Národní park Pallas - Yllästunturi - nerovná bitva

Míval jsem životní sen, životní sny bývají celkem zásadní pro každého jedince. Můj životní sen jsem si rozdělil do dvou etap. Koupím si jednou to obytné auto, a pojedu s ním na Nordkap, až ho budu mít.

Potkal jsem se s abrhámem, když jsem pochopil, že obytné auto je k ničemu, pokud stojí v chráněném stání. Nedalo se povědět, že bych necestoval, že bych neuměl využít všeho, co mi takový stroj nabízí. Jen to všechno bylo pořád podřízeno něčemu NAD mými sny. Padesátiny jsem oslavil týdnem v Českém lese, na víc mi to léto nezbyl čas. Nádherný kraj, přesto pro milovníka cestování obytným autem trochu málo. Jenže dost na to, abych pochopil, co žít chci a co úplně žít nemusím. Přesně rok po té jsem si naštěstí splnil druhou etapu svého životního snu. Čtyři týdny za polárním kruhem. Čtyři týdny světla. Čtyři týdny pití vody z potoků, řek, jezer. A čtyři týdny pobytu v čisté přírodě.

Všechno začalo naloděním se na trajekt v Gdaňsku, kupovali jsme ho s půl ročním předstihem a s poloviční slevou. Jen tak jsme mohli ušetřit 1200 km z dlouhé cesty na sever a zpět. První legrace přišla hned po opuštění trajektu pár kilometrů jižně od Stockholmu, kdy jsem spustil čerstvě zaktualizovanou navigaci. Ta po zadání cílového místa na severu Švédska nedaleko finských hranic rezolutně prohlásila "naloďte se na trajekt" a vypočítala jako jedinou správnou cestu okruh přes Tallin. Pochopil jsem tak aktuálnost aktualizace a vyrazil hledat obchod elektro, kde bych mohl koupit navigaci novou. Celý plán cesty jsme měli založený na souřadnicích....

Pak už jsme se Stockholmem prohopsali v odpolední dopravní špičce středem města a konečně vyrazili opravdu na sever. První skandinávskou noc už nebylo třeba rozsvěcet, zastavil jsem před třetí ranní někde kdesi a usínal s dobrým pocitem, že polární kruh mám na dosah. Ještě blízko břehů Baltického moře jsme během následujícího dopoledne zastavili v Gammelstadu, malé dřevěné vesnici s kostelem uprostřed. Sever Skandinávie nedisponuje mnoha historickými památkami, o to unikátnější je zdejší soubor staveb zapsaný do světového kulturního dědictví UNESCO. V dobách minulých byly podobné tzv. kostelní vesnice v celém severním Švédsku běžné, zděný kostel uprostřed a okolo jednoduché dřevěné domky. Ty si stavěli věřící, kteří nestihli návštěvu kostela za jeden den, aby měli kde přenocovat. V Gammelstadu se podobných domků zachovalo více než 400 a jsou dnes většinou využívány jako rekreační objekty. Procházka příjemná, nejvíc nás překvapily pohledy do oken těch domků. Každé vyzdobené a každé jiným způsobem. A moc hezkým způsobem, ještě víc jsme se od té chvíle těšili do ještě odlehlejších, přesto osídlených končin.

Odpoledne jsme překročili severní polární kruh a navečer jsme dojeli na hranici národního parku Pallas – Yllästunturi ve Finsku. Tunturi ve finštině znamená "holý kopec". Lilo jako z konve, přestože polární den, jen veřejné osvětlení trochu prosvěcovalo skoro odporně tmavou šeď všude okolo. Stáli jsme pod kopcem Yllästunturi, největším finským lyžařským střediskem a připadali jsme si jako v listopadu v úterý ve Špindlu. Mrtvo, ticho, tma. Jen silniční stroj nanášel vrstvu hlíny a udusával ji na asfaltový povrch příjezdové silnice. Nezbylo, než doufat rána moudřejšího večera.

Ačkoliv kopec dosahuje "jen" 719 metru nadmořské výšky, vegetace na jeho vrcholu je v této severní poloze stejně chudá jako někde hodně vysoko v Alpách. Zdejší vrchy jsou oblé, táhlé a nebýt ledovcových údolí i mírného sklonu. Počátkem léta sužují celou severní Skandinávii na náš vkus velmi krvelační a především v počtu převyšující zdravou mez hejna komárů. Ochranné prostředky, které jsme si připravili už doma, byly těmto tvorečkům docela k smíchu, navíc jsme naprosto nedokázali odhadnout jejich schopnost přijít na návštěvu do auta, ačkoliv je nikdo nezval. Ale o tom až trochu později, v tuto chvíli mě opravdu hodně překvapilo hejno, které se na mě vyřítilo zpod plachty, kryla naše kola na nosiči zadních vrat vestavby. Ráno vládlo poměrně svižné povětří, sice pomalu leč úspěšně rozhánělo šedou peřinu mraků na kopcích, a ti drobouncí chytrolíni ihned pochopili, kam se před větrem schovat.

Za takových okolností jsme obuli pohorky, nasadili batůžek a trekové hole a vyrazili na kopec vstříc prvním polárním výhledům. Vrcholu jsme ten den ještě nedosáhli, vítr nerozehnal poslední zbytky oblačnosti, přesto se nám postupně otevírala přenádherná panoramata řad holých táhlých kopců a zalesněných údolí.

Směr další cesty byl dán na několik týdnů dopředu, na sever. Národní park je rozdělen na dvě části a v té severní se vypíná jeho nejvyšší hora Taivaskero. Z Pallasu k ní vychází několik cest, ale také ve Finsku nejčasteji chozená asi 50 km dlouhá treková trasa. Pár dřevěnných budov, malý hotel, dvě parkoviště a zastaralý lyžařský vlek. Na 68°2´29.189"N, 24°4´8.940"E jsme prožili ve společnosti dalších dvou obytných aut noc a těšili na druhý den. Díky absenci noci jsme měli v plánu trek na Taivaskero a večer okruh na kolech po snad sjízdných (na mapě to tak vypadalo) cestách pod kopci mezi jezery.

Probudili jsme se do azurového rána a krajina kolem snad ani nezvala, snad křičela nedočkavostí, až se naše pohorky dotknou její země. Ještě pořád jsme stáli na pomyslném startu naší severské výpravy a už v tuto chvíli moje nadšení neznalo mezí. Cesta stoupala mírně, neustále se bylo na co dívat. Teplota víc než příjemná, větřík zajišťoval klid od komárů, občas kolem probělo pár sobíků. Daleké výhledy na další hřebeny i rovinaté hluboké lesy. A na jezera všech velikostí od sluníčka do stříbra oděná. Cestou zpět k autu jsem prožíval pocit, kdyby se už nic jiného na tomto výletě nemělo povést, jen tenhle trek za dlouhou cestu stál.

Přejezd na 68°0´7.148"N, 24°11´39.180"E nebyl dlouhý, malá odstavná plocha na břehu překrásného jezera předem určila místo dalšího přespání. Ten obrázek čistého lesa, malé plážičky a obrovské klidné vodní plochy, na jejímž břehu na své "kapitány" čekalo pár motorových člunů, mohl všechny kýče světa učit, jak nalákat své obdivovatele. Čekala nás téměř rovinatá cyklotrasa většinou lesem, občas s výhledem na jezero. Celý okruh nebyl dlouhý, jen jsme trochu trnuli, zda jej bude možné projet dokola. Právem, asi ve dvou třetinách cestu protínala možná 20 metrů široká říčka, most chyběl. Aby do ní náhodou někdo projíždějící nevjel, cestu přehradili třímetrovou hromadou navežené hlíny z obou stran. Pro mě bylo ihned jasno, svázal jsem boty přes rám kola a vydal se nejistou chůzí v ledovém proudu na druhý břeh. Hrdinský čin se ukázal jako ne až tolik hrdinský, přebrodit říčku trvalo pár desítek sekund a nebylo to tak strašné. Něžnější polovina posádky zvolila trochu jinou taktiku, boty jednu po druhé, aby je cestou nenamočila, hodila na druhý břeh. Délka hodu zcela odpovídala šířce říčky, jen ten směr první boty se poněkud nepovedl. Přistála několik metrů proti proudu přesně uprostřed říčky, ani jsme se nestačili nadechnout a už ji pohltila finská tajga. A díky tomu jsem se naučil jezdit na kole v jedné botě a druhou nohu v klipsně maximálně při záběru odlehčovat, abych nemusel opírat holé chodidlo do ostrých hrotů duralového pedálu.....

Večer jsme to všechno oslavili grilovačkou na břehu jezera a poprvé tak vyhlíželi půlnoční slunce. Nejen že krátce před přelomem "noci" přišel mrak a výhled nám zakryl, dostali jsme ještě jednu lekci. Od těch malinkých bzučivých tvorečků. Jak jsme tak pekli masíčko a popíjeli vínečko, zklidnil se vítr a komáři vyrazili za obživou. Nám na stolku vydatně čoudil nějaký odpuzovač, společně s kouřem od grilu bzikadla poměrně spolehlivě odháněl. A my občas došli pro něco důležitého do auta, občas jsme otevřeli zadní vrata, za ty dvě nebo tři hodinky to asi bylo víckrát.... Kdo zná severské komáry, už jistě tuší, co následovalo.

další pokračování: Lemmenjoki - první z velké knihy

Ulehli jsme ke spánku, pěkně zatáhli všechny roletky, aby nám to celodenní světlo tolik nepronikalo do auta. A za pár sekund bzbzbz, rozsvítit, usmrtit tu krvelačnou bestii, sláva, můžeme spát. A bzbzbz a ještě jednou a ještě pětkrát a zase a znovu a pořád dokola. Vstávali jsme dost pozdě, oči podlité, tělo na mnoha místech opuchlé od štípanců. A zadní část interiéru vestavby jak na jatkách, spousty krvavých flíčků v polstrování. Uklízeli jsme to a čistili do konce cesty Skandinávii, ale především jsme se naučili opravdu dobře rychle zavírat všechny dveře, nastupovat i vystupovat z auta, nenechávat jedinou škvírku. Noc u překrásného jezera v národním parku Pallas - Yllästunturi k tomu stačila.. :-).

6/2013

Ukázat na mapě | Vladi Štekr