Na Jizerce to miluji

Na Malé Jizerce to miluji, zvláště poslední teplé podzimní dny plné barev.

I když, vyjdou-li takové dny na víkend, je parkoviště na kraji vesničky přeplněné už od rána, cestou dolů k návsi potkávám davy lidí, které podle jejich řečí zajímá všechno ostatní, než zdejší příroda, barvy, vůně, atmosféra horského podzimu. Většina z nich proudí asfaltovou silničkou vsi k chatě Pyramida nebo k Panskému domu a nikdo netuší, jaký význam měly budovy v minulých stoletích, co se tu dělo a jak tu lidé žili.

není daleko do: K pomníčkům Jizerských hor 

Na Jizerce to miluji, i když parkovné od loňska o 100% podražilo a podle počtu obytných aut to tady vypadá na renomovaný německý "štýlplac". Na Jizerce to miluji, i když hospodští dělají z klientů idioty jak nasazenými cenami, tak kvalitou poskytovaných služeb. Na horách lidi bojovali o přežití, procházím kolem Safírového potoka a přemýšlím nad osudy pradávných hledačů drahokamů. Dnes je to tu zlatonosné nepřímo – půjč si třeba elektrokoloběžku...

Příště sem pojedu raději ve středu, lépe se odolává komerčním tlakům a lépe lze pocítit jedinečnou atmosféru horské osady – koruny Jizerských hor (autor výroku a nádherné Knihy o Jizerských horách je tulák a doktor – přírodních věd, Miloslav Nevrlý).

 

Sednu na kolo, vrátím se kousek po silničce k Polubnému, abych se mohl zastavit u Jurischova kříže a kříže Josefa Tietse, podobných pomníčků je po celých horách rozeseto více než sto. Číst příběhy s jejich vznikem související a pak je v lesích hledat byla oblíbená kratochvíle mého pubertálního života. Dodnes si rád zahraju tu starou hru, jen v dobách vševědoucího internetu a satelitních navigací už není tak zábavná. Snad je to i dobře, kdo ví, zda bych dnes byl ochoten pro pohled na malý křížek skrytý mezi balvany prolézat to lesní oddělení dvě hodiny...

 

Knížecí cesta po vrstevnici kopíruje úbočí Vlašského hřebene, Jezdecká mě dovede k Protržené přehradě. Bývalo to tiché místo ukryté v lesích, jako kdyby ctilo památku všech obětí katastrofy z roku 1917. Dnes tu stojí imitace hospody, les je vykácený, asi aby všichni dobře viděli, nejméně tři infotabule, upravené chodníky a schody. Možná by mohl někdo dostat nápad pouštět lidem videa z katastrofy, přijelo by jich sem víc a nikdo by se nemusel vyptávat, jestli tehdy někdo umřel. A hledat památník obětem té hrůzy. I sem už dorazila komerce....

 

K samotám odedávna zvaným Mariánskohorské boudy je to do kopce, sem už mnoho hledačů senzací nezabloudí. Jedna ze starých chalup je citlivě zrekonstruovaná, ostatní snad pamatují předválečné německé obyvatele. Je tady ticho a klid, u rozcestí přibyl nový smírční kříž za oběti divoké vody z nedaleké přehrady na říčce Desné. Tady se můžu nadechnout, rozhlédnout, přivonět, a pak se vydat nahoru k hlavnímu hřebeni. Minu železný Pařízkův kříž, v roce 1989 tady řidič nákladního auta něco opravoval tak nešťastně, že se jím nechal přejet, a vystoupám ke Štolpišské silnici. To je něco jako magistrála, i tady jezdí hodně lidí na kolech a chodí pěšky, všichni zastaví u rašeliniště Na číhadle (čihaři chytali zpěvné ptáčky a prodávali je bohatým pro potěšení), hrubě otesaného kamene s pamětní deskou připomínající nikdy neobjasněnou loupežnou vraždu Ing. Gacka z roku 1927 si však povšimne málokdo.

 

Cestou pro labužníky je okruh po vrstevnici kolem Smědavské hory. Turistické značky sem nevedou, přesto pár lidí cestu zná a rádo ji využívá. Letecké pohledy do podhůří k Hejnicím a Frýdlantu, protější vrcholy Smrku a Paličníku a hlavně i v ty nejrušnější dny ticho, příroda, dorůstající les, cesta zpravidla jen pro mě, moje myšlenky a moje pocity.

 

Kasárenskou cestou ke Smědavě, Hraniční použiju jako nábližku (oficiální definice: nábližka je cesta sice trochu delší, za to hůř sjízdná oproti původní trase :-)), a Jizerskou silnicí zpět do "komerční zóny". Večer, když už na parkovišti zůstanou jen "obytkáři", se do malinké vesničky vrací ticho a klid, jen ještě jeden pilot F-1 nabere mostek a značku, po odtahu můžeme jít všichni už opravdu spát. Málokde svítí na obloze tolik hvězd, jako na Jizerce, vesnička v kotlině není osvětlená a široko daleko výhled na noční oblohu neruší žádné lampy velkých měst.

 

Druhý den vyrážím znovu za výhledy a tentokrát i za pytláky. Ještě na počátku minulého století tady pytlačili všichni a hajní, prodloužené paže vrchnosti, do určité míry tuhle "přivýživu" tolerovali. Ne však Hennrichovi, pytlákovi nejvyhlášenějšímu. Říká se, že byl zběhem z napoleonské armády a na Jizerce se objevil v roce 1813. Postavil si na Pytláckých kamenech boudu z kůry, jizerskou zimu by tady však nepřežil. Hennrich byl vybíravý ptáček, z ulovené zvěře vždy vyřízl jen to nejlepší maso, zbytek nechal shnít v lesích. A právě to mu měli hajní za zlé, u obyčejných lidí však vždycky našel útočiště.

 

Scházím tedy dnes pěšky dolů do osady, u chaty Pyramida volím cestu napříč loukami Malé Jizerky, pak po červené vystupuji na skalní vyhlídku Jelení stráň. Výhledy na blízké západní Krkonoše mám odtud jako na dlani. Až na vrchol Pytláckých kamenů nevylezu, strach ze vzdušného výstupu po holé skále zajištěného několika málo kramlemi je větší než touha po výhledu. Hennrichův kříž nedaleko pod vrcholem si však ujít nenechám, i když k němu cesta nevede. Dnes už nikdo nezná přesné datum pytlákovy smrti, jednoho dne se však lovec stal štvanou zvěří. Dva lesníci ho načapali neozbrojeného, když nabíral vodu ze studánky. Hennrich se dal ihned na útěk, jeden z lesníků však vystřelil a nechybil. Báli se lidé ho hledat, říkalo se, že je nezranitelný a unikne všem kulkám, přesto po dvou dnech se nejodvážnější vydali pátrat. Tělo bez života našli pár stovek metrů od osudného výstřelu. Na tom místě pak místní postavili dřevěný kříž a opatřili ho prostou tabulkou. Za léta mnohokrát kříž ztrouchnivěl a spadl, vždy se však našel někdo, kdo jej postavil znovu. A právě u tohoto kříže si můžu historii jednoho z nejslavnějších jizerských pytláků připomenout.

 

Pak sejdu dolů na asfalt Jizerské silnice plný cyklistů i pěších, ještě bych rád prošel pěšinu naučné stezky přes rašeliniště říčky Jizerky. Trošku se obávám hluku a davu, přece jen stezka vede po okraji tolik navštěvované osady. "Milovníci přírody" však nezklamali, během půlhodiny kochání se a fotografování potkávám jen dvojici horalů z Německa a tři zatoulané české rodiny. Ta rómská je tady opravdu omylem, všichni její dospělí členové dávají nepokrytě a hodně nahlas najevo, že horší program na nedělní odpoledně si vymyslet nemohli. V tomto názoru se s rodinkou vzácně shodujeme :-).

 

Už před delší dobou se zatáhla obloha, hrozí i déšť, dnes na Jizerce skončilo pozdní babí léto. Zítra bude možná také ještě slunečno, teploty však klesnou hodně blízko k nule. Místní chataři už budou jen čekat na sníh a další hordy zimních návštěvníků, já si počkám zase na nějaký ten barevný, ještě teplý podzimní den. Nejlépe někde uprostřed týdne....

10/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace