Na návštěvu k sobům a do nejsevernějšího lesa

Na nejsevernějším severu čas běží nějak rychleji. Vždyť tady mají v roce jen jeden den a jednu noc, skoro. Prožít měsíc za polárním kruhem se jeví být několika hodinami.

Na dlouhou cestu od poloostrova Varanger k severnímu mysu máme k dispozici málo dní, vlastně jen sedíme v autě, občas někde vyskočíme, kde obrazy krajiny berou dech. Jedeme a jedeme stovky kilometrů, sice pomalu, sice se zastávkami, přesto jen jedeme. Jedinou vyjímkou je národní park Stabbursdalen a jemu téměř přilehlá rezervace Stabburnes, tady je všechno Stabbur..., ale k tomu se ještě dostaneme.

 

Od mostu přes řeku Tana, jediné spojnice poloostrova Varanger Na temeni Skandinávie - poloostrov Varanger s pevninou, silnice kopíruje Tanafjord. Hlubokou zátoku, kde se lososí řeka Tana snoubí s Barentsovým mořem. Nikdo neví, kde končí řeka a kde začíná moře, jen do nízkých holých kopců zaříznutá mělká údolí zalitá vodou. Někdy sladkou, jindy slanou, podle toho, který živel má právě v tuto chvíli víc síly. To je pro mě Tanafjord.

 

Potom krátce stoupáme, zdá se do hor, tady křovinaté pustiny mírně zvlněné, občas prosvícené zbytky letního sněhu. Mnoho desítek kilometrů na dům nenarazíš, kdo ví, kolik aut touhle silnicí projede za polární noci. Sněhový pluh, vítr a sníh a za týden, když několik hodin nesněží znovu pluh. A nebo tady v zimě "všichni tři" obyvatelé Finmarku jezdí na sněžných skútrech a pluh nepotřebují. Finmark je označení krajiny, těch kamenitých křovinatých a po valnou většinu roku sněhem pokrytých pustých planin.

 

Hluboko do pevniny zasahuje Adamsův fjord, možná i proto se k němu silnice přichyluje a my tedy můžeme na chvíli zastavit u vodopádu, který do vod fjordu přes silnici padá. Tedy padal by, kdyby nad ním stavbaři nepostavili bytelný most. A kaňon řeky Borselv, po desítkách kilometrů zase jednou hnědá turisty lákající směrovka. Pěšinka lesem od něčeho, co vzdálené připomíná parkoviště, borůvky, brusinky a první houby. Čekali jsme ve Skandinávii tisíce hřibů a křemenáčů, zatím však jsme pokali hub ještě méně, než lidí na Finmarku. A zkouška odvahy při "braní" toho nejatraktivnějšího snímku skal kaňonu a mrštné říčky.

 

Po dvou dnech jízdy Lakselv, první město, možnost koupit naftu nebo něco k jídlu. Architektura pestrá jak plechovka od sardinek, pro co jiného by tady někdo stavěl byť náznak urbanistického celku. Až sem se zařezává Porsangerfjord, mnoho set kilometrů od širého Barentsova moře. U jeho břehů jen poněkud severněji také najdeme všechna ta Stabbur...., jenže nejdřív musíme nějak poskládat kola do malých úložných prostor vestavby. Přestože držák kol nijak nepřetěžujeme, zadní křídla vrat se v horních partiích bortí. Jediné, co můžeme udělat, je rozborka kol, a smířit se s myšlenkou, že na tomto výletě se už na bicyklu nesvezeme.

 

Rezervace Stabburnes je ideálním cílem posádek karavanů, které na své skandinávské pouti dojely až sem. Tady někde se všichni začínají potkávat i loučit. Málokdo, kdo dojel až sem, vynechá severní mys, Nordkapp. Jen cesta k němu je ještě zatraceně dlouhá, stejně jako zpět. A všichni jí musejí projet, žádná jiná tady není. Zde se nějak víc semkne každá komunita, motorkáři, karavanisti, možná i účastníci zájezdů cestovních kanceláří. Stabburnes rezervace začíná a nejspíš i pro většinu návštěvníků končí v informačním středisku, prodejně suvenýrů, dřevěnném srubu na břehu fjordu Porsangerfjord. Malou část cestovatelů možná tak bolí zadečky z dlouhého sezení v autosedačkách camperů, že dojdou ještě kousek po značené cestě k pobřeží. To má tady podobu Lipna po kůrovcové kalamitě uprostřed doby karanténní. Kdo se odváží po vyšlapaných pěšinách písečných břehů připomínajících nízké útesy, najde větrem bičovaná a podle toho zohýbaná torza listnatých stromů, občas kvítek nafialovělého zvonku nebo jiné rostlinky, kterou u nás potkáme jedině snad na hřebeni Krkonoš. Sobí pár asi moc lidí v životě nepotkal, nemá kam utíkat a ochotně pozuje k fotografování. Dokonce tak ochotně, že skoro očekávám požadavek na zaslání obrázků na jejich emailovou adresu.

 

To národní park Stabbursdalen je jiná palba. Nejeli jsem ve Skandinávii rozbitější cestou, než těch pár kilometrů k malému lesnímu parkovišti na hranici parku. S karavany tu moc nepočítají, rozměry odstavné plochy tomu napovídají, kdo by si však ničil podvozek svého vozu jen pro nahlédnutí do národního parku. Třeba já ano, od auta odcházíme poměrně pozdě odpoledne, obloha však svou modrou slibuje stabilní počasí a tmy se tady opravdu bát nemusíme. Regulace návštěvníků v parku funguje jako kdekoliv jinde na severu, značená cesta vede k vodopádu Stabbursfossen na řece Stabburselva, dál už jde každý opravdu "na divoko". Národní pak je zajímavý mimo jiné i tím, že tady roste nejsevernější jehličnatý les na světě. Dívali jsme se cestou na rozlehlý porost jehličnanů, jestli to však byl ten vzácný les, si jistý nejsem. Přesto hory, řeka, vodopád i téměř noční hodiny návštěvy národního parku v mé paměti zanechaly nesmazatelné stopy.

A pak už cesta vede jen vzhůru na sever, k severnímu mysu. Mageroya - ostrov severního mysu

7/2013

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace