Na pláně krušnohorského západu

Ten čtvrteční podvečer sedím za volantem obytného Malibu připraveného k výjezdu a kromě těžkých kapek deště se na nás snáší i rychlá tma umocněná nízkoletícími mraky. Úplně nechápu, co tady vlastně dělám, snad bych chtěl vystoupit a odejít domů. Je nejvyšší čas nastartovat motor.

Na dálnici ku Praze už vím, kam jedu i proč právě tam, na karlovarské už nedokážu vnímat obsah knihy, kterou mi předčítá mužský hlas mezi občasnými hláškami z navigace. Klikatou úzkou silnicí od Ostrova nad Ohří k Perninku stoupám s napětím, očima pátrám po místech, kam bych se mohl v případě nouze na noc uchýlit. Plocha parkoviště u lyžařských vleků v Perninku je naštěstí rovná, v uplakané noci tady parkuji sám. Předpověď počasí na pátek neslibuje žádné zázraky, proto ještě před usnutím ustanovuji trasu pěšího výletu tak, aby neurazil ani ve vlhkém mlhavém povětří.

 

Ráno se mi vůbec nechce, na chvilku dostávám souseda s alkovnou Carado, jeho brzký odjezd optimismu zrovna nedodává ani ve chvíli krátké přestávky v bubnování do střechy auta. Ven mě vytáhne vlastně jen vidina kávy někde dole ve vsi, jenže místní hospodští nejspíš sbírají síly na nadcházející víkend a mé potřeby zatím neberou v potaz. Čtu si tedy alespoň o úspěšném místním podnikateli předminulého století z naučné tabule. Tehdy se kolem Perninku už rudy netěžily, za to zdejší krajky byly úspěšně prodávány až ve Vídni. I lesopark, kterým stoupám po žluté značce k nádraží, nechal zřídit pan Meinl. Že je Vám to jméno povědomé? Ano i ten z Perninku patřil k rodu, jehož potomci později vybudovali úspěšnou síť obchodů s potravinami a jejichž káva je dodnes k dostání v mnoha zemích Evropy.

 

Trochu z nadhledu se dívám na Malibu na parkovišti pod sjezdovkami, když mi dojde, že jsem auto pořádně nezamkl, přidávám si tak pár metrů pochodu i převýšení navíc. Od nádraží v Perninku by mohla být pěkná vyhlídka, protější Plešivec se pracně pokouší probojovat vrstvou šedých mraků, obrázky zdola ze vsi jsou také rámovány šedou v několika odstínech, pokouším se o fotku zdejšího viaduktu, technické památky. Stále po žluté stoupám na Schuppenovu cestu, odtud se pruh sjezdovky jeví jako pro hodně dospělé lyžaře. Přecházím na zelenou a po vrstevnici šlapu tak zabrán do vlastních myšlenek, že přehlédnu potřebnou odbočku dolů svahem. Po návratu na správnou cestu potkávám první stopy po dolování v této oblasti, vždyť také pochoduji po Krušnohornické naučné stezce. Poměrně do hloubky i do šíře vyhloubená dlouhá "jáma" je ohrazena dřevěným zábradlím se zákazem vstupu, stejně však neodolám a jdu se podívat až ke hraně důlního díla. Tady muselo kopat hodně generací horníků a žíla byla nejspíš vydatná, jak jinak si vysvětlit monumentálnost této dnes už lesem zarostlé hluboké vrásky do krajiny.

 

Cestou zpět ke kolejím ještě potkávám několik štol a také kapličku, dřevěná zvonička na palouku nad Perninkem láká zaklinkat si do mlhy, která zatím pokryla všechny okolní kopce. A obdařila louku patřičnou vrstvou vody, boty po návratu do auta budu sušit až do neděle do večera. Stále po zelené značce se vracím zpět do Perninku, za utrpěná příkoří dostanu oběd, kávu, nechám odpočinout nožičkám i trochu oschnout "nepromokavou" bundu. Mohl bych se už vrátit k autu, ale nikdo mě tam nečeká, proto se vydávám na ještě jeden okruh a stoupám po červené značce úbočím Velfliku na Dračí skálu. Mapa signalizuje vyhlídku ze shluku žulových balvanů, jenže zdravý smrkový les už dávno přerostl výšku i těch nejvyšších skalek, proto po červené pokračuji na silnici a ta mě bezpečně dovede až k autu.

 

Na noc přejíždím k přírodní památce Perninské rašeliniště (50°21´58.187"N, 12°48´22.663"E), i sem je zavedena krátká naučná stezka po dřevěných chodnících, mezi umělými jezírky, do altánku na vyvýšeném pahorku. To všechno vybudovali zdejší ochranáři přírody, rašelina tady byla těžena až do roku 2000 a ne vždy podle regulí, aby po skončení těžby měla příroda možnost obnovit složitý mechanizmus tvorby choulostivého organismu. Po krátké procházce se dávám do řeči s posádkou dodávky, která využívá přilehlý přístřešek k uvaření a konzumaci večeře. Skoro jsem měl chuť je politovat, skrz zimu v autě, skrz malý prostor, skrz mnohá další příkoří, jenže oni spokojení se svou situací a hlavně s tím, že jsou "na cestě", před mými doměnkami ujeli k poslednímu cíli jejich výletu na hrad Loket.

 

Ráno se budím do sluníčka, které alespoň občas prorazí šedými mraky. Abertamy, silnička na Hřebečnou a především okolí zachovalého dolu a muzejní expozice Mauritius jsou poměrně zavaleny množsvím návštěvníků hor, které vylákala optimistická předpověď počasí. Červená hřebenovka kolem Schneppovy pinky a štoly Bílá holubice s křížem a naučnými tabulemi je sice pro cyklistu trochu náročnější, za to však nádherná. Přes pláně, s dalekými výhledy, v nejvyšších partiích zdejších hor. Po krátké cestě lesem mi po levé straně prosvítá hladina Mrtvého rybníka, za ním se rýsuje pravidelný tvar Božidarského Špičáku, nejvyššího kopce sopečného původu ve střední Evropě. Na tyto obrázky nejde zapomenout, zvláště když právě tady nad dnešním dnem přebírá vládu sluníčko a jasná modrá obloha. Jen rybník snad pro čest svého jména ještě tone v šedé odrážjící se z odcházejích mračounů.

 

Lesní cyklotrasa plná kamenů poskytne ještě pár výhledů z louky, kde stávala osada Špičák na úbočí toho výše jmenovaného, i tady proudí spousty návštěvníků hor. Mohl bych si s trochou hořkosti na patře zavzpomínat na dobu, kdy jsem míval víkendy i uprostřed týdne, místo toho beru za vděk tím, co vidím, dalekými obzory. A uvědomuji si, že teď mě do práce láká taková obyčejná lidská společnost, chuť si s někým popovídat, možná i útěk před smutkem a samotou. Čas sám se sebou, tedy v nejlepší společnosti, je luxusním přepychem, kterého se mnoha lidem nedostává, na druhou stranu, i těch nejlepších biftečků nebo dortíků se každý jednou přejí. Za takových úvah sjíždím do mělkého údolí říčky Černá, která sem přitéká z nedalekého Božího Daru.

 

Napojím se na přepychovou cyklo – in line stezku, v zimě starostlivě udržovanou lyžařskou magistrálu, která mě dovede až na Myslivny. Cesta je to nejen hladká, ale také plná překrásných pohledů na krajinu, už od prvního seznámení mi připomíná šumavské pláně. Než mě cyklotrasa 2002 definitivně zavede do lesů, ještě jednou se můžu otočit a dívat se do údolí říčky i na všudypřítomný tvar Božidarského Špičáku. Dlouhé jako přímka rovné sjezdy mě dovedou až k rohu státní hranice u samoty Halbemeile, tady se dnes rozhlížím už potřetí, minule jsem sem vystoupal z hlubokého údolí z německé strany. To mi dnes naštěstí nehrozí, obracím vlevo a brzy stojím znovu nad údolím Černé, která tady už poměrně strmě padá do městečka Potůčky. Kde stávala osada Háje, poskytuje dnes příroda nádherné pohledy na pláně, údolí s meandrující říčkou, lesíky i kopce. Ani tady nestojím poprvé, ale tento pohled se mi nikdy neokouká.

 

K překonání údolí a výškového rozdílu směrem k bývalé osadě Bludná pod Blatenským vrchem mi vydatně pomáhá motor a baterie, o to víc času a energie můžu věnovat dalším rozhledům a fotografiím. Navíc v této části výletu jedu osamocen v tichu a klidu horské přírody. Až na Bludné stojí spousty aut, lidé odtud chodí do občerstvovny Červená jáma pojmenované po barvě kamenů v bývalé jámě po dolování rud. I moje cesta stále po červené hřebenovce sem vede, naposledy se dívám na Vlčinec a Plešivec už více ve vnitrozemí hor. Teď už mi pro dnešek zbývá jen sjezd do Abertam, proto si chvíli posedím na polorozpadlé lavičce a kochám se výhledy do krajiny přicházejícího podzimu.

 

Spát v Horní Blatné pod náměstím (50°23´21.624"N, 12°46´9.048"E) se mi sice úplně nechtělo, na druhou stranu mi toto místo poskytovalo velmi dobré podmínky pro časný start do nedělního cyklovýletu. Bývalé královské horní město opouštím po žluté turistické značce a hned za posledními domy se můžu kochat překrásnými výhledy na západ. Všem pohledům dominuje německý Auersberg s rozhlednou na vrcholu, už tedy vím, kam chci dojet příště :-). Také okolí Horní Blatné je plné plné památek na dolování, mou pozornost upoutá Blatenský příkop. Dodával z hřebenů a rašelinišť tolik potřebnou vodu a energii do zdejších hutních zařízení, jeho řešení se nápadně podobá známému šumavskému Schwarzenberskému kanálu.

 

Stále pokračuji po žluté značce, znatelně ztrácím výškové metry, těsně před městečkem Potůčky mě zláká červená k výjezdu na Stráň. Bezlesé území však už leží hodně pod hřebeny a valné výhledy neposkytuje. Potůčky v nedělním dopoledni, to je učiněná pouť. Davy německých koupěchtivých zaplňují všechna pohostinská zařízení, všechny lazebnické i ostatní služby, všechna trhoviště. V tom mumraji a zmatku přejíždím do sousedního Johanngeorgenstadtu, díky pomocné baterii se nezdráhám vyjet do historického centra na kopci a pak se zase vrátit zpět do údolí Hraničního potoka. Čeká mě dlouhé stoupání po červené značce a cyklotrase až k hřebenové rezervaci Malé jeřábí jezero, jejíž větší část se rozkládá u saských sousedů, menší pak na našem území. Sasíci si tady postavili i vyhlídkovou věž, upřímně však, moc zajímavou vyhlídku lidem neposkytuje. To cesta po dřevěných chodnících k věži se mi jevila mnohem zajímavější.

 

Zpět do Čech jsem překročil na Jelení, stánek s občerstvením okupovali tentokráte i Češi i Němci, pivo teklo proudem, v konzumaci buřtů padaly rekordy. Vše doplňoval místní zpěvák a kytarista poněkud otylého těla a oplzlého výrazu značně vulgární písní, alespoň ve chvíli, kdy jsem právě projížděl kolem. Že by nějaká "nová forma" dodávání si vlastního sebevědomí? Samotná osada Jelení asi dva kilometry vzdálená od přechodu už byla jiným obrazem. I tady na zahrádce jediné hospůdky sedělo lidí tolik, že jsem ani neměl chuť zastavovat, přesto všude okolo ticho, klid, pohoda. Až se někdy vrátím do této části Krušných hor, nenechám si ujít nocleh na parkovišti 50°23´48.126"N, 12°40´5.592"E, bez sítí dat, internetů i jiných signálů mobilních operátorů to bude nejspíš jedna z nejklidnějších nocí mého camper života.

 

Dnes ale projíždím bývalou a pomalu obnovovanou vesnicí a stoupám za posledním stavením po cyklotrase 23 podél hranice úbočím Hraniční hory a Zaječího vrchu. Úzká asfaltka je tu nahoru dolů, jedna z pasek mě nechá zahledět se do oparu na nejzápadnější výběžky Krušných hor a v dálce se rýsující hřeben Slavkovského lesa. Pak už sjíždím do sedla pod Vlčí horou a rozhoduji se výlet si trochu prodloužit po zelené značce pod Liščí horu a Perninský vrch. Nakonec trochu kopíruji trasu pátečního pěšího výletu, dnes však mám tu možnost spatřit obrázky, které mi příroda v pátek skryla. Jen díky tomu vím, že nad Perninkem za dominantním Plešivcem se krčí i nejvyšší Klínovec. Zpět do Horní Blatné mě dovede žlutá značka spolu s asfaltovou cyklotrasou. Než odjedu k poslednímu noclehu na 50°22´32.052"N, 12°41´51.342"E v údolí Rolavy nedaleko Nových Hamrů, těším se na řízek v jedné z místních restaurací, jenže ty jsou po víkendovém náporu tak vyjedené, že na mě zbyly jen borůvkové knedlíky...

 

Na lesním parkovišti usínám brzy spánkem spravedlivých, ticho tady "ruší" jen věčný šum horské říčky a ten je pro mě tou nejhezčí ukolébavkou. Během noci se k němu přidá i šelest kapek dopadajících na střechu auta, to mě v tu chvíli však pramálo vzrušuje. Ráno už tak klidný nejsem, chtěl bych ještě jeden cyklovýlet, kolem Přebuzy jsou také holé pláně a louky, rašeliniště, vyhlídky. Před polednem čekání vzdávám a jedu domů, i když bych si mohl dopřát ještě jeden volný den, státní svátek. Ať byla motivace k návratu domů jakkoliv chaosná, ponechala mi ještě jednu možnost navštívit nejzápadnější část Krušných hor. Cyklovýlet už mám připraven několik let, další cíle jistě v okolí najdu, vždyť tady všude bylo tak barevně krásně...

9/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace