Na pomezí pískovce a čediče

Moc se mi líbí, jak příroda žije, aniž by znala čas. Natož aby na něm byla závislá, jako jsme my lidé. Jaké by to bylo, zapomenout, kolik je hodin nebo co je dnes za den?

"Co je dnes za den?" zeptal se medvídek Pú. "Dnes je dnes" odpovědělo Prasátko. "Můj nejmilejší den" řekl medvídek Pú. V jednom dni takovém volal kamarád Petr z Moravy, že by se chtěl podívat obytným autem do Labských pískovců, abych něco poradil. Radím moc rád, je to trochu můj obor :-), zvláště má úžasná partnerka Hanička by o tom mohla vyprávět :-). A tedy jsem radil a současně si uvědomoval, jak dlouho jsem už nenavštívil místa, která mám tolik rád. Ještě jsem potřeboval něco "důležitého" v den, kdy všichni víkendují, ale večer jsme mohli vyrazit. Sešli jsme se s Petrem a Michaelou v Jetřichovicích u koupaliště, oni právě dorazili z dlouhého výletu. Večer uběhl v družné zábavě, jen jsme malinko povzdechli, kde včera oni stáli sami, dnes jsme okupovali ten plácek šesti obytnými auty.

 

Na rozdíl od nás, ta nádherná dvojice má natrénováno, tedy vyrazili na další dlouhý výlet, tentokrát na kolech, my měli v úmyslu vystoupat na vrch Studený. Není sice už součástí Labských pískovců, to mu však vůbec neubírá na kráse a mohutnosti. Naopak, kdo přijíždí do kraje od Děčína, nemůže si nevšimnout, kolik obzoru jeho silueta pokrývá ani šedých skvrn na úbočích. To kamenná moře vystupují z lesů. Na Studenci dlouhá léta stála rozhledna v dezolátním stavu, vystoupit nahoru znamenalo ohrožení života. Dnes je zrekonstruovaná a téměř každý se z ní může rozhlédnout. Každý kromě mě, nosím v sobě jakousi záklopku, která mě do výšky nepustí. Mám tak do konce svého žití o výzvy postaráno.

 

K pěšímu okruhu jsme odcházeli ze vsi Studený, i tam jsme se potkali s Petrem a Míšou, měli už odjetou velkou část svého dlouhého výletu, když jsme po krátké procházce na kraj Pavlinina údolí mířili na ranní kávičku. Bylo třeba se posílit, čekalo nás dlouhé stoupání po Mokré cestě, neznačené údolím Studeného potoka. To aby náš výlet dostal tvar okruhu, abychom se nevraceli stejnou cestou. Potkali jsme pár lidí na kolech, nejdůležitější paní se však přihlásila na křižovatce s modrou značkou pod Černým vrchem. Hned se s námi dala do povídání, nedbaje vládních bacilovitých nařízení. A poradila něco, co jsem v přípravě na tento výlet zanedbal, prý se máme jít podívat na fialky, bývalo jich moc, teď už to není tak pěkné, ale pořád tam nějaké rostou. Jen tady, nikde jinde, a právě kvetou.

 

Poslechli jsme jí a dobře jsme udělali. K přírodní památce Líska jsme si zašli možná dva, možná tři kilometry, na přelomu května a června tam kvete měsíčnice vytrvalá, poměrně vysoká lesní květina. Tedy kvetla by, kdyby její květy nebyly sladkou pochoutkou pro srnky a jeleny. Znovu jsem se musel pošklebovat tomu, co si lidská mysl vymyslí, jak to stanoví za pravdu pravdivou a jak si pak příroda udělá stejně své. U přírodní památky stojí několik informačních tabulí, na nich snad sto let staré fotografie, pár lidí stojících v záplavě květů ve stráni bučiny. Pak samochvalná řeč ochránců přírody, jak oni zabránili tomu spásání vzácných květů, jak přírodu oplotili a tedy tam už zvěř nechodí. Prošli jsme brankou a vskutku. Našli jsme asi deset rostlinek v plném květu, jinak celá stráň těch stejných rostlinek, jen květy kdosi ukousal. Zlí, zákeřní, zákonů ochrany přírody ne dbalí jeleni a srny si nepřečetli, co jim ochránci přikázali. Dokonce ti nezdvořáci povalili plot, aby se ke své pochoutce dostali. No, v takových hrůzách my teď musíme žít... :-).

 

Ale vážně, pochopitelně bychom také rádi spatřili tu záplavu fialových kvítků měsíčnice, jenže příroda si žije vlastním životem a pokud v ní něco přestává fungovat, je to jen díky zásahům člověka. Je úplně jedno, zda ten člověk má úmysly "dobré" nebo "zlé", to jen naše mysl takhle kvalifikuje. Přírodu však její soudy nijak nevzrušují, chová se podle svého. Škoda, že to dlouhodobě nechceme vnímat a naivně se domníváme, že spasíme všechno. Nebo že dokážeme všechno, když budeme chtít. Ano, dokážeme, jen zůstává otázkou, na jak dlouho....

 

Vracíme se zpět na značenou cestu, přes takovou polomýtinu si všimneme mohutného Chřibského vrchu a pomalu stoupáme k rozlehlé louce v sedle pod Studencem. Svítí sluníčko, je teplo, tedy si chvíli lehneme do trávy, nasáváme pro jistotu už trochu z dálky vůni hlohu a pokoušíme se dopočítat kamzíky ve stádu, které se nedaleko od nás volně srocuje a zase rozpouští. Kde se na Studenci vzali kamzíci? I tady měl někdo před asi stopadesáti lety pocit, že příroda tak, jak je, není úplně dokonalá. Dnes na Studenci a v jeho okolí potkáme kamzíků tolik, kolik jiných lesních zvířátek nespatříme za celý rok. Vypadá to hezky, to ano, pravdou ale je, že v přirozenosti by věci vypadaly asi jinak.

 

Pohledy přes travnatou pláň na okolní kopce berou dech. Na podzim jsme obdivovali Lužické varhany Zlatého vrchu, dnes se na stejný kopec díváme ze strany, kterou člověk neodtěžil při honbě za čedičovými sloupy. Snad přirozeným lesem, protože přírodní rezervací, stoupáme k vrcholu Studence. Nesmírně si užívám výhledů na Lužické hory přes kamenné moře, rozhledna mi však přes dva pokusy zůstává zapovězena. Má pět pater, poprvé dojdu do třetího a ještě na hranici klidu a totálního strnutí sestoupím zpět, na druhý pokus dám o patro výš, ale dá mi hodně práce se otočit a sejít "do jistoty" tam, kde jsem stál při první rundě a odkud mám už cestu dolů "natrénovánu". I tak jsem na Studenci rád a spokojen. Mnoho let jsem ten výrazný krajinný prvek vnímal při cestách do okolí a teď konečně stojím nahoře.

 

V autě rozhodujeme o dalším programu výletu, znovu se vracíme do pískovcových skal, jen trochu z jiné strany. Cestou zapadlými silničkami potkáváme tři statné jeleny, možná po náročném dni, kdy se ve zdejších lesích potulovaly spousty lidí, vystoupili v podvečer na louku za šťavnatou pastvou. Kdyby měli tolik rozumu, jako máme my lidé, možná by si přáli trvání bacilova nouzového stavu karantény na věky věků. Přijíždíme do Kyjova, dnes hodně rekreační vísky, ještě jdeme omrknout stádo kraviček pasoucích se za ohradou a vnímáme ticho a klid po víkendové bouři.

 

Kyjovské údolí nebo také údolí říčky Křinice je pro mě klenotem. Vede jím asfaltová cesta, mírně klesá k německé hranici a dnes je tiché a klidné. U Turistického mostu je sice opustíme, abychom jiným bočním údolím vystoupali do Brníků, další obce na okrají národního parku, ale hned se zase po modré značce dalším údolím vracíme zpět. Aby nám něco neuteklo, ty dva kilometry ze Zadní Doubice k Turistickému mostu a zpět projedeme také. Potkáváme minimum lidí, ti totiž poslušni zákonu času (který si sami na sebe vymysleli) většinou tráví "nejmilejší den" v kancelářích, dílnách, na montážních pásech, prostě v úsilí "něco dokázat". Jistěže ani my nejsme jiní, obvykle se chováme úplně stejně, dnes se nám však povedlo nahlédnout do jiné cesty. Naštěstí to není poprvé a snad ani naposledy, víme o ní, že se nám moc líbí, jen není lidskou nohou ještě příliš prošlapaná.

 

Zadní Doubice je pro mě kultovním místem. Schází se tu několik údolí, Křinice se stává hraniční říčkou a míří do nitra národních parků. Po levé straně Českého Švýcarska, po pravé straně Saského. Vede odtud modrá značka na Tokáň, tahle cesta je pro mě symbolem absolutní čisté přírody, trampové to tady nazývají "zadní zemí". Protože běžným lidem na jejich strojích nedostupnou, sem lze dojít jen pěšky. Naše cyklotrasa nejprve vystoupá vysoko nad řeku, český břeh je zcela neprůchodný, vysoké skály padají přímo do vody. Pak se od ní odchýlí a hlubokými lesy, bohužel, napadenými kůrovcem, míří k Doubici. Myslel jsem si, že tady už to všechno znám, že jsem tudy pochodil v době mých mladých let a teď čekají další obzory. A najednou jsem zjistil, že se sem chci znovu vracet a poznávat ten kraj hlouběji a podrobněji.

Takže zase někdy příště, dávám si slib, jsou tu pro mě nové cesty a rád bych jimi prošel. I ty v lesích i ty uvnitř mě samého.

5/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace