Na návštěvu zadní země

Národní park "zadní země", to jsou pro mě Labské pískovce. Ne ty zkomercionalizované kolem Hřenska, Mezní louky a Pravčické brány. Ty tiché, zadumané ve svých roklích nebo rozpovídané ve svých říčkách a na skalních vyhlídkách.

Jak je to dnes v Jetřichovicích s parkováním a nocováním v obytných autech, na to mám jen mlhavou odpověď. My jsme při našem výletu stáli na 50°51´13.968"N, 14°23´55.176"E, tehdy ještě zdarma na nezpevněné ploše a sami. Dnes se tady platí a jak moc jsou vítáni lidé v obytkách, netuším. V loňském roce, kdy byl uzavřen místní kemp u koupaliště, bylo možné tak trochu pololegálně (omezené hodiny na značce parkoviště) spát na 50°50´42.264"N, 14°23´44.718"E, jenže zabrali jsme to tady jen samá obytná auta, čas ukáže, jak se to bude zamlouvat ostatním návštěvníkům nebo majiteli pozemku. Přes den lze zdarma parkovat ještě na 50°50´47.817"N, 14°23´35.769"E, ale symboly na tabulích mluví pro noc jasnou řečí ne příliš přátelského kmene.

Symbolem Jetřichovic je Mariina vyhlídka s mediálně známým v nedávné minulosti vyhořelým turistickým přístřeškem. Jak sem cesta není dlouhá, je o to strmější, jenže těmito mincemi je třeba platit asi každý dobrý výhled. A ten z vrcholového skaliska "marjánky" je víc než dobrý, ten je prostě úchvatný. Kdo přichází po hřebínku, ten už si tak trochu zvykl, ale pro koho je to výhled v Jetřichovických stěnách první, tomu padá čelist hluboko ke hrudnímu koši. Jen bych doporučil zvolit jasný všední den mimo turistickou sezónu.

Když se vynadíváme na všechna panoramata, vrátíme se krkolomným skalním schodištěm zpět na červenou hřebenovku a kolem Tetřevny, skalního převisu odpradávna využívaného lidmi při lovu tetřevů, dojdeme k další vyhlídce, Vileminině. Ta už tolik nepřekvapí, mnoho tvarů už jsme dnes viděli, navíc vrchol je spíš skalní plató než nějaká ostrá špička. To následující Ostroh zvaný též Rudolfův kámen, to je zase jiná píseň. Tady bych mohl vysedávat hodiny a hodiny, protože skalní útvar poskytuje velmi daleké a lidským osídlením téměř nerušené výhledy do všech stran. Právě tady lze nejlépe pochopit, proč poetický spisovatel, přírodovědec a tramp Miroslav Nevrlý opuštěnou část Labských pískovců od Hřenska podél německé hranice nazval zadní zemí a věnoval její chvále celou luxusní úžasnými fotografiemi vybavenou publikaci. Borové lesy a jejich nekonečné šumění, skalní rokle, ze kterých nesměle vykukují ty nejroztodivnější tvary pískovce, z takových obrazů na mě vyzařuje nekonečný klid a stabilita. Tady nikomu nezhrozí žádná nemoc, i kdyby se všichni předháněli v líčení katastrofických scénářů, sem nedosáhnou žádná média. Nejlepší učebna pro všechny, kdo neumíme vypínat své mobilní telefony.

Z Ostrohu se pár set metrů vrátíme na žlutou značku, dovede nás k louce na Tokáni. Nedaleko odtud lesy skrývají staré Kinských sruby postavené podle vzoru alpských dřevěnných domů, nejdříve je k lovu využíval šlechtický rod, později si je jako rekreační zařízení uzurpovalo ministerstvo vnitra. Občas v některé z budov bývá k dispozici občerstvení, ale spoléhat se na to nedá.

Ještě v dobách hluboké totality jsem tudy procházel s kamarádem a jeho kamarádem, ten připravoval výlet pro turistický oddíl na příští víkend. Byl hodně zarputilým člověkem, přečetl si ve velmi podrobném průvodci, co všechno bychom kolem srubů měli najít a najít to chtěl. Do skály vytesaná studna byla ještě snadným oříškem, mnohem hůř se jevily sklepy rovněž vytesané do skály právě za jednou z budov ministerstva, které za dob vedení jediné správné strany bylo ještě přísnější. Ten pán nelenil, zazvonil, když se dlouho nikdo neozýval, tak ještě dvakrát. Nadutému žlutými šňůrami ověšenému uniformovanému sdělil, že za budovou jsou historické sklepy a on jako občan socialistické země má právo je vidět. Nejvyšší dozorčí šel požadavek konzultovat s ještě vyšším, drahně minut jsme stáli u vchodu do střežené zóny, ale povolení přišlo. Vchody do sklepů jsme, bohužel, našli zabetonované a opatřené dvířky jak do kozích chlívků, což našeho průvodčího ale vážně silně rozčílilo. Poměrně hlasitě, stroze a úsečně sdělil uniformě, jací jsou to ministerstvo kazisvěti, svými neodbornými zásahy ničí dědictví po předcích a ještě ho tají před obyčejnými lidmi, nejspíš aby nebylo odhaleno jejich stupidní chování. A uniforma tam jen stála, nezmohla se na slovičko. Náš náčelník vykráčel středem a my s kamarádem jsme potichounku, abychom náhodou nebyli zamčeni v rekreačním zařízení, vyšustili za ním.

Dnes už se nebojím, ale vzpomenu si vždycky, i když jen louku na Tokáni opouštím po modré značce. Obchází Suchý vrch, potom vrch Na valech, nikdy nestoupá až nahoru ale ani nesestoupí do roklin, taková příjemná cesta lesem a skalami. Ústí v Rynarticích, z kraje lesa se otevírá další krásný výhled, dnes už poslední. Protože už nás čeká jen strmý padák ke Chřibské kamenici a cesta skalnatým Pavlininým údolím zpět do Jetřichovic. Ale pozor, i tady je dobré se rozhlížet, procházíme přírodní rezervací. Úsměvně může působit stížnost zdejších poddaných z poloviny 16.století, byli nespokojení, vrchnost jim přidělovala místo masa 5x týdně lososa, v době tahu jich bývala Chřibská Kamenice plná. I když se ochranáři hodně snaží, kdeže bys dnes v říčce potkal lososa, a ti "pod léčivy" vychovaní ve farmách patří k nejdražšímu sortimentu supermarketů. Za to černého čápa jsem tu spatřil letos na počátku léta, chtěl jsem obrázek říčky a skály, odbočil jsem pár metrů ze značené stezky. Mohutný pták byl natolik zaujatý lovem v říčce, že mu pár vteřin trvalo se polekat a uletět. Přitom jsme se šli jen projít kousek od auta na dohled vesnice...

4/2014