Na temeni Skandinávie - poloostrov Varanger

Cesta na poloostrov Varanger začíná na Tana Bru. Tana, hraniční řeka, Bru most přes ní.

předchozí část: Jezero Inari a národní park pana prezidenta

A řeka není jen tak obyčejná řeka. Jejím proudem táhnou každým rokem vytřít se a zahynout lososi. Tana je jedním z nejlepších míst pro lov lososů na světě sjíždějí se k ní rybáři z celé Evropy. Pravý břeh skoro až k ústí do Tanafjordu patří Finsku, levý břeh Norsku. Hranici při přejezdu poznáme velmi dobře, Norsko není členem EU, tedy nás může potkat celní a pasová kontrola. Ale nemusí, na semaforu hraničního přechodu svítí trvale zelená, jen když se celníkům něco nezdá, rozsvítí se červená žárovka.



Tana Bru je nejen řetězový most přes řeku Tanu, místo má staletou tradici trhů. Úzká šíje pevniny tu spojuje poloostrov Varanger s ostatním světem, řeka však spojení ruší. Kdo chtěl poloostrov opustit nebo navštívit, musel tudy projít, kde jinde tedy měli trhovci z rozlehlých pustin větší naději na dobré obchody? A tradice žije, nedaleko mostu stojí několik marketů a obchodů, i stánky novodobých trhovců zde mají svá místa. A nakoupit se určitě vyplatí. Ne proto, že by tady bylo k sehnání nějaké zboží na zajímavé ceny, ale čistě jen proto, že tady vůbec nějaké zboží je. Poloostrov Varanger je až na několik vyjímek pustinou a vesnice s alespoň nějakým obchodem lze spočítat na prstech jedné ruky. Na okružní silnici, která měří více než 300 kilometrů.



Na poloostrov se můžeme vydat buď směrem na východ po jižním pobřeží nebo směrem na sever. K objetí celého poloostrova chybí 8 kilometrů vzdušnou čarou, ale možná je to dobře. Kdyby se silnice spojila, zapadlé vesničky by se možná staly turistickým rájem a jejich kouzlo by zmizelo do nenávratna. Takhle můžete na perlový náhrdelník navlékat z jedné strany vesničky Vadso, Ekkeroy, Nesseby, Kiberg, Vardo a poslední Hamningberg, z druhé pak Batsfjord nebo Syltefjord, ale na spojení náhrdelníku zapomeňte. Snad jen, kdybyste sponu byli ochotni zaplatit desetitisícem, pak můžete zkusit trajekt Hurtigruten, který každý den vyjíždí z tisíce kilometrů na jih vzdáleného Bergenu, aby po týdenní plavbě skončil svou pouť ve vodách Varangerského zálivu v přístavu Kirkenes. Z něj je snad snazší navštívit Moskvu, než vlastní hlavní město Oslo. Na nejsevernějším severu pak obrovská loď slouží trochu jako autobus, protože je pro mnoho vesnic jediným každodenním spojením s civilizací.



Uprostřed kruhu náhrdelníku leží největší klenot poloostrova, národní park Varanger. Chce-li ho někdo prozkoumat, musí mít hodně odvahy a smyslu pro dobrodružství v krvi. Tady není nic, než drsná subarktická příroda, žádné turistické značky, dokonce ani žádné stezky. Směr pěšího putování určují jen vodní toky a hřebeny táhlých nízkých kopců. Mlha, déšť a oblačnost je tu časným hostem, tedy ztratit se v rozloze mnohaset čtverečních kilometrů je velmi jednoduché. Pomoci se pak téměř s jistotou nedovoláte, protože žádný operátor nebude držet signál nad takovou pustinou.


Normální smrtelník může tedy do parku alespoň nahlédnout z pobřežní silnice do Hamningbergu a nahlédnutí je to nesmírně působivé. Uzounkou asfaltovou silničku vměstnali stavbaři mezi divoké severovýchodní pobřeží Barentsova moře a černé útesy strmě stoupající od věčně zpěněného příboje. Po 180 km přijedete ke shluku několika domů, na konec silnice, jen proto, abyste se otočili a vrátili zpět. Jistě cestou můžete navštívit pevnost ve Vardo, snad jedinou kulturní památku na východním pobřeží Norska, ale to je asi ten nejméně podstatný důvod k cestě zpět. Ono těch 180 km je krásných, až nádherných. Není na nich nic k vidění, nic k vyfotografování, ale jsou krásné. Mám pocit, že tam není žádný důvod se vracet, ale jak rád bych se tam ještě jednou vrátil....

Naštěstí zbývá ještě severní strana polostrova. Je hornatější, drsnější, ale k moři je to dál. Batsfjord je základnou rybářů, ošklivé smradlavé městečko, kde chcípl pes. Bez péřovky sem v červenci ani nejezděte, nosí ji i černoši, kterých tady žije dost velká populace. Nejspíš norský sociální systém je dost velkou motivací pro život v tak nepřirozených podmínkách, zvláště ne přirozených pro bývalé obyvatele tropů. Potkáte tu dvojici Francouzů, která zde právě přistála na své cestě po Barentsově moři a protože jste jedinými lidmi na ulici, zeptají se na bar.. Domovem je jim malá plachetnice a zdejší bar jediné možné povyražení. Nedejte si pivko v přepočtu za pár stovek našich korun. V přístavu narazíte možná i na ruskou velrybářskou loď z Murmansku.



Pokračování: Na návštěvu k sobům a do nejsevernějšího lesa

Lepší je zkusit 38 km prašnou cestou do Skyltefjordu. A to je teprve díra, jenže tady je hezky. Strmé mořské útesy, patnáct chalup kolem malinkého přístavu. Dřevěnná kaple, půlnoční sluníčko opírající se o protější stěnu. Kdyby neskučel a autem nelomcoval ten neustálý silný severní vítr, asi by tu bylo hrobové ticho. Padesát kroků po vesnici, dál cesty nevedou. Skály padají přímo do moře, proto po osmi kilometrech nedojdete do místa, odkud jste před dvěma dny a skoro třista kilometry okružní silnice vyjížděli. Raději na výdaje za naftu nemyslet, vrátit se k Tana Bru a pokračovat v další cestě.... A po zbytek života vzpomínat na krásný, drsný a podmanivý poloostrov Varanger.

7/2013

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace