Lemmenjoki - první z velké knihy

Je to dlouhá řada let, kdy jsem si koupil velikou knihu, Národní parky Evropy, něco jako encyklopedie. Formát A3 a sedm centimetrů tlustá. Co dvoustrana, to povídání o jednom z nich. Úplně první je o Lemmenjoki, kolikrát jsem se na ty fotografie toužebně díval. A najednou míjím tabuli Lemmenjoki 15 km.

Ve Skandinávii mají hodně odlišný způsob ochrany přírody, Lemmenjoki je toho ukázkovým příkladem. Oficiální vstup je u sámské usedlosti, provozují tu kemp, restauraci a také vozí lidi na motorových člunech asi 15 km po jezerech a proti proudu říčky k vodopádu, u kterého startuje nejdelší značený okruh parkem. Je dlouhý 21 km a na trase můžou turisté využít dva volně přístupné spartánsky zařízené sruby k ubytování a odpočinku. Tady neplatí, kdo dřív příjde, ten dřív mele, naopak. Protože je předpoklad, že první příchozí už si odpočinul, měl by uvolnit své místo tomu poslednímu, který odpočinek potřebuje.

předchozí část: Národní park Pallas - Yllastunturi - nerovná bitva

Další turistické trasy kopírují břeh jezer, řeka tady vlastně slouží jen k přelití vody z jednoho jezera do druhého, a lze po nich dojít zpět k sámské usedlosti. A pak tu mají ještě jeden krátký okruh, jeho délka je cca 10 km a stoupá na jeden z nevyšších kopců v okolí. Celkem jsou turistické trasy vyznačeny na cca 5% rozlohy národního parku, zbytek je opravdu volná a divoká příroda. Prý tu rostou nejstarší borovice v Evropě. Pokud chce někdo putovat tím krajem, jedinou orientací jsou mu hřebeny kopců nebo toky potoků a řek. Cesty tudy žádné nevedou. Přejít národním parkem napříč prý zabere až měsíc života bez sebemenšího náznaku civilizace.

Právě proto je v turisticky využívané oblasti zákaz kácení živých stromů (soušky pokácet je dovoleno), zákaz rozdělávání ohňů mimo povolená tábořiště (ta jsou však podél tras rozmístěna hojně) a zákaz lovu zvěře. Na ostatním území národního parku je dovoleno cokoliv, zabloudí sem tak málo lidí, že ti nemohou přírodě uškodit. Naopak, mohou se sami ocitnout v ohrožení života a v takových chvílích asi nikoho úřední zákazy moc nezajímají.

My nejsme vybaveni na vícedenní trek, proto bereme za vděk přepravou člunem, je však třeba se připravit na cenu v přepočtu cca 900,- Kč na osobu za jízdu dlouhou sotva půl hodiny. Prohlédneme si vodopád a stejnou cestou, tentokrát však po souši se vracíme zpět. Celou dobu kráčíme údolím, dnešní trasa není o výhledech. Přesto je nádherná, severské lesy ve spojení s tichou hladinou jezera nebo krátkým divokým úsekem dravé říčky dokáží dlouhou dobu udržet naší pozornost. Trochu překvapením je samoobslužný přívoz místo mostku. Jedním provazem si loďku přitáhneme, druhým poháníme sebe i pramici k opačnému břehu jezera. Kdybychom se náhodou nudili, komáři už se postarají o naší bdělost :-). Protože je bezvětří, pochodujeme zahaleni v dlouhých rukávech i nohavicích, také lehké rukavice a klobouk se síťkou přes obličej je podmínkou. Stačí se na chviličku zastavit a hned každý ví, na čem v tomto ohledu je. Jen místní se s tou drobotinou nějak naučili vycházet, je komáři neobtěžují.

Večer úplně nemůžu usnout, na parkoviště 68°45´5.801"N, 26°13´12.153"E, kde běžně lidé nechávají stát svá auta i několik dní a kde lze v tichu přírody i přespat v obytném autě, přijíždí ve velmi časných ranních hodinách francouzská dodávka. Z ní vyskočí bodrý chlapík, trochu povykládáme o lovu lososů, což je důvod jeho cesty na sever. Velmi oblíbená "disciplina" místních lidí je pro běžného Evropana hodně drahou záležitostí, současně však silně regulovanou. Rybařit se smí jen na povolených tábořištích, maximálně týden, denně smí každý chytit a sníst nejvíce tři kusy, ostatní musí vracet zpět do řeky. Převážet nějaké maso domů je zcela zakázané. Dali jsme po panáčku hánácké slivovice a očička se sama slastně zavřela k potřebnému spánku. Jen to půlnoční slunce mi zase někam uteklo.

Co nám neposkytlo údolí řeky Lemmenjoki, pro to jsme se vydali další den na vrchol Joenkielinen. Ač pouhých 534 metrů nad mořem, jeho temeno je holé, kamenité a vysoko převyšuje okolní krajinu, což ho předurčuje jako vynikající rozhledový bod. Na vlastní zkušenost jsme se přesvědčili, že při turistice tajgou je třeba používat jen letní turistické trasy, lesy jsou plné mokřadů a rašelinišť, která v zimě zamrzají. V létě je však cesta naprosto nepoužitelná. Pěšina k vrcholu je poměrně dlouhá, to činí převýšení snesitelným, jen závěrečné metry se svah stává strmějším. Aby nám při výstupu nebylo vedro a abychom mohli odložit "protikomáří opatření", nad hranicí lesa vane poměrně čerstvý větřík. Dokonce tak čerstvý, že se u vrcholové pyramidy zdržujeme jen krátkou dobu nezbytnou k pořízení nějakých fotografií a raději pokračujeme okruhem do údolí řeky. Opačné úbočí kopce je už před větrem trochu chráněno, odtud si užíváme přenádherné výhledy na údolí řeky a jezer Lemmenjoki i daleko do nitra národního parku.

pokračování: Jezero Inari a národní park pana prezidenta

Při dávném studování evropského autoatlasu mě přitahovalo jezero Inari. Svou rozlehlostí i polohou už dost daleko na severu. Dnes nás přitahuje ještě jinou silou, po pár dnech zcela mimo civilizaci přijíždíme do města, můžeme doplnit zásoby. Marně v několika obchodech pátráme po balené vodě, dostáváme tak poslední důkaz o tom, že všechna voda v krajině je opravdu pitná. Také se jdeme podívat do sámského skanzenu, největšího muzea na severu Finska. Trocha kultury je v přírodním kraji vítaným zpestřením stejně jako postarší pán od letité stříbrné Audi. Tahá za ní dýmící vozík, z něhož oči nespustí jeho velký milý pes. Útroby vozíku tvoří pojízdná udírna, i my si dvě ryby prý vylovené z jezera kupujeme a také hned konzumujeme. Excelentní lahůdka. Poslední neprodaná ryba patří psímu doprovodu, proto ten upřený pohled.

7/2013

Ukázat na mapě | Vladi Štekr