Na Rýchory za borůvkovými knedlíky

Když moc tlačím na pilu, říznu nejspíš občas někde vedle, se mi znovu potvrdilo v minulých dnech. Dobře si pamatuji, jak moc mi na jaře chyběla volnost vyjet třeba jen kousek za hranice. A teď se bojím, jak jsme znovu zavíráni ve jménu "ochrany našeho zdraví".

Možná se vyhneme chřipce, možná se polovina lidí z té nesvobody zblázní. Jako pár lidí před osmdesáti lety nevěřilo panu Hitlerovi, že Židy je žádoucí zabíjet, já dnes nevěřím divadlu kolem chřipkového bacilu. Stačí nemít náhubek, je to jako kdybych dostal žlutou hvězdu na klopu kabátu. Tak mi připadá atmosféra posledních krásných prosluněných dní, pokud se netouláme někde v lesích a kopcích. Tam je naštěstí vše "při starém".

 

Jenže mi velmi nevycházelo do takových míst vyjet, dělat věci, které dělám nejraději, až pondělí odpoledne konečně nastala ta chvíle. Vyrazil jsem na pár dní v té nejlepší společnosti (sám se sebou). Ani jsem netušil, kolik by jich mohlo být. Jen start jsem měl jistý, Gory Walbrzyskie a tam pojezdit na milovaném kole. Pak možná Sleza u Wroclawi, kdyby jó vydrželo počasí a kdyby se mi povedlo nenechat se ovlivnit vnějšími okolnostmi, blízko Poznaně Wielkopolski park narodowy mě láká už kolik let.

Vyjíždím z Trutnova, ještě licituji o nákupu nafty, na půl nádrže daleko nedojedu, když se od přední nápravy ozve zvuk, jak kdybych jel na sněhových řetězech. To plátek umělé hmoty bušil do asfaltu při každé otáčce kola a držel ho pěticentimetrový vrut zarytý do pneu. Jak jsem tu věc vytáhl, strhl se uragán. Všemocná lepící souprava se chovala jako plnotučné mléko, vyteklo to všude, jen otvor zůstal vzduchu průchozí. Stěží jsem dofoukal a dojel na první parkoviště zpět v Trutnově a očekával jsem ráno moudřejší večera.

 

Oprava vzala nějaký čas, pak jsem plnil pracovní povinnosti, pak ty "domácí" stran letošního budování lepšího bydlení, když skoro jedenáctá už klepe na okno obytného Malibu a můj plán návštěvy Polska se rozplývá jako pára nad hrncem. Najednou z celkem volného plánu zbývá den a půl, pokud se nepřihodí v práci nebo kolem stavby nic závažného. Chvíli přemýšlím nad tím, že výjezd nejspíš nebyl zcela uvážený, nicméně brzy zvedám hlavu a rozhoduji se prožít možná poslední letošní teplé dny naplno a ke své radosti.

Znáte Rýchory? Nejvýchodnější výběžek Krkonoš, už to nejsou ty drsné holé max kosodřevinou porostlé hřbety, nejvyšší vrchol atakuje tisícimetrovou hranici o prsa dospívající Vietnamky. Předkové nám tady zanechali husté lesy a mezi nimi občas nějakou pastvinu, úžasnou příležitost k dalekým výhledům. Startuji e-kolo a proti proudu Úpy opouštím město. Zlatá stezka vede údolím Zlatého potoka, kde dříve stávala ves Sklenařice. Pár chalup tady ještě zůstalo, víc životního prostoru však okupují krávy a kozy. Na Bystřici objevuji přepychové místo na dnešní noc (50°37´26.257"N, 15°51´17.813"E), o kousek výš naučné tabule upozorňují na pozůstatky těžby zlata.

 

To už se blížím ke sklenařické kapli, kde se lidé modlili jen tak mimochodem, častěji se tu schovávali při pastvě před nepřízní počasí. Ještě pár výškových metrů a první výhled prořídlým lesem na Černou horu. Že by na Rýchorské boudě na mě zrovna v úterý po obědě čekali, jsem si nemyslel, přesto při četbě víkendové nabídky mi slina ukápne, borůvkové knedlíky. Zítra už by měli mít otevřeno, tedy uvidím, co se s tím dá dělat. Naopak výhledy na Sněžku a východní Krkonoše z vyhlídkové plošiny kousek pod chatou zatím nikdo kromě Krakonoše zakázat neumí. A což teprve ty z pastvin pod chatou.

 

Ještě ani nesjedu k Rýchorskému kříži a má cesta se stáčí doprava ke Sněžným domkům, další pastvině s výhledy k Žacléři a na ty kopce, kam jsem se chystal původně. Ještě se dotknu Dvorského lesa a pak už jen padám a padám dolů. Nad Stachelbergem potkávám první pevnůstky z období těsně před válkou, ta veliká, za kterou sem jezdí všichni milovníci nedávné historie, mě neláká. Raději rychle sjíždím k autu a těším se na vyhlédnuté místo odpočinku.

Co mě teď při psaní článku při pohledu do mapy mrzí, že jsem se nešel podívat kousek do Sklenařovického údolí, je rezervací a bílá místa na mapách mi napovídají něco o malebných obrázcích. Všude kolem je ticho, které navečer začnou rušit jeleni v říji. Tenhle přírodní koncert si poslechnu vždycky rád, jen chvíli ho z dálky ruší motorka, která křičí štvána vzhůru do serpentin. Možná mi má připomenout, proč jsem tu svou nedávno prodal. Jak se hluk motoru vzdaluje, můžu znovu otevřenými dveřmi obytného auta poslouchat a představovat si vztyčené zakloněné hlavy těch důstojných velkých tvorů chystajících se shodit svou mužnou ozdobu hlavy a předat geny dalším potomkům. Jistěže by bylo lepší je i spatřit, ale také mnohem horší by bylo sedět u televize a sledovat scénáře vývoje opatření Covid.

 

Ráno sjíždím do Horního Maršova, znovu se chci vydat na Rýchorkou boudu. Borůvkové knedlíky mi nedají spát, dnes mám vymyšlenu zcela jinou trasu než včera. Stejně dlouhou, na kopce však a na výhledy vydatnější. Pocítí to baterie kola i moje svalstvo, jenže zase ty "důležité" věci. Než všechno zařídím, je poledne. Hořkou pachuť na patře vnímám přes včerejší farmářské koření, kterým jsem si zkazil medailonky z vepřové panenky, přes zcela jasný pocit, že opravdu nejsem na světě pro to, abych půl dne "řešil" a především přes nejasný pocit, že ta má řešení stejně nejsou to pravé ořechové. Nezbývá, než znovu se ujistit, uvidíme.

 

V každém případě až po poledni konečně znovu usedám na kolo a nejprve se jedu podívat k Lysečínské skalní jehle, pro oblast Krkonoš neobvyklé vápencové skále. Víc se mi ale líbí chaloupka pod ní. Pak se kousek vracím a opravdu drsným kopcem šplhám na Eminu cestu pod Starou horou. Zprvu rozrytá po těžbě dřeva, později věrně vrstevnici kopírující a mlázím zarůstající mi poskytuje nádherné výhledy na Sněžku a kopce v okolí Pece. Nikde jsem nezjistil, po které Emě byla pojmenována, nejspíš jsem neprojevil patřičný záměr. Cesta je to však kouzelná, úzká, v úbočí Dlouhého vrchu, zpěvněná kamennými zídkami. Materiálem na jejich zbudování nebylo třeba šetřit, Krkonoše jsou plné kamení.

 

Prudkým sjezdem ke Spálenému mlýnu a znovu nahoru k hájence Malé Úpy po žluté a na Cestník po červené. Ta mě vede dlouhou dobu a ukazuje spousty místních zajímavostí a výhledů. Kolem Lysečínské boudy sjíždím do Horních Albeřic, pastviny vysoko nad vsí otevírají pohled dolů do kraje. I když se trochu mračí, dohlednost je pořád velmi dobrá, stále menší kopce se v dálce ztrácejí v nížinách kolem Labe. Horní konec obce stráží zrekonstruovaná věž staré vápenky, je tu zřízeno i muzeum. Pohrdám občerstvením v některé z otevřených restaurací s vidinou borůvkových knedlíků na Rýchorách.

 

Kopec ze vsi zpět na hřeben si pamatuji, už jsem tudy kdysi na kole jel, jen tehdy mi žádný motor nepomáhal. Možná proto jsem si nevšiml upraveného lomu na vápenec, který zásoboval výše zmíněnou vápenku, moc jsem se však těšil na pohledy zpět. Mám utkvělou vzpomínku, jak jsem z tehdejšího diapozitivu nechal vyrobit fotku a tu si pověsil nad počítač v práci, aby všichni příchozí viděli, jaké umím fotit. Snad ty dnešní budou alespoň o fous hezčí :-). Výhledy překonaly má očekávání, protože jsem se otočil vícekrát a vše jsem mohl pozorovat z několika úhlů. Každému z nich jako královna vévodí Sněžka, okolní vrchy dělají víc než jen důstojný kompars. Kdybych neviděl pořád ty borůvkové knedlíky, zdržel bych se déle.

 

Posledních pět kilometrů k chatě na Rýchorách je pohoda. Vrním si spokojenosti nad tím, jak v každém kopečku vrní motorek mezi pedály. Snažím se mu ulevit ze všech svých sil a vzpomínám na téměř vyčerpání při minulé už dávné cestě. Myslel jsem si tehdy, že na hřebeni bude jízda legrace a ona byla, právě pro ty sice krátké, ne úplně strmé, přesto dlouho se opakující výšvihy. Dnes, i když čárky na displeji trochu vybledly, má baterie ještě dost sil ke zdolání posledního a nejstrmějšího svahu. Konečně po rovném hřbítku přijíždím k chatě, před vchodem stojí další čtyři bicykly, u stolků posedává pár lidí. Konečně, borůvkové knedlíky. Ale to snad nemyslí vážně, co včera na tabuli lákalo, dnes je přeškrtnuté růžovou křídou.

 

Zprvu rozladěn, protože závislost je sice lépe snesitelná, když si ji člověk uvědomuje, přesto potvora zákeřná, si později přece jen přisedám k těm nejvíc místním a vyprávíme si o všem možném. Z mladistvého atraktivního pána se vyklube šaramantní důchodce, bývalý horolezec a dodnes aktivní sportovec vybavený velmi klidným nadhledem na potíže dnešní doby. Jediné, o co ti lidé mají obavy, aby jim jejich Rýchory zůstali zachovány alespoň v takové podobě, v jaké jsou dnes. Mají nehezké zkušenosti z jiných krkonošských středisek....

V pozdním odpoledni sjíždím drastickým krpálem zpět do Horního Maršova a ve chvílích menšího soustředění na brzdové páčky přemýšlím nad slovy místních patriotů. Tolik se mi tady líbilo, tolik bych chtěl tu krásu sdělit dalším lidem a najednou abych se bál dalšího vývoje. Tedy bych si závěrečné věty zformulovat nějak následovně. Milí developeři, milí lovci senzací a laciných zážitků, zůstaňte si ve svých městech a vyhlášených krkonošských poutích. Milí milovníci přírody, ticha a poklidu, pokud jste ještě nikdy na Rýchorách nebyli, neváhejte, tady ještě svět zůstal v pořádku. I bez borůvkových knedlíků :-)

9/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace