesahuje dva kilometry, před tisíciletími bylo jezero mořskou zátokou. Můžeme si vybrat, zda povinných 5 kilometrů k dunám odšlapeme po asfaltu nebo jemným štěrkem vysypaným chodníkem v lese, obě komunikace vedou souběžně. Uprostřed sezony tu jezdí elektrické autobusy, spousta cyklistů, proto oddělených chodník pro pěší. Všichni směřují k duně Laczka, největší atrakci této části baltského pobřeží. Dnes, když položíme s Haničkou společně dlaně na hrubě tesaný dubový stůl odpočinkového altánu uprostřed nudné trasy, počet prstů převýší počet návštěvníků rezervace. Výlet jsme načasovali ideálně.

 

Po hodině jednotvárné chůze se les otevírá a po naší pravici strmě stoupá vysoká hromada písku. Blíž k cestě bojují svůj marný boj polomrtvé stromy, ty o pár metrů výš už prohrály. Duna se posunuje každý rok dál od moře, první linie borovic ani listnáčů nemá šanci. Dokazují to torza černých holých kmenů už zasypaných bojovníků, stromy však nevidí a neodejdou. Napadá mě paralela s lidmi a jejich myslí zastřeným nevědomím. Kdo nevidí pravou příčinu svých potíží, neodejde, snaží se vybojovat marný boj. Jen my občas navíc ještě očekáváme za takový boj ocenění od okolí. Po pár metrech vstupujeme do koridoru vyznačeného kůly a tlustými lany, jinak cestu v písku vyznačit nejde. Pomalu stoupáme nahoru, boty se boří, každý krok dopředu znamená půl kroku podklouznout zpět. Tisíce stop předchozích návštěvníků se ztrácejí v nejvyšších patrech duny, věčný vítr je každou noc zahladí, aby je noví příchozí během dne znovu obnovili. V těch místech je písek trochu upěchován a chůze po něm je už příjemnější. Nikdo však nesleduje kroky, zraky všech jsou upřeny na do nekonečna ubýhajících vln písku. Jen hladina jezera vlevo, Baltského moře na pravé straně a zvlněná krajina mírných kopců na západě každého ujistí, že tady nejsme v poušti a žízní nejspíš nezemřeme.

 

Dlouho se kocháme dalekými výhledy, sledujeme věčně se kutálející miliony lesklých bílých zrnek písku po planině duny a vnímáme sice pozvolna přesto však neustále se měnící ornamenty plastik všech myslitelných tvarů na povrchu duny. Jediné, co nás trochu pohání k další cestě, je touha po kontaktu s mořem. Ač vzdálené jen pár desítek metrů vzdušnou čarou, tady vítr přehluší věčnou píseň vln vrhajících se v pravidelných intervalech na pihaté pláže. Máme štěstí, dnes naše trasa po pobřeží vede s větrem v zádech. Navíc drobné kamínky nám umožňují hladkou chůzi bez boření se nohou do písku. Miliony jich věčný pohyb na dně moře daleko na severu vzal, za nespočet let obrousil do miniaturních rozměrů a donesl je až sem do písku pláže Slowinského národního parku. Ve spolupráci s větrem věčně přesouvajícím tuny písku a starými solí prosycenými a mořem vyvrženými klacky tvoří kamínky nespočet abstraktních obrázků, příležitostí pro fotografy.

 

To, co jsme dopoledne absolvovali lesem, musíme teď odšlapat po pláži, jenže tady je to úplně jiná trať. Bouření vln i větru, chvíli ostré paprsky podzimního sluníčka, za okamžik těžké černé mraky. Vyšisovaná zelená těch nejodolnějších druhů trav, jiné by zde nepřežily. Mušličky, kamínky, pírka racků. Obrazce z písku, neustále se měnící detaily v jednotvárném rámu. V chůzi zaostávám za Haničkou, tentokrát však není na vině má chabá fyzická kondice. Prožíváme si nesmírně intenzivně každičkou jednu vteřinu těch minut a hodin, běh času je to poslední, čeho bychom si tu všimli. Už bych si začal myslet něco o absolutním souladu člověka a přírody, hejno racků má však jinou zkušenost. Jejich řada obsadila hranici vody a písku a každý si ve svém teritoriu v pravidelných intervalech do pláže položených vln hledá něco k snědku. Jak se pomalu přibližuji, postupně po jednom opouštějí svá místa u prostřeného stolu. Z velké výšky by naše počínání vypadalo jako nesmíně zpomalený film padajícícho domina, jen kostičky mají křídla a místo pádu se vznášejí nad mořskou hladinu.

 

Až větrem a solí do černa ošlehaná dřevěná šipka nás od pobřeží odvádí lesem do osady Rabka, kde se rychlým skokem se dostáváme do reality. Musíme vyřešit, kde zdárně přečkáme další noc a jak nepadneme hlady. Tedy nejdřív nákup, potom příjezd na STPL v přístavu jachet v Lebě (54°45´55.166"N, 17°32´56.681"E). Díky mimo sezoně dostáváme velkou slevu, noc i s možností "camper servisu" je zde levnější než parkování v Rabce. Pak už nás čeká poslední večeře, až by se chtělo říci "páně", od následujícího rána jsou v Polsku uzavřeny všechny restaurace.

 

Druhá sobota naší cesty začíná nákupem plynu, kávy a nálepky, brzy doplní ty starší na vnitřní straně dveří garáže. Objedeme celé jezero Leba a zaparkujeme na 54°42´33.174"N, 17°14´29.375"E ještě stále na území Slowinského národního parku. V Czopilně je výrazně méně přítomen komerční duch. Přestože je dnes ve víkendový den sluníčko bojuje se šedou oblohou velmi srdnatě, rozlehlou nezpevněnou plochu obsadilo sotva pět aut. Je nám jasné, kde budeme spát poslední polskou noc, zvláště když výběrčí automaty už od 30. září nefungují.

 

Beze spěchu si připravíme všechny důležité propriety k pěšímu výletu a odcházíme nejprve k majáku, pak na pobřeží. Ač cesta po něm není značena, obejdeme dunu Czopilno, jí napříč pak vede dálková červená turistická. Borový les je tady stejný jako u Leby, nicméně vzdělávací tabule se nás snaží přesvědčit o jeho několika druzích. Jak jsem před pár lety všechny texty a obrázky na podobných tabulích hltal, dnes se raději dívám doširoka kolem. Možná minu něco z toho, co mi tabule ke všimnutí doporučí, určitě nepojmenuji okolní rostlinky nebo zvířátka, když nějaké potkám, stejně tak přede mnou nestojí úkol to všechno najít a dešifrovat. Pokouším se dát v přírodě prostor duši a nechat mysl chvíli odpočívat, netuším však do jaké míry se mi to daří. Jistě by mysl ráda viděla ta procenta :-).

 

Jako všechno v okolí, i maják je přes zimu uzavřen, dnes se z jeho ochozu nerozhlédneme. Ve svahu k moři ještě zkoušíme nějakou alternativu s neznačenými cestami, abychom si výlet prodloužili, mapy jsou však chytřejší než skutečnost. Pokorně scházíme na pláž po modré značce a po včerejší zkušenosti po pobřeží postupujeme k východu po větru. Dnešní cestu už neprožíváme tak intenzivně a ani nepátráme po důvodech té změny. Chytrá mapová aplikace v telefonu nám nesmírně usnadňuje setkání s turistickou trasou, přesně víme, kde pobřeží opustit. Jak šplhám do prvního kopce, mám pocit, že chůze v písku je ještě náročnější než v hlubokém sněhu. Díky tomu se naučím rychle "číst", kde bude povrch trochu kompaktnější a zjišťuji, jaké máme znovu štěstí. Musíme se přehoupnout přes čtyř vrcholy duny, v sestupu dolů se nohy do písku boří výrazně víc. Při posledním sešupu k lesu nám to dokazuje už v půlce svahu poměrně vyčerpaná čtveřice turistů postupujících opačným směrem. Jedni z mála lidí, které jsme na dnešním okruhu potkali.

 

Poslední úsek cesty si zpestřujeme hledáním hub, všichni tady nosí nějaké houby v igelitových taškách. My jsme je až dosud nechávali růst a přesvědčovali jsme sami sebe, že bychom je nezpracovali. Když jsem však spatřil u paty dřevěného mostku přes potůček tři hřiby, už jsem neodolal. Smaženice se stejně nekonala, nic dalšího jsme nenašli a hřiby už před námi stačilo prošmejdit hejno červíků. I tak jsme po návratu spokojeně usedli do křesel našeho obytňáčku, uvařili jsme si čaj a vypustili kotě na procházku tentokrát podle jeho vlastní volby. V tichu a šeru jsme si užívali poslední podvečer. Nakonec jsme na noc opuštění nezůstali, dorazila rodina se psem a dvěma dětmi v malé vestavbě VW Crafter. Tisíckrát jsme si mohli myslet, jak se jim ve stísněném prostoru nebude žít dostatečně komfortně, kdykoliv jsme však spatřili jejich tváře, bylo na nich znát, jak si výlet obytňákem užívají stejně intenzivně jako my. A právě o tom to naše, vaše výletování obytnými auty je.

10/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace